Energetický drink Red Bull, superpotravina Mana a naposledy po Praze jezdící sdílená elektroauta GreenGo. Šimon Čapek v pracovním životě nikdy nešel vyšlapanou cestou. O svých pracovních pozicích proto občas mluví jako o misích, během kterých se na okolí snaží přenášet něco nového, co naruší zaběhnuté fungování trhu i zažité myšlení. A zatím se zdá, že se mu to daří.

Na konci 90. let byl Red Bull značka, která v Česku měla auru poměrně drahého energy drinku z klubů a diskoték. A odpovídala tomu i nízká prodejní čísla. Měnit se to začalo, když se v září roku 1999 značky ujal tehdy devětadvacetiletý vystudovaný učitel zeměpisu a tělocviku.

Dnešní nápojový gigant tu v té době přes distribuční firmu prodával dva miliony plechovek ročně. Když pak Čapek Česko v roce 2014 opouštěl, aby řídil marketing v celé Asii, roční prodej se blížil k pětadvaceti milionům. „V průměru jsme rostli o pětadvacet procent každý rok,“ říká Čapek, který během rozhovoru trvá na tom, aby zaznělo, že to rozhodně nebylo jen jeho zásluhou.

Ctí tak filozofii rakouského nápojářského gigantu, kde prý není zvykem navenek vyzdvihovat jednotlivce. I proto se v době, kdy byl jedním z nejvyšších manažerů Red Bullu, v médiích téměř neobjevoval.

„Vždycky jsem říkal, že když chcete něco vědět o Red Bullu, podívejte se na výsledky nebo mluvte třeba s olympijským vítězem v akrobatickém lyžování Alešem Valentou nebo bikerem Michalem Marošim. Oni se, i díky rodině Red Bull, ve svém oboru dostali na absolutní vrchol, takže vám řeknou, jaká ta firma opravdu je,“ vysvětluje a poukazuje i na vzor v podobě zakladatele firmy a podle žebříčku Forbesu nejbohatšího Rakušana Dietricha Mateschitze.

„Během povodní v roce 2002, kdy Vltava zaplavila centrum Prahy, mi ve dvě odpoledne z Rakouska volal můj šéf s tím, že potřebuje poradit, komu u nás poslat peníze, které chce na pomoc věnovat pan Mateschitz. Když jsem se zeptal, jak rychle to potřebují vědět, odpověď zněla, že do čtyř. Ještě jsem se zeptal, o kolik jde peněz, na což mi řekl, že pro Česko je to 333 tisíc eur, což tehdy bylo deset milionů korun. Kromě nás stejnou částkou pomohl ještě vodou podobně postiženému Německu a Rakousku,“ vzpomíná Čapek.

Šimon Čapek. | Foto Michael Tomeš

Mateschitzův dar tenkrát nasměroval na Člověka v tísni s tím, že se nesmí mluvit o tom, od koho pomoc přišla. Red Bull to ani nijak aktivně nekomunikoval. „Tehdy jsem pochopil, že je lepší být při zemi, nevyčuhovat a nepyšnit se. Člověka má ctít skromný přístup s velkými hodnotami,“ vysvětluje Čapek.

Z obchodního hlediska stál před Čapkem velký úkol, navíc sledovaný, protože Dietrich Mateschitz má Česko v oblibě. Ačkoliv jsme počtem obyvatel nikdy nespadali mezi zásadní trhy, český tým patřil mezi ty, jehož plán na další rok si Mateschitz pravidelně vyposlechl osobně.

„S úsměvem říkal, že máme stejné babičky,“ vzpomíná Čapek, který muže, jehož majetek Forbes odhaduje na 16,5 miliardy dolarů, popisuje jako zásadového a extrémně loajálního vůči lidem, kteří mu v minulosti pomohli.

„Je také přísný, ale spravedlivý. A charismatický. Je to velký chlap s obrovskýma rukama. Taky je hrozně inspirativní. Když promluvil a celou prezentaci, kterou jsme s kolegy ladili tři měsíce, vměstnal do pěti vět, byl zážitek být u toho,“ vzpomíná padesátiletý manažer.

Bohatá země s padesáti miliony lidí, takže velký launch, velké investice a místo všemi očekávaného úspěchu pláč. Nic nefungovalo.

Pozornost si Red Bull v Česku získával z velké části neobvyklými akcemi, které pořádal a které dokázaly přitáhnout zájem veřejnosti i médií. Skvěle například zafungoval Red Bull Letecký den, kdy si týmy amatérů stavěly mnohdy až neuvěřitelné stroje, s nimiž skákaly z osmimetrové rampy a snažily se doletět, nebo spíš dopadnout, co nejdál na hladinu Vltavy.

„Ti lidé do toho dali strašně času, někdy i hodně peněz a všechno jen proto, aby postavili letící věc, kterou rozsekali o vodu tři sekundy poté, co seskočili z rampy. Tohle byly akce, na které jsme dokázali přitáhnout desítky tisíc lidí a z obyčejných nadšenců udělat hrdiny okamžiku,“ vypráví Čapek a přiznává, že když si na tyto momenty vzpomene, ještě teď mu naskakuje husí kůže.

