Lidská noha nevkročila na povrch Měsíce téměř padesát let. A soudě podle čerstvých neúspěchů mise Artemis se pauza ještě protáhne. Kosmický program běžící od roku 2017 má dostat člověka nejdříve zpátky na Měsíc a posléze i poprvé na Mars. Minimálně první část plánu vypadá jednoduše, ale na Neila Armstronga 21. století si ještě počkáme.
Poslední milník programu Artemis byl naplánován na sobotu 3. září. Ve večerních hodinách našeho času se otevřelo okno pro start rakety Space Launch System (SLS) se zatím nepilotovaným modulem Orion, který měl k Měsíci zamířit. Při tankování rakety však došlo k úniku paliva a NASA musela už podruhé ve stejném týdnu start odložit.
Následné pondělí pak raketa neodstartovala kvůli problému s jedním ze čtyř motorů. Pro další pokusy si NASA zatím rezervovala kosmodrom na Mysu Canaveral na konec září. Její zástupci přitom dříve avizovali, že k dalšímu startu dojde nejspíš až v říjnu. Důvodem je systém několika náloží určený ke zničení rakety ve vzduchu, pokud by se vychýlila z kurzu a ohrozila lidi na zemi.
Americká armáda vyžaduje, aby se baterie tohoto systému pravidelně dobíjely. Nelze to však provést na místě – téměř stometrovou raketu je nutné z odpalovací rampy nejdřív odvézt do několik kilometrů vzdálené montážní budovy. Proto se říjen jevil jako pravděpodobnější datum příštího startu. Pokud raketa nevzlétne do 4. října, další vhodný termín bude až sedmnáctého.
Zatím se jedná o let bez posádky – start pilotované rakety je naplánován až na rok 2024. NASA by chtěla s astronauty přistát na Měsíci v roce 2025, ale většina odborníků očekává další zdržení. Už nynější testovací let nabral oproti původním plánům zpoždění několik let.
Proč je návrat na Měsíc taková dřina, když se to NASA poprvé povedlo už v roce 1969? I zařízení, na kterém čtete tento článek, je zřejmě mnohem výkonnější než tehdejší vědecké superpočítače, takže v čem přesně je problém?
Základním rozdílem je, že v šedesátých letech se ve vesmírných závodech mezi západním a východním blokem hrálo ‚‚o všechno“. Poté, co Sověti vyslali na oběžnou dráhu první satelit i prvního člověka, potřebovali Američané za každou cenu dokázat technologickou převahu. A tak prezident Kennedy v květnu 1961, měsíc po letu Jurije Gagarina, na půdě Kongresu oznámil, že americký národ by se měl soustředit na dostání člověka na Měsíc do konce dekády.
Tuto ambici potvrdil rok poté v texaském Houstonu v jednom ze svých nejslavnějších projevů. ‚‚Rozhodli jsme se dosáhnout Měsíce v této dekádě, ne protože je to snadné, ale protože je to těžké,“ uvedl Kennedy. Spojené státy měly v té době za sebou pouze patnáctiminutový let prvního amerického astronauta Alana B. Sheparda na oběžné dráze. A inženýři a inženýrky NASA si nebyli jisti ani tím, jak vůbec člověka na Měsíc dostat – natož za necelých deset let.
Slovy samotné NASA: ‚‚Odpověď na výzvu prezidenta Kennedyho a přistání lidí na Měsíci do roku 1969 vyžadovalo nebývalou míru technologické kreativity a největší nasazení materiálních zdrojů, jaké kdy kterýkoli národ učinil v době míru.“
Enormní účet se tehdy vyšplhal na 24 miliard dolarů, což je v dnešních cifrách po započtení inflace téměř 200 miliard. Program Apollo zaměstnával ve své vrcholové fázi 400 tisíc Američanů a vyžadoval podporu více než dvaceti tisíc průmyslových firem a univerzit.
Jak je na tom NASA dnes? V Národním úřadu pro letectví a vesmír pracuje sedmnáct tisíc lidí, další s agenturou spolupracují jako nezávislí dodavatelé. Pokud bychom srovnali dnešní cenovku programu Apollo s dosavadními náklady na Artemis, návrat na Měsíc v 21. století bude nejspíš ‚‚levnější“ než na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mezi lety 2012 a 2025 utratí NASA za program Artemis celkem 93 miliard dolarů plus zhruba čtyři miliardy za každý start rakety.
Dalším zásadním rozdílem je tehdejší ochota zodpovědných osob riskovat. Příkladem je mise Apollo 4 z roku 1967, kdy jednotlivé součásti obří nosné rakety Saturn V vznikly v různých částech USA a před samotným letem nikdy nefungovaly dohromady jako jedna jednotka. Především ale nelze opomenout tragický první test modulu Apollo 1, který si vyžádal životy tří astronautů na palubě – kosmonauté Roger Chaffee, Gus Grissom a Edward White uhořeli během zdánlivě rutinní pozemní zkoušky po požáru způsobeném jiskrou z kabeláže.
Gus Grissom, Ed White a Roger Chaffee, posádka tragické mise Apollo 1
Podstatně se liší i nosné rakety. Zatímco Saturny V u Apolla poháněl vysoce rafinovaný petrolej, tedy v podstatě jen vylepšené letecké palivo, nynější rakety SLS jedou na zkapalněný vodík. Využití nejjednoduššího a nejlehčího chemického prvku znamená menší zátěž pro raketu, ale také vyšší riziko úniku i z mikroskopických štěrbin. Manipulaci se zkapalněným vodíkem navrch komplikuje i jeho extrémní hořlavost.
NASA už alespoň na program Artemis není sama. Spolupracuje s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), Japonským centrem pro výzkum letectví (JAXA) a Kanadskou kosmickou agenturou (CSA). Dlouhodobým cílem programu je zřízení stálého základního tábora na Měsíci a usnadnění lidských misí na Mars.
I samotná cesta na Měsíc má však pro lidstvo značný význam. ‚‚Pokud opravdu chcete porozumět počátkům vývoje sluneční soustavy, není lepší místo než Měsíc,“ tvrdí David Kring, lunární geolog z texaského střediska NASA pro výzkum Měsíce. Přirozený satelit Země nikdy neměl atmosféru ani tekoucí vodu, takže jeho povrch nepodléhá zvětrávání ani erozi. A lidští astronauté jsou ve sběru vzorků mnohem efektivnější než roboti řízení ze Země. Návrat těchto vzorků je navíc daleko jednodušší než vláčet je zpět z Marsu.
Projekt Artemis by také mohl přiživit vývoj technologií využitelných i pro život na Zemi, tak jako dřívější výlety do vesmíru uspíšily vývoj osobních počítačů, konzervace potravin nebo třeba inzulinových pump. Úspěchy programu by navíc měly k výzkumu vesmíru a vědě obecně přilákat mladou generaci.
