Nemohu to dostat z hlavy. Při psaní jsem si platila terapii, říká scenáristka Monyové

Foto TV Nova | Oneplay

Nemohu to dostat z hlavy. Při psaní jsem si platila terapii, říká scenáristka Monyové

Platforma Oneplay v pátek odvysílala první epizodu napjatě vyhlíženého seriálu Monyová v hlavní roli s Terezou Ramba. Založená je na skutečném příběhu spisovatelky Simony Monyové a podíleli se na ní i její synové. Jak se píše scénář podle reality, která pro ty, kdo ji prožili, rozhodně není dávnou minulostí? Pozadí vzniku odhalila scenáristka seriálu Barbora Námerová.

Domácí násilí, kult štíhlosti, nostalgie nultých let a komerčně úspěšná literatura psaná ženami, kterým nakladatelé i přes jejich vlastní úspěch stále přezdívají „Viewegh v sukni“. Jako by pro dnešní dobu ani neexistovala symptomatičtější story než ta spisovatelky Simony Monyové.

S Námerovou, dvorní scenáristkou oceňované slovenské filmařky Terezy Nvotové, jsme mluvily o tom, jak vznikal seriál, na kterém se podíleli i odborníci z organizace Rosa, pomáhající obětem domácího násilí, nebo také sami synové zavražděné spisovatelky.

Scházíme se dva dny před premiérou. Jaké máte pocity těsně před uvedením?

Jsem hlavně zvědavá, jaké budou reakce. Není to lehké téma, ale náš seriál ho rozvíjí postupně. Doufám, že se ho lidé nebudou bát. Zpočátku je to, co ve vztahu děje, velmi nenápadné. Byla bych ráda, kdyby v tom diváci našli i něco víc než jen příběh o násilném činu. A přála bych si, aby s námi chtěli projít celým tím příběhem, ve kterém na základě rozsáhlých rešerší odhalujeme obecnější mechanismy intimních násilných vztahů.

Jaké mechanismy to jsou?

Především: vztahy, kde se vyskytuje domácí násilí, tak zpočátku obvykle vůbec nepůsobí. A tak tomu bylo i v Simonině příběhu. V doprovodné dokumentární sérii Láska nebolí nám o tom vyprávěla švagrová Monyové Dana Urbánková (v seriálu ji ztvárňuje herečka Jenovéfa Boková, pozn. red.). Varovným signálem podle ní může být i to, že ve vztahu je lásky „až příliš“. V Simonině příběhu to hrálo velkou roli.

Dalším z mechanismů může být třeba to, že oběti mají často pocit, že v jejich vztahu je vlastně „všechno bez chybičky“. Odborníci to nazývají lapení do pasti. Vztah se zdá být dokonalý a partner působí jako nejlepší člověk na světě. O to těžší je pak pochopit, co se stalo, když přijde ona změna chování. Zvlášť po období zamilovanosti, kdy má člověk pocit, že ho jeho partner miluje a respektuje, že našel někoho, kdo zrcadlí jeho sny…

Některé ženy, které se nám přihlásily do dokumentu, zase mívaly pocit, že to nejsou ony, kdo potřebuje pomoc. Žily v domnění, že jejich protějšek třeba trpí nějakou chorobou.

V sérii vidíme bývalého manžela, rodiče, kamarádky… Zdá se, že Monyová měla podporu širšího okolí. Jak se může stát, že nikdo nezasáhne?

Ano, toto je klíčová otázka. Jak se něco takového může stát, aniž by si toho někdo všiml? Jako dítě jsem také žila s rodiči v jednom prostoru, jak by se mohlo stát, že bych něco takového nezaznamenala? Bez odpovědí na tyto otázky bych seriál vůbec nedokázala napsat.

Na co jste přišla?

Odborníci z organizace Rosa, kteří se na vývoji seriálu podíleli, mi vysvětlili, že u dětí přítomných takovému vztahu hraje roli vícero věcí. U Monyové třeba to, že k násilí nikdy nedocházelo přímo před nimi.

