Vítězství, medaile a rekordy. Český sport se dlouhodobě soustředí především na výsledky, nově však zaznívá otázka, za jakou cenu jich mladí sportovci dosahují. O nutnosti bezpečnějšího prostředí, respektu a systémové změny během kulatého stolu Sport a duševní zdraví na konferenci Forbesu Lepší Česko debatovali přední sportovní osobnosti a odborníci.
Vyhrát závod nestačí, je potřeba vyhrát s ještě větším náskokem. Prohra je selháním, slzy projevem slabosti a pochvala může mladého sportovce připravit o motivaci. Podobné představy byly po dlouhé roky součástí sportovní výchovy a mnozí úspěšní reprezentanti se s nimi setkávali už od začátku svých kariér.
„Když jsem vyhrál o deset dvacet vteřin, táta říkal: Proč jsi nevyhrál o minutu?“ popsal svou zkušenost na Lepším Česku bývalý profesionální cyklista Zdeněk Štybar.
Podobné věci zažívala i někdejší lyžařská šampionka Šárka Strachová. „U nás neexistovala pochvala, neexistovalo radovat se z úspěchu. Když se vyhrálo, tak se vyhrálo o málo. Mělo se vyhrát o vteřinu, mělo se vyhrát o pět vteřin,“ připomněla své zkušenosti s náročnou sportovní výchovou.
Dnešní sportovní prostředí se však postupně proměňuje. O duševním zdraví už nemluví pouze psychologové, ale také trenéři, rodiče, bývalí reprezentanti a samotní mladí sportovci a postupně se prosazuje přesvědčení, že vysoký výkon a respektující prostředí nejsou protiklady.
Otázka, jak vytvořit podmínky, v nichž mohou mladí lidé rozvíjet svůj talent bez nepřiměřeného tlaku, ponižování nebo strachu, se záhy stala ústředním tématem diskuse.
Její účastníci se shodovali, že je potřeba posilovat psychickou odolnost sportovců a změnit se musí i systém, ve kterém vyrůstají. Na této změně už v Česku pracují konkrétní organizace, kluby i jednotlivci a jednou z nich je nezisková iniciativa Trénujeme s respektem, kterou podporuje také společnost Allwyn jednoho z nejbohatších Čechů Karla Komárka.
Odolnost neznamená snášet všechno
Sport je přirozeně spojený s překonáváním překážek, náročnou přípravou a tlakem na výsledky. Bez disciplíny a odolnosti se na nejvyšší úroveň dostává jen obtížně. Význam slova odolnost však podle účastníků diskuse potřebuje přesnější vymezení.
„Měli bychom učit mladé sportovce odolnosti proti tomu, když se něco nepovede, že ne vždycky ty výsledky jsou, že můžu vyhrát. Ale určitě je nechceme učit, aby byli odolní vůči šikaně, vůči nějakému ponižování,“ upozornila výkonná ředitelka nadačního fond Flaminia Jana Vlčková.
Součástí psychické odolnosti je také umění rozpoznat nepřiměřené zacházení, ozvat se a vymezit vlastní hranice. Zakladatelka iniciativy Trénujeme s respektem Markéta Pluhařová považuje schopnost postavit se za své zdraví za jednu ze zásadních dovedností, kterou by měli mladí sportovci získat.
Foto Romana Červenková
„Nemyslím si, že je normou schopnost říct ne a postavit se za své psychické a fyzické zdraví. Čím je člověk mladší, tím je to komplikovanější. Není to ženské téma. Je to jen předsudek. Když mluvíme o respektu a bezpečí ve sportu, tak se to právě považuje za nějaké měkké téma,“ odmítla podobné uvažování Pluhařová.
Podle ní je naopak bezpečí jedním ze základních předpokladů kvalitní sportovní přípravy. Sportovec, který se obává ponižování, trestů nebo reakce trenéra, nemusí mít podmínky pro dlouhodobý zdravý rozvoj.
S postupnou proměnou sportovní kultury souhlasí i bývalá tenistka Lucie Šafářová. Připomíná, že dříve bývalo potlačování emocí běžnou součástí výchovy. „Když jsem byla malá, tak mi bylo spíš zakazováno brečet. Bylo to jako výraz slabosti. Sport těch emocí hrozně moc přináší a je to furt nahoru dolů, člověk vyhraje, prohraje,“ líčila.
