Akcie banky Credit Suisse jsou jako na houpačce. Jeden den vládne naprostá panika, během které akcie padají jako kámen a táhnou dolů i zbytek evropského bankovního sektoru, druhý den je všechno zdánlivě zase v pořádku.

Turbulence však přicházejí také zpoza Atlantiku. Co se tedy na bankovním trhu děje? Zeptali jsme se muže z nejpovolanějších, někdejšího šéfa české pobočky Raiffeisenbank a zakládajícího partnera EnCor Wealth Management Lubora Žalmana.

V rozhovoru pro Forbes se zamýšlí nad čerstvou krizí švýcarského finančního giganta, kolapsem tří amerických bank a rozdílným fungováním evropského a amerického bankovního trhu.

Je náhodou, že se další vlna paniky okolo Credit Suisse zhmotnila krátce po kolapsu tří amerických bank? A co je vlastně dnes hlavním problémem, který za sebou kontroverzní švýcarská banka táhne?

Začnu tím problémem, protože všechny dílčí potíže Credit Suisse mají společného jmenovatele: špatné řízení. Chyb, kterých se bývalý management banky dopustil, je celá řada, ale jsou v zásadě dvojího druhu.

První spočíval ve velice neopatrném půjčování peněz. Svoje jisté místo v historii má investice do podvodného schématu Greensill Capital a neméně riziková investice do fondu Archegos Capital. V prvém příkladu banka velikosti Credit Suisse neidentifikovala, že se jedná o podvod, a nabízením dluhopisů firmy připravila klienty o tři miliardy dolarů. To je u banky, u které se tiše předpokládá naprosto špičkové řízení rizika, naprosto nepřijatelné.

Zůstává mi rozum stát, jak může někdo udělat tak základní chybu v půjčování peněz.

Archegos byl pro změnu americký hedgeový fond, kterému se staly osudnými rizikové akciové sázky, na něž využíval prostředky od předních investičních bank. Jednou ze společností, poskytující fondu takové makléřské služby, byla právě Credit Suisse, která kvůli tomu musela nakonec odepsat 4,4 miliardy švýcarských franků. Dodnes mi zůstává rozum stát, jak může někdo udělat tak základní chybu v půjčování peněz. To je základní bankovní riziko.

Když si každopádně uděláte srovnávací analýzu regulatorních průšvihů Credit Suisse a jejích hlavních konkurentů, jako je třeba UBS, LGT nebo Julius Baer, všem se jednou za čas povede nějaká bota. Rozdílem ale je, že konkurenční banky mají podobný skandál jednou za deset let, kdežto u Credit Suisse se z toho stala tradice, ke které dochází dvakrát do roka.

Bohužel nejde jen o postupnou ztrátu reputace. Každé takové selhání s sebou přináší také obrovské pokuty – v Americe banka tratila miliardy dolarů. Když u nás udělá banka chybu, přijde bankovní dohled a vypíše pokutu třeba na pět milionů korun. Ve Spojených státech může taková pokuta také začínat pětkou, ale z pěti milionů je rázem pět miliard dolarů. A to pocítí i takový obr, jako je Credit Suisse.

A to jsou všechny hlavní faktory jejích problémů?

Je zde ještě jeden. Největší švýcarské banky, které kdysi byly tři a dnes zůstaly dvě, měly vždycky jednu velkou ambici: dělat globální investiční bankovnictví. Jenže se jim to nikdy příliš nedařilo.

Jako na sinusoidě nejdříve něco zkusily, nefungovalo to, zavřely, pak někoho koupily… V případě Credit Suisse to byla americká investiční banka First Boston, takže k problémům, které měla banka sama o sobě, se ještě přidaly potíže First Boston.

Vraťme se k tomu načasování a náhodě.

Načasování náhodné není, ale nejde o jednu událost, která by spustila dominový efekt. Je to vlastně trochu smůla, protože se sešlo více nepříjemných věcí najednou a současné vedení banky je v nezáviděníhodné pozici. Musí zachraňovat situaci před nově hrozícím požárem a zároveň likvidovat ohniska založená jejich předchůdci.

Problém je, že banka se nyní nachází uprostřed restrukturalizace a má nové vedení. Do toho se staré problémy spojily s tím, že začal odliv depozit, padala cena akcií a v této situaci přišel největší akcionář, tedy Saudi National Bank, s oznámením, že už nebude bance dodávat další kapitál na krytí ztrát.

Je otázkou, za jakých podmínek má Credit Suisse přislíbenou finanční injekci státu.

Jednotlivě by tyto události krizi nezpůsobily, ale stačila mírná rozbuška, která s problémy ani nesouvisí, a všechno bylo najednou jinak. Ta přišla ještě před oznámením Saúdů právě v podobě pádu tří amerických bank. Americké bankovní turbulence sice nemají na evropské bankovnictví žádný vliv, ale jako signál to stačilo.

Je to jako s pádem dopravního letadla. To se nikdy nezřítí z jediného důvodu, na to má moc pojistek. Když se však sejde více faktorů, neštěstí je na světě. Nakonec se ale stejně ukázalo, že zvítězila politika a Švýcarsko nenechá padnout banku, která má jméno země ve svém názvu.

