Všichni rádi občas sníme. A všichni milujeme příběhy o bláznivých vizionářích, kteří se s nadšením vrhají proti větrným mlýnům. Ten, který s vámi chci teď sdílet, je pro mě jedním z nejkouzelnějších příběhů byznysového (ne)úspěchu našeho tisíciletí. A do současných dnů, kdy se svět téměř zastavil, se skvěle hodí.
Tento příběh začíná polaroidem. Starší ročníky si možná ještě pamatují na první setkání s fotografickými přístroji, které měly s bezchybnou nudou dnešních digitálních foťáků pramálo společného.
U instantní fotografie v sobě každé zmáčknutí spouště skrývalo tajemství. Člověk napjatě čekal, jak obrázek, který po pár vteřinách vyplivla bakelitová krabička, dopadne. A ze všeho nejvíc se těšil na jeho chyby a nedokonalosti.
Ostatně, polaroidu propadli i ti s pozdnějším datem narození. Nostalgická vlna okouzlení chybovou estetikou zasáhla na začátku nového tisíciletí i mladou generaci, která se do digitálního světa už narodila a náhle se jím cítila přesycena.
Tehdy, v létě 2008, se ale zdálo, že půjde o aféru bez šťastného konce. Steve Jobs nedávno představil první iPhone a kouzelná krabička na instantní fotografie na celé čáře prohrávala souboj s digitalizací. Americkou centrálu Polaroidu čelící krachu to nakonec dovedlo až k rozhodnutí zastavit výrobu dalších filmů.
Odhadované zásoby na světovém trhu mohly uspokojit sotva roční poptávku a cena neexponovaných filmů se začala drát do závratných výšin: jedna fotografie v té době vyšla na 100 korun.
A tady na scénu vstupuje Florian Kaps. Vídeňský biolog, který se věnuje výzkumu očních svalů pavouků a je v tomto oboru světovou kapacitou. Mimo to byl ale také zapáleným polaroidovým fanatikem. A odmítal se smířit s tím, že by polaroid zmizel ze světa.
Ostatně, tou dobou už měl za sebou oživení ruského kompaktu Lomo. Fotoaparát socialistických dovolenkářů se vyznačoval špatnou kresbou v rozích snímku a zkresleným podáním barev. Ovšem přesně tato defektní estetika učarovala partě vídeňských mladíků, mezi nimiž byl i Kaps.
Na přelomu tisíciletí udělali z loma nezbytný doplněk západních trendařů, a dokonce o jeho obchodním potenciálu přesvědčili tehdejšího místostarostu Petrohradu a budoucího prezidenta Vladimira Putina – za jeho přispění se ve skomírající továrně opět rozjela výrobní linka.
Foto Supersense
Zájem o módní výstřelek sice po několika sezonách ochladl, ovšem Kapse nasměroval právě k Polaroidu. S umírajícím dinosaurem, jenž v dobách své největší slávy tržil dvě miliardy dolarů ročně a byl stejnou ikonou, jakou je dnes třeba Apple, zahájil v roce 2008 jednání o pronájmu továrny včetně tamních strojů.
Do podnikání vložil vlastní peníze a do dvou let spustil výrobu nových černobílých filmů pod hlavičkou The Impossible Project (Nemožný projekt). Polaroid ovšem novým výrobcům nedovolil používat původní technologické patenty, a tak byli nuceni hledat vlastní receptury. Dle pamětníků je Kaps dával dohromady s pěti původními techniky Polaroidu doslova na koleni.
Ať už jde o nepěkné pomluvy, či nikoli, jisté je, že zatímco u původní technologie stačilo počkat si dvě minuty a objevil se obrázek v konstantní barevnosti, u filmů, které začala vyrábět Kapsova firma, jste se mohli spolehnout na ledacos, jen ne na to, že dostanete „pořádnou“ fotku.
Fotografie Impossible byly extrémně citlivé na světlo i na výkyvy teplot. Stačilo si exponovaný snímek strčit pod bundu a barvy hned získaly hnědý nádech. Šancí, že se v procesu něco zvrtne, ale bylo daleko víc. Na fotografiích se objevovaly podivné skvrny, někdy přístroj najednou vyplivl celý filmový balíček s osmi snímky, jindy jste na fotku museli čekat až hodinu. Řada fanoušků sice technické nedokonalosti vítala jako pobídku ke kreativitě, ale byznysově to příliš smysl nedávalo.
„Zkrátka, nebyl to moc použitelný produkt,“ řekl Bloombergu v roce 2016 Oscar Smolokowski. Teprve 26letý mladík, který do The Impossible Project původně nastoupil jako stážista, tehdy převzal otěže společnosti, aby ji posunul od snů a vizí k pragmatičtějšímu byznys modelu.
Oscar je synem ukrajinského hudebníka sovětské éry, který později nashromáždil jmění v energetickém průmyslu. Přesvědčil otce, aby do The Impossible Project investoval dva miliony eur výměnou za dvacetiprocentní podíl ve firmě. A tak v roce 2016 firma uvedla Instant Lab. Přídavnou miniaturní temnou komoru, která umí transformovat snímky ze smartphonu do insta fotografií, a posléze i vlastní hybridní přístroj.
Pro samotného Kapse to však bylo příliš daleko od jeho nostalgických snů o analogové éře. A tak moderní Don Quijote, přestože stále zůstává menšinovým akcionářem nové společnosti Polaroid Originals, vyrazil do dalších bitev.
V rodné Vídni otevřel Supersense. Prostor na pomezí concept storu, kavárny, komunitního centra a originální manufaktury věnované všemožným analogovým hračičkám, kde můžete svět kolem sebe vnímat autenticky a všemi smysly.
Součástí je třeba nahrávací studio, které připomíná spíš obývák nacpaný sbírkou vintage zvukových zařízení. Ta dokážou hudební výkony milovníků poslechu fyzického média přetvořit v jedinou originální vinylovou nahrávku.
A na stejnou cílovku míří taky Phonocut, domácí vinylový rekordér, který diamantem řeže hudbu přímo na gramodesku. Předloni značka, za kterou Kaps stojí jako jeden z pěti zakladatelů, vybrala na předobjednávkách téměř 460 tisíc eur (necelých 12 milionů korun).
Foto Phonocut
Přestože se však měla sériová výroba rozběhnout už loni v listopadu, na oficiálním webu zatím žádné informace o jejím spuštění dohledat nelze.
Florian Kaps je bezpochyby barvitá a jedinečná osobnost s charismatem, se kterým dokázal okouzlit jak Putina, tak i internetového miliardáře Davida Bohnetta, jenž se podílí na financování Kapsových současných projektů.
Pokud byste s tímto svérázných chlapíkem rádi strávili 100 minut svého času, zkuste někde v digitálních tenatech internetu dohledat čerstvý dokument An Impossible Project režiséra Jense Meurera, jenž příběh vídeňského snílka mapuje – jak jinak než na 35milimetrový film.
A jestli se Kapsovy vize někdy přetaví i do globálního byznysového úspěchu? A není to jedno? Jeho příběh ukazuje, že žít své sny a prahnout po nemožném má smysl. Protože je to pak život inspirativní a krásný. A jak říká Florian Kaps ve zmíněném filmu: „Krásné věci si zaslouží zůstat naživu.“