Foto Romana Červenková
Podle Šafářové je důležité učit sportovce s emocemi pracovat, nikoli je pouze potlačovat. Strachová zdůraznila, že současné sportovní prostředí už začíná více přijímat spolupráci s psychoterapeuty a sportovními psychology. Taková pomoc by neměla přicházet až ve chvíli, kdy nastane problém.
Sportovní psycholožka z Asociace psychologů sportu ČR Klaudie Zusková připomněla, že vedle výkonové přípravy musí být samozřejmostí také práce s regenerací, emocemi a dlouhodobou psychickou pohodou.
„Role sportovního psychologa a sportovní psychologické přípravy není jenom hašení problémů,“ zdůraznila s tím, že zásadní význam má také prevence a spolupráce s trenéry.
Safeguarding
Jedním z nejdůležitějších pojmů celé diskuse se stal safeguarding. Za tímto anglickým výrazem stojí soubor preventivních pravidel a postupů, jejichž cílem je zajistit bezpečné sportovní prostředí a chránit sportovce před šikanou, zneužíváním, zanedbáváním nebo jinými formami nevhodného zacházení.
Zahrnuje také způsob výběru trenérů, jejich vzdělávání, pravidla komunikace, nastavení odpovědnosti v klubech a postupy, díky nimž mají sportovci možnost bezpečně upozornit na problematické situace.
„Já bych na systém měla nároky. Zaváděla bych standardy, třeba bezpečného náboru trenérů, pravidel safeguardingu,“ popsala Pluhařová. Tak jako mají trenéři vysoké požadavky na své svěřence, měl by mít celý systém jasné požadavky také na ty, kteří mladé sportovce vedou.
„Nemůžeme sportovce nutit chovat se nějak, když odmítáme sami to prostředí změnit. Jsou to ti dospělí, kteří by ho měli měnit, a to vzdělávání je pro to naprosto zásadní,“ uvedla.
Připomněla, že odpovědnost nelze přenášet pouze na samotné sportovce, kteří často nemají dostatek zkušeností, sebevědomí nebo možností, jak se vůči nevhodnému chování dospělých vymezit.
Foto Romana Červenková
Důležitý je proto také jednoduchý a dostupný systém oznamování problémů. „Když se něco takového děje, je potřeba, aby se měli komu ozvat. Protože když se to přehlíží, může se stát neštěstí,“ upozornila Šafářová.
Předpokladem safeguardingu je rovněž schopnost trenérů rozpoznat, kdy už situace vyžaduje pomoc odborníka.
„Není účelem trenéry sešněrovat, vzít jim radost z práce nebo z nich dělat psychoterapeuty. Měli by být edukovaní tak, aby rozpoznali, že se něco děje, předávali to dál a spolupracovali,“ vysvětlila Pluhařová.
Problém spočívá především v tom, že český sport zatím podobné postupy nemá jednotně zavedené a jejich úroveň se liší napříč kluby, regiony a jednotlivými sportovními odvětvími.
Případ Sparta
Zatímco celostátní systémové změny postupují pomalu, některé sportovní organizace už nové principy zavádějí do každodenní praxe. Jedním z příkladů je fotbalová Sparta Praha a o zkušenosti klubu se podělila sportovní psycholožka Jana Novotná, která v jeho prostředí působí.
Podle ní se Sparta snaží vytvářet takovou klubovou kulturu, kde se úspěch měří i kvalitou mezilidských vztahů, chováním trenérů a atmosférou, v níž mladí fotbalisté vyrůstají. „Chceme být vzorem nejenom tím, jestli máme výsledky, trofeje, poháry, ale i tou výchovou trenérů, rodičů a hráčů,“ popsala Novotná.
Jedním z konkrétních kroků je podle Novotné přístup k výběru trenérů a jejich hodnocení. „Pokud nechceš dodržovat naše hodnoty, tak tady prostě nebudeš, i když jsi skvělý fotbalový trenér,“ vysvětlila princip, na kterém se podle psycholožky shoduje také vedení klubu.