V červnu 2013, po čtrnácti letech práce pro českou a slovenskou pobočku, Čapek dostal nabídku, aby jako marketingový šéf řídil aktivity Red Bullu v Asii, přesněji od Turecka až po Japonsko. V praxi to znamenalo, že se téměř ze dne na den musel vžít do způsobu myšlení obyvatel mnoha exotických zemí, pochopit jejich kulturu i historické kontexty a zjistit, jaká je místní etiketa jednání.

„V Asii je extrémně důležité vědět, jak jednat a nikoho přitom neurazit,“ připouští Čapek. I přes teoretickou přípravu ale zprvu narážel na řadu nečekaných překážek. V Indii například řešil situaci, kdy se dva manažeři Red Bullu spolu odmítali napřímo bavit. Dlouho se nedařilo zjistit, co za tím je, aby se nakonec ukázalo, že problém spočíval v tom, že každý je z jiné kasty.

„Ve výsledku se nám tam ale dařilo, jakkoliv se tamní prodeje při přepočtu na počet obyvatel nedají se západními státy měřit,“ vysvětluje Čapek. Úspěch pak slavil v Japonsku, které se po USA, Německu a Anglii stalo čtvrtým největším odbytištěm Red Bullu na světě. Na druhé straně ale narazil v Jižní Koreji.

„Bohatá země s padesáti miliony lidí, takže velký launch, velké investice a místo všemi očekávaného úspěchu pláč. Nic nefungovalo. Narazili jsme na to, jak je svým způsobem Jižní Korea uzavřená a jak moc si brání svoje produkty. Ať se dělo, co se dělo, nedokázali jsme to prolomit. Úspěšné věci, které všude fungovaly, v Koreji nezabraly. Stálo to spoustu peněz, naši lidi to sami vzdávali a skončilo to jako jedno z nejbolestivějších míst celého Red Bullu,“ vzpomíná český manažer.

Před třemi lety z centrály přišla nabídka na to, aby si Čapek k Asii přidal ještě Austrálii a Nový Zéland. V podstatě další povýšení, ale podmínkou bylo se s rodinou přestěhovat do Sydney. Jakkoliv to bylo lákavé, nakonec se po rozhovoru s rodinou rozhodl zůstat v Česku a s Red Bullem se po 18 letech rozloučit.

„Tehdy se mi hrozně ulevilo. A taky jsem si uvědomil, že jsme v Česku strašně spokojení. Už jenom z toho pohledu, že i když jdete večer domů z hospody přes Petřín s peněženkou čouhající z kapsy, nemusíte se ničeho bát. Žijeme si tady jako v ráji a hrozně málo Čechů si to uvědomuje,“ upozorňuje Šimon Čapek.

Po odchodu z Red Bullu měla nastat několikaměsíční pracovní pauza. Jenže neuběhly ani dva měsíce a v březnu 2018 odstartovala spolupráce se startupem Heaven Labs, který stojí za superpotravinou Mana.

„Manu jsem sledoval a bylo mi to strašně sympatické. Čistě český produkt, nový a s ambicí měnit svět. Když jsem tam přišel, bylo vidět, že to zakladatelé vedou hodně živočišně, ale měli skvělý obrat i profit. Pracovalo tam kolem padesáti lidí, aniž by měli určené, kdo za co zodpovídá, kdo komu reportuje – typický startup, který se rozrostl rychleji než ti lidi tam,“ říká Čapek, který ve firmě začal fungovat jako CEO.

Mana pak meziročně vyrostla o 60 procent a byla k dostání na osmi stovkách prodejních míst v Česku a na Slovensku. Všechno běželo skvěle. Loni v listopadu pak Čapek s manželkou odletěl na dovolenou do Japonska a po návratu se dozvěděl, že ve firmě skončil, protože zakladatelé si uvědomili, že si chtějí firmu přece jen řídit sami.

Poté začaly chodit další pracovní nabídky, ale většinu z nich Čapek odmítal. „Mohl jsem třeba dělat marketing pro krátkodobé půjčky. Jenže skoro každý desátý člověk je tady v exekuci, a mým cílem by mělo být, aby těch lidí bylo ještě víc? S tím bych asi nemohl žít,“ vysvětluje Čapek, který nakonec kývl na nabídku, aby rozjel pražskou pobočku maďarského startupu GreenGo, který v Budapešti po čtyřech letech fungování provozuje 300 elektrických sdílených elektroaut.

GreenGo provozuje v Praze 170 elektrických aut. | Foto GreenGo

Čapek se tak prostřednictvím 170 sdílených elektrických Volkswagenů snaží přesvědčit Pražany, že vlastnit auto kvůli popojíždění po metropoli nedává smysl.

„Bude se nám dýchat lépe, když všichni nebudeme mít dvě nebo dokonce tři auta v jedné rodině. Jde mi o to, abychom víc začali chodit pěšky, jezdit na kole nebo tramvají. A auto si půjčili, když ho opravdu potřebujeme. Praha nebyla postavená na současné množství aut a je nesmysl si myslet, že se sem všechna vejdou. Chceme předejít tomu, že bude ještě hůř, ale lidi musí přistoupit na nový životní styl,“ říká šéf GreenGo, jakkoli si uvědomuje, že šance změnit zajeté koleje a způsob uvažování tisíců lidí, bude jedna z nejtěžších pracovních výzev.

„Věřím, že budoucnost patří elektromobilitě a že je sdílená. Zatím neznám návod na lepší život ve velkých městech včetně Prahy,“ dodává Čapek.