Ani já – a troufám si tvrdit, že ani nikdo jiný u nás – nezná detaily této dohody a je otázkou, za jakých podmínek má Credit Suisse finanční injekci přislíbenou. Je možné, že se švýcarská centrální banka stane akcionářem. Credit Suisse se pravděpodobné bude muset zmenšit nebo rozdělit.

Dovedu si představit, že opakovaně selhaly kontrolní mechanismy na straně banky. Proč ale nezabrala ani stále se zpřísňující regulace ze strany státu?

Bankovní regulace nikdy nedokáže předcházet špatnému rozhodnutí v běžné bankovní činnosti. Naopak si ale myslím, že nastavené regulace fungují docela dobře. Regulátor je tu od toho, aby vám vymezil hřiště, a co si dělá banka v rámci tohoto hřiště, už je čistě na ní.

Neznamená to, že nikdy žádná banka nepadne – a že naopak občas nějaká špatná zmizí z trhu, je jedině dobře. Ostatně negativní vývoj v případě Credit Suisse byl postupný. Dlouhé roky se vědělo, že by potřebovala své vedení zlepšit. Je to opačná trajektorie, než na jaké se dnes nalézá svého času podobně problémová Deutsche Bank, která si již několikaletou ozdravnou restrukturalizací prošla.

Co možná úplně nechápu, je, jak mohlo pod zrakem švýcarského bankovního dohledu dojít v bance k tolika skandálům spojeným s praním špinavých peněz. Myslím si, že nakonec banku klepli přes prsty až Američané.

Jak pravděpodobný je vůbec pád takhle velké „systémové“ banky?

Stát vždy systémově významné banky podrží, je na ně ale také prostřednictvím regulátora přísnější. Banky, u kterých by jejich pád mohl způsobit systémový kolaps, musejí mít více kapitálu, sloužícího jako nárazník. Tato přísnost se přenáší na akcionáře, které Credit Suisse vytrestala řádně.

V roce 2007 měla akcie banky hodnotu téměř osmdesát franků, i po současném rychlém zotavení je to něco přes dva. Regulátor vlastně nepřímo trestá akcionáře za to, že si nedohlíželi na vedení banky. To je zcela v pořádku.

V případě, že by švýcarská centrální banka neslíbila padesát miliard švýcarských franků – odstartovala by v Evropě nějaká hlubší bankovní krize?

Myslím, že ne, a důvod je poměrně jednoduchý. Když se podíváte do bilance Credit Suisse, nemá vydáno tak významné množství dluhopisů, aby to mělo nějaký systémový dopad. I kdyby všechny její dluhopisy koupily evropské banky, což se určitě nestalo, a i kdyby je švýcarská centrální banka nepodpořila, nestačilo by to na skutečnou krizi v evropském bankovním sektoru.

Zarazila další investici Saudi National Bank regulace, nebo prostě už jen nechtěli více riskovat?

Nevím, jak přesně funguje bankovní regulace v saúdskoarabském světě, ale mezi investory existuje pořekadlo: „Neházej dobré peníze za těmi špatnými.“ Možná se zpětně ukáže, že teď byla z pohledu spekulanta nejlepší příležitost k nákupu akcií Credit Suisse, ale jako investor, který už má i tak dost velkou expozici této bance, ji nechcete ještě násobit. Zvýšil byste tím koncentraci na jediné investici.

Mohl by se v Evropě opakovat stejný scénář, jaký postihl americké Silvergate Bank, Signature Bank a Silicon Valley Bank?

Nemohl, protože v Evropě se nenaplnily tři podmínky, které americkou krizi umožnily. Zaprvé je evropská regulace přísnější a nedovolí to, co se událo v případě zmiňovaných amerických bank. Za druhé nejsou v Evropě takto specializované banky.

Máme tu banky zaměřené na specifickou kategorii, ale ty kategorie jsou široké, například malé a střední firmy nebo privátní klientela. Kryptoměnový byznys nebo startupy, jako v případě Silicon Valley Bank, jsou naopak nesmírně úzká specializace, kterou v Evropě žádná banka nemá. Pak stačí, aby se těmto odvětvím přestalo dařit.

Absence regulace dovolila americkým bankám kumulovat ztráty z držení státních dluhopisů.

Startupy nejsou schopny dělat fundraising, investoři už se nepředhánějí, kdo dá více, ale vybírají si, do koho vůbec investovat a koho nechat padnout. Startupy jsou náhle vyhladovělé a začínají sahat po depozitech. Depozitech koncentrovaných v jediné bance, což je z našeho evropského pohledu šílené. Odtud byl krůček k bankovnímu runu.

Třetím rozdílem je pak lepší regulace likvidity bank v Evropské unii. Její absence dovolila americkým bankám kumulovat ztráty z držení státních dluhopisů.

Jak přesně tento mechanismus funguje?