Foto Romana Červenková
Podpora nejvyššího vedení je totiž pro úspěch zásadní, tyto hodnoty musejí být součástí fungování celé organizace.
„Nevychází to jenom ze mě, ale vychází to i z vedení celého klubu,“ zdůraznila Novotná. Sparta hledá způsoby, jak posilovat pozitivní vztahy i mezi samotnými hráči.
Příkladem je ocenění na konci sezony, při kterém tým hlasuje pro spoluhráče, který nejvíce přispívá kolektivu. „Nejenom fotbalově na hřišti, ale i v kabině mentálně, kdo je tam opravdu takový ten best buddy, který všem pomáhá,“ popsala Novotná.
Drrobné změny mohou postupně proměňovat způsob, jakým mladí sportovci vnímají úspěch, spolupráci a vlastní hodnotu. Inspiraci hledá Sparta také v zahraničí, v anglickém prostředí se, podle její zkušenosti, s tématem bezpečnosti sportovců systematicky pracuje již řadu let.
Sama však upozornila, že zkušenosti velkých klubů nelze jednoduše přenést do menších regionálních oddílů. Sparta má jiné finanční, organizační i personální možnosti než sportovní klub v menším městě.
Pokud má být skutečná změna dostupná všem mladým sportovcům, musí se proto hledat řešení, která budou fungovat také mimo profesionální akademie.
Změnit systém, nejen jednotlivce
Rozdílné podmínky napříč sportovními kluby patřily k nejvýraznějším problémům, které účastníci kulatého stolu otevírali.
Řada trenérů v menších oddílech pracuje dobrovolně a sportovní přípravě se věnuje až po svém zaměstnání. Často nemají dostatek času ani prostředků na pravidelné vzdělávání, přestože právě oni mají na začátku sportovní kariéry mladých lidí zásadní vliv.
„Většina lidí to dělá po práci a zadarmo, protože je to baví. Ale když trenér přijde po osmi deseti hodinách v práci, tak asi úplně není naladěný hned na trénink,“ upozornil Štybar.
Podle něj proto nelze změnu postavit pouze na dalších povinnostech, které budou jednotlivým trenérům přibývat. Potřebují také podporu, metodické vedení a dostupné vzdělávání.
Foto Romana Červenková
Šafářová připomněla, že trenéři, kteří pracují s nejmladšími sportovci, by měli mít mimořádně kvalitní přípravu.
„Systém by měl trenéry, co pracují s těmi nejmenšími, edukovat hlavně psychologicky. Jak je vlastně vést, na co si opravdu dát pozor, kdy už jsou ty věci, které jim opravdu ubližují,“ uvedla.
Považuje za paradox, že v nejmladších kategoriích bývá psychologická příprava trenérů nedostatečná, přestože mohou zásadně ovlivnit celý další vztah mladých lidí ke sportu.
Novotná upozornila ještě na další rozpor. „Máme na sportovce hrozné nároky. Kolik musejí zajet, jaké musejí mít umístění, abychom ho třeba v tom systému nechali, abychom ho finančně podporovali,“ popsala.
Pokud mladý sportovec nesplní výkonnostní limit, může přijít o místo nebo podporu. Trenér, pod jehož vedením se připravoval, však často v systému zůstává. „Jediný, kdo se z toho střediska vyhodí, je ten sportovec. Ale trenér tam zůstává a přicházejí mu další sportovci,“ upozornila.
Další komplikací je podle diskutujících způsob financování sportovních klubů, který bývá významně navázán na výsledky.
Čím důležitější jsou tabulky, postupy a umístění, tím silnější může být tlak na trenéry, aby usilovali o okamžitý úspěch. Ten se následně přenáší na mladé sportovce, u nichž může docházet k přetěžování nebo příliš časné specializaci.
Pluhařová souhlasila, že sportovní organizace se často dostávají do situace, kdy i trenéři s dobrými úmysly musejí upřednostňovat výsledky, protože jsou na nich závislé finance a další fungování klubu.
„Kolikrát v dobré víře ti trenéři musejí tlačit, protože potřebují postoupit v tabulce. Můžou mít spoustu plánů, ale nemohou je realizovat, protože na to ty finance nejsou,“ podotkla Pluhařová.
