Ewa Farna na sebe jako talentovaná zpěvačka upozornila už ve svých třinácti letech. S debutovým singlem Měls mě vůbec rád se v roce 2006 téměř přes noc dostala do čela tehdy nejposlouchanějších písní a její stejnojmenné album získalo s více než 30 tisíci prodaných kusů status platinové desky.
V témže roce vyhrála ocenění Objev roku v Českém slavíkovi a o dva roky později se rodačka z Těšínska stala vůbec nejmladší držitelkou Slavíka v kategorii Zpěvačka roku, když se umístila na třetím místě.
Dnes patří mezi vůbec nejúspěšnější zpěvačky nejen u nás, ale i v sousedním Polsku, kde debutovala rok po svém českém startu. Před sedmi lety založila vlastní produkční společnost a patří mezi vůbec nejvlivnější osobnosti českých sociálních sítích: jen na Instagramu ji nyní sleduje více než 600 tisíc lidí.
Teď se se čtenáři Forbesu dělí o to, jak vypadala její cesta k dosavadnímu úspěchu.
Jako malá si pamatuji, že u nás vždycky zněla hudba. Táta hraje na piano, housle, kontrabas i kytaru, a od mého dětství jsme celá rodina byli součástí různých akcí, hlavně těch folklorních. Hudba byla naprostá součást našeho života, i když se jí nikdo nevěnoval profesionálně.
Jestli jsem o tom ale snila já? Nevím. Zpěv jsem vždycky milovala, ale nabídku na profesní dráhu jsem dostala tak brzy, že jsem si vlastně ani nestihla vysnít, že by to jednou mohlo být něco víc než můj koníček.
Můj první zlomový okamžik přišel po jedné regionální pěvecké soutěži, kde v porotě seděl producent, který mi po vystoupení nabídl spontánní cenu v podobě vydání desky. O rok později jsme podepisovali smlouvu a začali natáčet ve studiu mojí úplně první píseň – Měls mě vůbec rád.
Byl to nový svět. Zatímco mí spolužáci si v té době hráli a chodili za školu, já najednou byla v médiích a každé moje slovo i můj vzhled někdo sledoval a hodnotil. To pro mě bylo v té době vůbec nejtěžší: měnit se z dítěte v ženu a v tomhle křehkém období, kdy se teprve hledáte, být sledována.
Mým obrovským štěstím bylo, že mám skvělou rodinu a s ní i zázemí, ve kterém jsem se vždycky cítila milována a v bezpečí. To mi pomohlo vytvořit si pevnou půdu pod nohama, na které jsem pak mohla stavět zdravé sebevědomí. To se během kariéry či střety se zákeřnými bulvárními medii mnohokrát ukázalo jako zásadní.
Rodiče mě chránili, nehodili na širokou vodu a doslova se mnou jezdili na každičký koncert. Teď už jako máma vidím, že to dělali možná právě proto, aby se mnou neztratili v tomhle náctiletém věku vazbu. Rodiče ale vždy dost oddělovali svůj byznys a moje pěvecké ambice. Pracovně hrál velkou roli můj objevitel a producent, se kterým jsme probírali hudební směřování.
Ačkoli jsem daně platila od třinácti, vůbec poprvé, kdy jsem se musela rozhodnut, že budu čistě zpěvačkou, bylo až šest let po mém debutu. Do té doby jsem souběžně s koncertováním a nahráváním desek normálně studovala.
Už ve dvanácti, než jsem se vůbec rozhodla zkusit hudební kariéru, jsem rodičům slíbila, že dokončím školu a získám alespoň maturitu. Já ale chtěla víc – proto jsem se po gymnáziu přihlásila na právnickou fakultu Varšavské univerzity.
Vždycky mě moc zajímalo autorské právo, proto to pro mě byla jasná volba. Po roce na vysoké jsem ale pochopila, že kombinovat už docela hezky rozjetou hudební kariéru ve dvou zemích, koncertování a zároveň studium práv je pro mě nezvladatelné.
Tehdy jsem zjistila, že místo myšlení na zadní vrátka se musím spíš začít naplno věnovat své práci, abych se v ní mohla rozvíjet a ta vrátka nepotřebovala. A také abych měla čas v tom hezkém věku i na život jako takový a nemířila k vyhoření.
Studium jsem po roce ukončila, založila si firmu a hudbě jsem se začala věnovat i z produkční a vydavatelské stránky. Už jsem nechtěla být jenom interpret, ale mít věci ve svých rukou a dozvědět se víc o procesu tvorby hudby, kterého jsem už tolik let byla jako zpěvačka součástí.
Vyžadovalo to rozhodnost a smíření s pocitem, že obavy u rozjíždění něčeho nového jsou normální a nemají znamenat stopku. Po deseti letech jsem odešla od svého managementu, neměla kontakty ani know-how, takže moc jistot tam nebylo. Nechyběla mi ale chuť učit se a věděla jsem, že – možná díky rodičům ekonomům – nepatřím mezi čistě bohémské duše, které netuší, co je DPH.
Chtěla jsem vlastnit práva na své písničky, rozhodovat o konceptu a směru toho co dělám, poznat co nejvíc, abych věděla, co mám pak po jiných vyžadovat, co všechno je spolu propojené – v mém případě navíc na polském a českém trhu, takže opravdu práce na plný úvazek.
Dnes i díky tomu cítím, že vlastně tyhle znalosti s jistým kapitálem by mohly být mými případnými zadními vrátky. Kdy jsem si řekla, že jsem úspěšná? Je na každém, jak definuje úspěch. Mně samotné se za těch patnáct let definice několikrát proměnila.
Je to první milion? Vyprodané turné? Ceny? Rotace v rádiích nebo naopak silná čísla na Spotify? Je úspěch možnost tvořit hudbu, na kterou jsem hrdá, a nemuset dělat kompromisy, i když tím oslovíte možná menší publikum?
Aktuálně je pro mě úspěchem, že jsem v hudbě našla odvahu pro úplnou autentičnost, že umím říct ne, že mám své publikum. Že dokážu skloubit koncertování s mateřstvím, že pop dělám poctivě.
Možná se hudba liší od jiného byznysu v tom, že lidé vycítí, jestli vás samotné baví. Je potřeba, aby to z vás šlo – když schází opravdovost, lidé to časem odhalí. Proto je pro mě stěžejní zpívat něco, čemu věřím, a co aktuálně reflektuje moje postoje.
Co bych poradila svému mladšímu já? Na to jsem se snažila odpovědět na mojí nové desce Umami, kde mám písničku Verze 02, kdy zhodnocuji svých patnáct let na scéně. Přemýšlím v ní, co bych dvanáctileté Ewě řekla.
Život je zajímavý právě proto, že nevíme, co bude. Proto asi neexistuje zaručená rada, kterou bych své mladší já vzkázala. Asi bych se ani neměla chtít vyhnout chybám, projektům, přešlapům, které se staly. I ty jsou součástí toho, kdo dnes jsem.