Když koupíte dluhopis, můžete ho účtovat dvěma způsoby. První se jmenuje HTM, held to maturity portfolio. To je běžná praxe i v Evropě – v Raiffeisenbank jsme ho běžně používali. Jsou to dluhopisy, o kterých víme, že je nebudeme prodávat ani s nimi obchodovat a budeme je držet do splatnosti. Účtují se specifickým způsobem, u kterého je důležité, že se do něj nepromítá aktuální tržní cena.

Existuje ale ještě druhé portfolio dluhopisů, o kterých řeknete, že je možná budete držet, ale je také možné, že je budete prodávat a zase kupovat. Ty musíte oceňovat tržní cenou.

Lubor Žalman

K čemu došlo? Před zhruba rokem a půl nebo dvěma lety začaly stoupat úrokové sazby. Když stoupají úrokové sazby, ceny dluhopisů klesají. Tedy přesněji klesají ceny dluhopisů, které už jsou na trhu, protože nové nesou vyšší výnos. Aby to ty staré investorovi vykompenzovaly, musejí se obchodovat pod emisním kurzem.

Když už ale takové dluhopisy ve svém portfoliu držím, může dojít ke dvěma událostem. Pokud se nalézají v tom druhém, kde je přeceňuje tržní hodnota, poklesnou v ceně a já musím okamžitě vykázat ztrátu. Když je mám v tom prvním, tak se nic neděje. Tedy – téměř nic. Ono přece jen ztrátu rozpouštím rok co rok tím, že mám nižší výnos.

A jak tomu bylo v případě Silicon Valley Bank?

Začaly jí odplouvat vklady a musela sáhnout na portfolio, které původně bylo navržené k držení až do splatnosti státních dluhopisů. Ty nyní banka musela prodat za tržní cenu, takže v jednom okamžiku v účetnictví zrealizovala obrovskou ztrátu. A taková ztráta se odečítá od kapitálu.

Jakmile banka nemá kapitál, nemůže dále podnikat. Oni se to ještě pokusili minulý čtvrtek a pátek vyřešit bleskovým navýšením kapitálu prostřednictvím emise nových akcií, ale to se nepovedlo a přes víkend byla banka zlikvidována.

Zajímalo by mě, jak to Američané v praxi dělají. Jak dovedou během víkendu zavřít banku, zřídit novou, převést tam vklady, dát záruku na všechny vklady včetně těch, které nejsou ze zákona pojištěny, a v pondělí ráno otvírat s tím, že je problém vyřešen. Ale asi se mi to už nepoštěstí… Možná se na to podívám v nějakém filmu.

Popstar
Vydání Forbesu Popstar

Jak jsem zmiňoval, rozdílem oproti Evropě je absence takto specializovaných bank s klienty jen z jednoho odvětví. Máte třeba stavebnictví, kterému se zrovna nedaří, ale na druhé straně je energetika a ta si nemůže stěžovat. Na něčem vyděláte víc, než jste mysleli, na něčem možná mírně tratíte, ale v průměru jako banka vyděláváte.

Zároveň tu máme regulaci, hlídající likviditu bank a neuznávající státní dluhopisy, které jsou v portfoliu držené do splatnosti jako likvidní aktivum. Banky jsou tedy nuceny držet mnohem větší část dluhopisů v portfoliu určeném pro obchodování a každý den musejí přehodnocovat tržní cenu.

Ztráty, které udělaly, rozpouštějí každý den. Proto tu nemůže vzniknout stejný problém jako v USA – nebo bude marginální. Navíc to banky nutí, aby řídily riziko pohybu úrokových sazeb pomocí instrumentů, které se jmenují úrokové swapy. To dělají všechny evropské banky včetně českých, u kterých na to dohlíží Česká národní banka.

Myslíte si, že dopad kolapsu tří amerických bank a potíží Credit Suisse bude mít dlouhodobější vliv?

Myslím si, že to je marginální, zejména pro Evropu. Nedovedu si moc představit, že by nějaká evropská banka půjčovala malým a středním bankám ve Spojených státech. Co se týče Credit Suisse, pády bank jsou nebezpečné tehdy, když jsou rychlé – jenže Credit Suisse řeší svoje problémy už roky a všichni o tom vědí.

Proto si myslím, že jsme na to všichni připraveni. Objem jejích dluhopisů na mezibankovním trhu je příliš malý na to, aby to ovlivnilo evropský bankovní sektor.

Bude podle vás americká centrální banka navzdory posledním událostem pokračovat v agresivní protiinflační politice a prudkém zvedání úrokových sazeb?

To je takzvaná „otázka za miliardu“. Pokud ji trefíte správně, dají se na ní vydělat obrovské peníze. Mým osobním názorem je, že zvyšování bude pokračovat jak na straně Fedu, tak na straně Evropské centrální banky, která to ostatně potvrdila zvýšením sazby o půl procenta.

Ve světle těchto událostí už další zvyšování nemusí být tak rychlé. Inflace je tu však stále a nevypadá jako dočasný fenomén. Centrální banky proti ní budou muset bojovat a deficity státního rozpočtu ji přiživují. O to více budou muset centrální banky zvyšovat sazbu, aby se s tím vypořádaly.