Změna sportovní kultury proto podle účastníků debaty musí zahrnovat také přehodnocení toho, jak se hodnotí práce klubů a trenérů i podle kvality prostředí, přístupu k mladým sportovcům a schopnosti podporovat jejich dlouhodobý rozvoj.
Když rodiče trénují trenéry
Výraznou roli při vytváření vhodného sportovního prostředí hrají také rodiče. Bývalá tenistka Lucie Šafářová upozornila, že zejména v individuálních sportech se mohou rodičovská očekávání stát zásadním zdrojem tlaku.
„Rodiče už do toho sportu vstupují s tím, že z něj budou mít toho nejlepšího na světě, místo aby do toho vstupovali s tím, že bude zdravý a přinese mu to spoustu hodnot do života,“ popsala.
V tenise podle ní někdy rodiče zasahují i do rozhodování trenérů, často je mění a snaží se ovlivňovat přípravu. „Kolikrát to dopadne tak, že rodiče trénují toho trenéra, než aby ten trenér to celé řídil,“ poznamenala Šafářová.
Podle Markéty Pluhařové by se rodiče měli mnohem důsledněji zajímat o to, jak jsou v klubech nastavené bezpečnostní postupy, kdo za ně odpovídá a jaké kvalifikace mají lidé pracující s mládeží. Je rovněž důležité, aby rodiče dokázali rozlišovat mezi odbornou kompetencí trenéra a právem požadovat kvalitní a bezpečné podmínky.
Šárka Strachová zase zdůraznila, že základ pocitu bezpečí vzniká v rodině. Mladí sportovci by měli vědět, že se doma mohou svěřit s problémy, aniž by čelili jejich bagatelizaci nebo dalšímu tlaku.
„U rodičů má být bezpečné prostředí, kde se dítě může svěřit, kde se může o všem bavit,“ zmínila. Pokud mladý sportovec ztrácí radost z pohybu, má strach z tréninků nebo se necítí dobře v kolektivu, neměl by podle ní rodič přehlížet varovné signály pouze proto, že klub nabízí kvalitní sportovní zázemí či možnost úspěšné kariéry.
Také sportovní psycholožka Jana Novotná připomněla, že rodiče mohou být někdy těmi, kdo potřebují změnit způsob komunikace a vlastní očekávání.
Zlepšení podmínek pro mladé sportovce závisí také na tom, zda rodiče, trenéři a kluby dokážou spolupracovat, respektovat své role a přijmout společnou odpovědnost za prostředí, které vytvářejí.
Vlastní cesta
Zatímco velká část debaty se věnovala překážkám systémové změny, konkrétní příklad jejího prosazování nabídla Markéta Pluhařová. Ta stojí za neziskovou iniciativou Trénujeme s respektem, jejímž cílem je přispívat k bezpečnějšímu, zdravějšímu a respektujícímu prostředí v českém sportu.
„Založila jsem neziskovou iniciativu a bylo to na základě rodičovského příběhu, naštvání. Mně strašně jako mámě ublížilo, co se dělo ve sportovní gymnastice ve vrcholovém sportu,“ popsala Pluhařová.
Trénujeme s respektem se zaměřuje především na osvětu, vzdělávání a prosazování preventivních pravidel. Chce propojovat rodiče, trenéry, odborníky, sportovní kluby i další organizace a podporovat vznik konkrétních nástrojů, které zlepšují každodenní podmínky mladých sportovců.
Romana Červenková
Důležitou oblastí je již zmíněný safeguarding a snaha proměnit dosud často neformální pravidla chování ve srozumitelné a použitelné standardy.
Pluhařová se často setkává s představou, že větší důraz na psychickou pohodu automaticky znamená menší nároky na výsledky. Tento předsudek považuje za jednu z překážek, které je potřeba překonat.
„Jdeme na to osvětou a vzděláváním a můžu říct, že jsem velmi spokojená, že se k tomu přidávají partneři,“ uvedla. Mezi podporovateli zmínila společnost Allwyn, která se zapojila do podpory iniciativy a její snahy měnit podmínky českého sportu.
Vlastní cestu hledá také bývalý cyklista Zdeněk Štybar prostřednictvím Czech Cycling Academy. Tato akademie pracuje s vybranými mladými cyklisty napříč Českou republikou a snaží se jim ukázat odlišný přístup ke sportovní přípravě.