To vám potvrdili sami její tři – dnes dospělí – synové?

Ano. Navíc když si později všimli modřin nebo jiných stop po násilí, měla jejich máma jakožto spisovatelka okamžitě po ruce věrohodné vysvětlení. Sama je vždy vedla k tomu, že se má říkat pravda, neměli důvod jí nevěřit.

Na podobných příbězích mi ale připadají nejsmutnější právě chvíle, kdy se do konfliktu zapojí děti. Dle odborníků jsou tyto situace velmi nebezpečné. Může se totiž stát, že bude ublíženo i jim. A bohužel, i když se obětem či ohroženým osobám nakonec podaří ze vztahu odejít, nátlak nebo násilí častokrát pokračuje právě prostřednictvím dětí. Ty se pak stávají jakousi „zbraní“. A samozřejmě není možné, aby je taková situace neovlivnila. V dospělosti se musí vypořádat s tím, aby se samy nestaly obětí, nebo naopak původci násilí.

Je ale důležité poznamenat, že reakce dětí a rodiny na domácí násilí se mohou velmi lišit. Často bývají spíše ochranné. Ne vždy se lidé, kteří jsou situaci vystaveni jen nepřímo, do jejího řešení aktivně zapojí. Rodinu Monyové tehdy zřejmě ani nenapadlo, že by se mohlo stát něco tak strašného, protože v té době se o podobných typech vztahů moc nemluvilo.

Což odchod od násilných partnerů asi zrovna neulehčovalo…

Tam, kde dochází k domácímu násilí nebo týrání, představuje odchod ze vztahu často největší nebezpečí. A to dokonce i v případě, že u odloučení asistuje dobročinná organizace či policie. Bohužel ani tehdy to ne vždy dopadne dobře.

Tím ale rozhodně nechci říct, že by se ohrožené osoby neměly z takových vztahů snažit odejít. Spíš apeluji, že právě tento moment vyžaduje velkou opatrnost a podporu okolí. Odejít rozhodně není snadné. A v době, kdy žila Simona Monyová, to navíc bylo složitější než dnes.

Proč se ale Monyová blízkým, ne nutně svým dětem, nesvěřila, co se v jejím vztahu děje?

Svěřila. Jednou z prvních osob, které věděly, co se děje, byla její již zmiňovaná švagrová Dana. Simona ji ale se slovy „On je teď zase hodný“ prosila, aby o tom nikomu neříkala. Muselo být strašně náročné být takovou důvěrnicí a nesmět se s tím nikomu svěřit. Navíc myslím, že se Dana bála, aby se Simona neuzavřela i před ní.

To je u podobných příběhů poměrně typické. Oběti se za to, co se jim děje, stydí a nechtějí být v pozici toho slabého. U Simony to muselo být o to těžší. Byla úspěšná, živila celou rodinu a byla jednou z prvních skutečně známých spisovatelek v Česku. Přiznat, že je ohrožená a že se ocitla v tak slabé pozici, pro ni muselo být nesmírně těžké.

A svůj podíl asi neslo i to, že ve svých očích „už jednu rodinu rozbila“. Nechtěla si připustit, že se to stane podruhé.

V sérii dokonce zazní replika: „Já nejsem chlap, nemůžu být ten, kdo se sbalí a odejde od rodiny.“

Simona obecně moc nezapadá do škatulky „dokonalá oběť“. Oběti si totiž podvědomě často představujeme jako uplakané, slabé a pasivní ženy. Jako autorka ale vždy potřebuji vytvořit aktivní postavu. To v Simonině příběhu upřímně nebylo moc potřeba. Ona sama byla velmi akceschopná a silná žena. V některých situacích jednala až velmi bojovně.

Jako tvůrci realitu samozřejmě trochu dramatizujeme a upravujeme. Nepsali jsme dokument, ale televizní sérii. Vždy jsme ovšem vycházeli ze Simoniny osobnosti.

Jaká podle vás byla?

