Dva poslední covidové roky byly těžkou zkouškou pro mnoho firem, obzvláště v segmentu módy. Kvůli lockdownům se uzavřely prodejny, rušily se kulturní a společenské akce, lidé zůstávali v bezpečí domova na home officu a nepotřebovali si kupovat společenské oblečení.
Do existenčních problémů se dostal například český výrobce pánské módy Blažek nebo Le Premier, do kterého investoval i Tomáš Čupr, a ani nové dravé projekty typu Genster.cz letošek nepřežily. Kdo neskončil zcela, prochází reorganizací.
Zároveň se na trhu hodně krejčích a krejčových nadále pere s nepřízní osudu, která změnila jejich zavedené pořádky. „Koronavirus nás sejmul stejně jako každého. Je logické, že lidé nepotřebují obleky, protože doma chodí v teplákách. Poptávka rapidně klesla,“ říká Forbesu krejčí Leo Macenauer, který šije košile i obleky na míru špičkám českého byznysu.
„Zakázková výroba je sice jiná než massmarketová, protože nepotřebuje prodejny, ale klienti přestali mít potřebu se se mnou setkávat a u některých se projevila možná i hrůza z toho, kohokoli v době covidu potkávat,“ říká člen žebříčku Forbes 30 pod 30 z roku 2016.
Poptávka po jeho službách se v době nástupu první vlny pandemie zničehonic propadla o více než šedesát procent. Nebýt záchranných programů od státu a přívětivosti dodavatelů, Macenauer by už své krejčovství v Soukenické ulici v samém centru Prahy neměl.
Pomohly také roušky – v době plného nástupu první vlny jich ušil pro firemní klienty desetitisíce. „Pokud by se nám nepovedlo uchytit se s rouškami u korporací, tak bychom vůbec nepřežili,“ dodává. Roušky odešly s povinností nosit respirátory stejně tak rychle, jako s covidem přišly, ale zajistily mu potřebný cash flow pro nejkritičtější měsíce.
„Pomalu začínám být za tím nejhorším,“ říká dnes Leo Macenauer, který cítí, že poptávka po oblecích se letos zvedá a trh podle něj dohání to, co v posledních dvou letech kvůli karanténám zaspal.
Pokles zakázkového šití Macenauerovi zároveň uvolnil ruce pro projekty, na které by jinak neměl čas. Krejčovství se tak může pochlubit například zcela novou spoluprací s podniky z gastrosegmentu.
Konkrétně se domluvil se sítí vináren Na břehu Rhôny, pro jejichž personál nyní šije uniformy i trička pod jejich společným logem. Zákazníci si je zároveň mohou koupit přímo v provozovnách. Třiatřicetiletý podnikatel si od toho slibuje vykrytí byznysově hluchých míst v zakázkové výrobě.
„Je to nové pro všechny. Pro mě je to vlastně konfekce, kterou jsem nikdy nedělal,“ říká a je na něm vidět, jak moc je z nové spolupráce nadšený a těší se na ni – obzvláště když ví, že tato noha začíná růst. Uniformy nově šije i pro personál baru Swim ve Štěpánské ulici a prostoru Lab Space na Náplavce.
Leo Macenauer se zároveň snaží vdechnout život zcela novému projektu, na kterém pracuje už několik let: komplexnímu online systému, který by měl zautomatizovat celý výrobní proces od měření postavy až po zadávání zakázek jednotlivým dodavatelům. A také logistiku.
V nejfuturističtějších snech by se pak stačilo doma vyfotit zepředu a z boku, umělá inteligence by zákazníka sama změřila a ten by si za pár dnů vyzvedl na míru ušitý oblek. „Moje ideální vize je taková, že si s klientem o obleku popovídáme, jako si povídáme my dva teď spolu, pak jen zmáčknu pomyslné tlačítko a vše se začne dít just in time,“ zasní se Macenauer.
V nadsázce dodává, že jeho systém by mohl fungovat podobně jako dnes fungují blockchainové technologie. Everlastcut, jak nově vznikající platformu pojmenoval, by v sobě měl nést historii každého zákazníka, pokud jde o jeho míry a oblíbené střihy nebo vzory. Zároveň by na základě dat doporučoval další nákupy.
„Z vlastní zkušenosti vím, že nic takového na trhu neexistuje. A podle mě je to řešení pro širokou produkci nejen v krejčovství,“ domnívá se. Nejtěžší je nyní zautomatizovat a sladit procesy v dílnách jednotlivých dodavatelů, kteří nové technologii zatím nedůvěřují, protože její zavádění je zpočátku kostrbaté.
Složitý rozjezd systému Lea Macenauera trápí – obzvlášť když ví, že s jeho pomocí by všechny procesy byly v jeho segmentu daleko jednodušší, než jsou dnes a ve finále by uvolnily ruce každému článku zapojenému do výrobního procesu.
Na Everlastcutu, jehož základy začal Leo před lety ťukat ve svém krejčovství do Excelu, a který chce časem oddělit od své firmy a případně jej prodat, ale ještě musí zapracovat tým profesionálních programátorů. I proto Macenauer hledá investora, který by mu případně s celým projektem pomohl.
„Žiji v tom, jak si tu ťukám do tlačítek, skenuji lidi a pak už na mě jen padají hotové věci. Přitom tu zatím roztáčím Excel dřevěným kolem,“ říká Leo Macenauer nejen s úsměvem, ale i s viditelným odhodláním dotáhnout celou věc do praxe.