Šestý největší měsíc planety Saturn je označován za nejpozoruhodnější objekt ve sluneční soustavě. Jmenuje se Enceladus a dvacet kilometrů pod jeho zmrzlým povrchem se nachází teplý a slaný oceán, který by mohl poskytovat vhodné podmínky k existenci mimozemského života.
Nakolik je možné, že by se v Enceladových hlubinách vyvinul zcela nezávisle na životě pozemském? Pro planetární a astrobiologické vědecké kruhy se jedná o otázku stěžejního významu. Je to téma natolik zásadní, že roste tlak vyslat na Enceladus sondu – takovou, která by dokázala zjistit, co přesně se pod ledovou krustou malého měsíce odehrává.
Koncept této mise je součástí čerstvé zprávy Decadal Survey for Planetary Science and Astrobiology americké Národní akademie věd, která stanoví priority pro NASA na nadcházejících deset let a bude publikována 19. dubna 2022. Objeví se na seznamu priorit i neuvěřitelná mise přezdívaná „Orbilander“?
NASA by vyšla na takřka tři miliardy dolarů a sestávala by z kosmické sondy, která by nejprve Enceladus obíhala a posléze na něm také přistála.
„Na Enceladu se nachází druhý nejlépe popsaný oceán v naší sluneční soustavě hned po tom pozemském,“ připomíná Shannon M. MacKenzie, planetární vědkyně na Univerzitě Johnse Hopkinse a autorka konceptu mise Enceladus Orbilander.
Měsíc má zdroj tepla i kapalnou vodu – a soudě dle toho, co se odehrává na v hlubinách naší planety, nese tato kombinace potenciál obrovsky rozmanitého života. Proč by takový nemohl pučet i na Enceladu?
„Nacházejí se tam i prvky, které biochemie potřebuje. Je ale velmi obtížné vycházet z dat dosavadních sond, když se oceán nachází pod několika kilometry ledu,“ vysvětluje MacKenzie.
Ach, jistě, ten led. Díky sondě Cassini už od roku 2014 víme, že Enceladus ukrývá třicet kilometrů hluboký podpovrchový oceán. Tehdy data ze sondy odhalila, že z měsíce tryskají gejzíry podobné těm pozemským, které se tu ale derou na povrch prasklinami v ledu.
„Na jižním pólu Enceladu jsou desítky kilometrů dlouhé praskliny, které vodu z oceánu doslova vyplivují až do vesmíru,“ říká MacKenzie o takzvaných „tygřích pruzích“, jak se prasklinám přezdívá. Variantou je i mise, v rámci které by sonda odebrala vzorek oceánu přímo z vytrysklých molekul a vyhnula by se tak náročnému vrtání do ledu.
„Neuvěřitelné snímky pořízené sondou Cassini umožnily odkrýt část záhady ohledně toho, co se tam vlastně děje,“ říká MacKenzie. „I díky nim jsme nyní schopni velice přesvědčivě vyargumentovat, že Enceladus by mohl ve svých hlubinách nabízet obyvatelné prostředí.“
Snímek ze sondy Cassini, na kterém jsou patrné ledové gejzíry
Tamní oceán je pravděpodobně oteplován jádrem měsíce. Teorie předpokládají hydrotermální šachty – ne nepodobné těm na Zemi – umožňující existenci života. Nedávná studie navíc razí hypotézu, že oceán Enceladu je patrně plný proudů, jaké známe z pozemských oceánů.
„Kdybych měla vsadit peníze na jedno místo ve sluneční soustavě, kde získáme zaručené informace o mimozemském životě, byl by to rozhodně Enceladus,“ říká Jackie Faherty z oddělení astrofyziky v americkém Přírodovědném muzeu. „Nepotřebujete tam navíc nic kopat a hloubit – ty gejzíry stříkají materiál natolik vysoko, že si z nich sonda prostě nabere vzorky,“ souhlasí.
Průřez měsícem Enceladus, vycházející z dosavadního vědeckého poznání
Orbilander má přesto ambici na Enceladu po nabrání vzorků z výtrysků i přistát. Do kosmického prostoru se totiž dostanou jen skutečně stopová množství vyvrženého materiálu – větší úlomky nezvládnou nabrat dostatečnou pohybovou energii a padají zpátky na povrch.
Hlavní problém konceptu Orbilanderu vězí nicméně v Enceladově malé velikosti. V průměru má pouhých 500 kilometrů – což je přibližně sedmina velikosti Měsíce – takže není snadné dostat se z oběžné dráhy Saturnu na orbitu měsíce.
„Jedním způsobem je vzít tam opravdu hodně paliva, ale to je hodně drahé,“ odhaduje MacKenzie. I proto je jasné, že i kdyby byla mise v rámci v úvodu zmíněné zprávy doporučena, rozhodně se neodehraje hned. Koncept navrhuje termín startu Orbilanderu v roce 2038 a sonda by se na oběžnou dráhu Encelada dostala až v roce 2050.
To sice působí jako vzdálené datum, ale existují dobré důvody, proč si na něj počkat. „V té době bude jižní pól měsíce vstupovat do období léta, a tak bude v průběhu mise mnohem lépe osvětlený,“ vysvětluje MacKenzie.
Podpovrchový oceán sice odhalila sonda Cassini, ale první nápovědou byly už snímky ze sondy Voyager už v osmdesátých letech. Enceladus se na nich předvedl jako světlý měsíc bez kráterů, což napovídalo, že je pokryt ledem a jeho povrch se neustále obnovuje a měsíc je tedy geologicky aktivní.
To jednoduššími slovy znamená, že je teplý a vlhký – a právě v takovém prostředí může vzniknout život. V oblasti pátrání po jeho mimozemských formách tak bude Enceladus vždycky předním kandidátem. A je evidentně otázkou času, kdy jej lidstvo prostřednictvím NASA navštíví.