Rozporuplná, tvrdohlavá, vášnivá a nadevše toužila po lásce. Ale hlavně si ze situace, do které se dostala, chtěla strašně moc pomoct sama.

Tlak na ženy, o kterém jsme si myslely, že už jsme ho možná překonaly, ve společnosti znovu stoupá.

Ale proč?

Někdo by to možná mohl nazvat chybou, podle mě to bylo cosi hluboce zakořeněného v ní samotné. „Že to všechno zvládne sama.“ Na vině je i doba, ve které Monyová vyrůstala a žila. Pozastavit se z dnešního pohledu můžeme třeba nad tím, že Simona sobě i rodičům chtěla mermomocí dokázat, že ona skutečně bude onou úspěšnou spisovatelkou, že to nebyl jen naivní dětský sen.

Jenomže situaci, ve které se s druhým manželem ocitla, je nesmírně náročné zvládnout i s pomocí rodiny, natož bez ní. Právě v tom vzniká dramatický potenciál, se kterým jsme jako autoři pracovali a postupně ho budovali. Základ jsme ale měli přímo v ní samotné.

Posunuli jsme se jako společnost od nultých let v přístupu k obětem domácího násilí?

Věřím, že ano. Na druhou stranu dnes po celém světě pozorujeme návrat k takzvaným tradičním hodnotám. A to mě opravdu znepokojuje. Zvlášť když takové názory zaznívají i od vlivných lidí, politiků nebo influencerů. Na Slovensku dnes zaznívají názory, že by ženy měly studovat až potom, co porodí první dítě.

Tlak na ženy, o kterém jsme si myslely, že už jsme ho možná překonaly, ve společnosti znovu stoupá. Bojím se, že to, k čemu jsme se my ženy dopracovaly, je pořád velmi křehké.

Jak jste se k příběhu Monyové dostala?

S námětem původně přišla Marta Fenclová (scenáristka například Zápisníku alkoholičky, pozn. red.). Rozvíjela ho s Klárou Follovou a Klára pak oslovila mě. Přiznám se, že před sérií jsem o Simoně nikdy neslyšela. První, co jsem četla, byl rozsudek v jejím případu. My jsme ale nechtěli točit true crime. Naším cílem bylo napsat komplexní sérii o životě Simony Monyové.

Od toho, co se jí stalo, jsem se musela posunout k otázce: Jak vystihnout její vlastní životní příběh? Se spoluscenáristy Jakubem Haubertem a Ivanou Sujovou jsme si pořád dokola kladli otázku: Jak by ten příběh vyprávěla ona sama? Což je perspektiva, kterou jsme si zvolili.

Monyová po sobě coby autorka zanechala devětadvacet knih o vztazích. Lze v nich ve zpětném pohledu vystopovat i násilí v jejím vlastním vztahu?

Myslím, že ano. V některých je to zjevnější. Například číst dnes knihu Srdce bolí s vědomím toho, k čemu později došlo, opravdu není snadné. Působí to skoro jako děsivá předtucha. Jako by se do toho otiskoval její podvědomý strach, že by se něco takového opravdu mohlo stát. V posledních fázích vztahu se skutečně bála o život.

Na druhou stranu Monyová celý život tvrdila, že její knihy nejsou o ní ani o jejích blízkých. V jednom rozhovoru dokonce řekla, že pravdu nikdy nenapíše, protože se nechce nikoho dotknout. Přesto se v jejích příbězích lidé často poznávali. Možná ale nakonec opravdu věřila tomu, že se do knih sama neotiskuje. Zpětně se však zdá, že její knihy, tím, jak se postupně proměňují, opravdu zachycují její vlastní příběh. I když možná ne doslova.

Kdyby Monyová žila v roce 2026, psala by jako žena-autorka místo žánrové literatury romány, jež jsou v české literatuře dnes doménou takřka výhradně žen-spisovatelek?

Ano, myslím, že by dnes možná psala velké psychologické romány, kdyby k tomu měla příležitost. Nejvíce se tomu blíží v temné útlé knize Srdce bolí, o které jsem mluvila. Sama četla autory jako Josefa Rotha nebo Johna Updikea. Fascinovala ji psychologie postav a mezilidské vztahy.