Má být založený na dlouhodobém rozvoji, kvalitním tréninku a omezení zbytečného tlaku na okamžité výsledky. „Vybrali jsme třicet mladých sportovců, kterým se chceme věnovat tak, jak by to mělo vypadat, a připravit je k profesionálnímu sportu, ale bez tlaku,“ přiblížil Štybar.
Inspirací je mu zejména systém, s nímž se setkal během své kariéry v Belgii. Cílem akademie je práce se samotnými sportovci a zároveň chce Štybar prostřednictvím trenérů předávat získané zkušenosti také do dalších oddílů.
Akademie spolupracuje přibližně se šestnácti trenéry, kteří dohromady vedou stovky dalších mladých cyklistů. „Doufám, že to bude mít efekt, když se sportovci budou posouvat dál ve výkonu, ne hned, ale třeba za rok, za dva, tak to od nich ostatní začnou kopírovat,“ vysvětlil Štybar.
Šíření dobré praxe prostřednictvím samotných sportovců považuje za jednu z cest, jak měnit sportovní prostředí přirozeně a dlouhodobě. „Ať si to šíří mezi sebou, svoje názory, ať ukazují, že se nebojí o něčem promluvit,“ podotkl. Takový přístup může podle něj postupně ovlivnit i další sportovní odvětví.
Úspěch = medaile?
Jedním z opakujících se témat debaty byla otázka, jak vůbec definovat úspěšnou přípravu. České sportovní prostředí se podle účastníků debaty stále příliš soustředí na porovnávání výsledků, pořadí a medailí. Příliš silná orientace na výkon však může vést k tomu, že mladí sportovci ztrácejí radost z pohybu a vlastní motivaci.
Šafářová proto doporučuje více oceňovat individuální pokrok. „Trenéři by měli sportovce víc chválit za to, jaký je jejich individuální progres,“ poukázala. Namísto neustálého porovnávání s ostatními by se podle ní měli mladí sportovci soustředit především na to, jak se zlepšují oni sami. „Ty jsi takový a tohle je tvoje cesta a takhle se můžeš zlepšit,“ popsala způsob komunikace, který považuje za vhodnější.
Sportovní psycholožka Klaudie Zusková připomněla, že ne každý sportovec může být mistrem světa. To však neznamená, že pro něj sport nemá hodnotu. „Nemůžou být všichni jenom ti nejlepší v něčem, mistři světa,“ zdůraznila.
Sport podle ní nabízí mnohem širší prostor pro poznávání vlastních možností, spolupráci, zvládání neúspěchu a budování vztahů. Důležité je rovněž oceňovat práci lidí, kteří se na výsledku podílejí, přestože nejsou nejviditelnějšími členy týmu.
Tento pohled navazuje na zkušenosti Sparty, která se snaží podporovat individuální fotbalové dovednosti i týmové hodnoty. Kvalitní vztahy, schopnost komunikace a vzájemná pomoc mohou v dlouhodobém horizontu rozhodovat o tom, zda mladí lidé u sportu zůstanou a budou se mu věnovat i v dospělosti.
Pluhařová navíc upozornila, že s klesajícím počtem mladých lidí bude pro sportovní kluby stále důležitější vytvářet prostředí, ve kterém se sportovci cítí dobře.
Pokud budou mít možnost vybírat mezi oddíly, mohou podle ní začít dávat přednost těm, které nabízejí kvalitnější podmínky a respektující přístup. „Máme na sportovce vysoké nároky a máme tady vrcholové sportovkyně, které procházely náročnými tréninky a musely podávat výkony, tak i ten systém by měl podávat výkony,“ připomněla.
Ačkoli diskutující opakovaně upozorňovali na nedostatky českého sportovního systému, na závěr zazněly také důvody k optimismu.
Podle Klaudie Zuskové udělal český sport v posledních desetiletích značný pokrok v přístupu k duševnímu zdraví i sportovní psychologii. Dodala také, že přibývá kvalifikovaných odborníků, kteří přinášejí zkušenosti ze zahraničí, a stále více trenérů se zajímá také o nevýkonovou stránku přípravy.