K vlastnímu psaní však Monyová přistupovala dost prakticky, skoro byznysově. Rychle pochopila, že na trhu existuje prostor, kde by mohla uspět a kde se jako žena dokáže prosadit. Svým způsobem Monyová dnešním autorkám na literárním trhu vyšlapala cestu.

Jak těžké bylo získat práva?

Rodina byla velmi vstřícná. Od začátku jsme s nimi byli v úzkém kontaktu a věřím, že postupně pochopili, o co nám jde. Že náš záměr je preventivní a i oni si přáli, aby měl seriál edukační přesah. Po celou dobu nám byli velkou oporou a zároveň měli možnost zasahovat do kreativního procesu. Dostávali od nás shrnutí jednotlivých dílů, které mohli připomínkovat. A byli první, kdo viděl finální střihy.

Jak reagovali?

Je těžké pro ně sérii sledovat. Nakonec ale možná byla svým způsobem i terapeutická. Svěřili se nám, že díky ní se znovu vrátili k některým tématům, která dnes pro sebe mohou snáze uzavřít. Jako rodina o tom, co se stalo, více mluví. V této situaci je těžké mluvit o něčem pozitivním, ale v jejich případě je neštěstí opravdu semklo. Seriál to – podle toho, co nám říkají –, jen umocnil, což je pro nás jako autory samozřejmě ta nejlepší možná odezva.

V závěrečných titulcích diváky a divačky nabádáte, aby v případě, že jsou sami vystaveni domácímu násilí, vyhledali odbornou pomoc. Jak jste v tomto kontextu pečovali o štáb? Měli jste k ruce psychology či koordinátory intimity?

Na place jsem nebyla a moc o tom nevím. Ale můžu vám říct, že když jsem psala scénář, platila jsem si terapii. Nevím, jak některé věci sama dostat z hlavy. Na něco myslím dodnes. Obecně si myslím, že by autoři měli být nějak ošetření. A to samé platí i pro herce, ale třeba i novináře a novinářky.

Je něco, co se do scénáře nevešlo a mrzí vás to?

Teď to odlehčím. V prvním bytě, kde Simona s rodinou bydlela, jim dovnitř – snad přes okap – skákaly žáby. Simona se jich strašně bála a její první manžel je musel vynášet ven. Ale asi jsem ráda, že se to nakonec vyškrtlo, působilo to až trochu moc absurdně.

Dosud jste se etablovala spíše v artové produkci. Představuje pro vás mainstreamová Monyová kariérní zlom?

Určitě. A jsem za tu příležitost opravdu vděčná. Není běžné, aby byl autor jako já, spojovaný spíše s artovou kinematografií, osloven k podobnému seriálu. Díky Monyové jsem mohla ukázat, že umím nabídnout i jiné polohy.

Moje srdce je ale pořád spjaté s filmem. Pro mě je to koncentrovaný čas a prostor. Když se v kině zhasne, všichni diváci spolu ve tmě sdílejí jeden zážitek. Má to svou magii. Při práci na seriálu musí člověk trochu změnit přemýšlení. Asi jako když píšete novelu a pak byste měli napsat román.

Od poslední tečky ve scénáři k Monyové uplynul rok a půl. Na čem pracujete dnes?

S Tomášem Kleinem píšeme film s komediálními prvky. Doufám, že v něm ukážeme, že umíme psát i jiné žánry.

Jak to myslíte?

Dnes mě lidé oslovují výhradně s temnými příběhy. V týmu u Monyové jsem byla kolegy z legrace časována jako ta „ideální tvůrkyně temných HBO formátů“. Já bych ale ráda vytvořila něco i v jiném žánru. A také se o to snažím. S Tomášem (Kleinem, pozn. red) rozvíjíme také námět na neowestern. Pracovně mu říkáme Spirit Hunter. Vysnili jsme si lokaci v mongolské zimní divočině. Uvidíme, jestli nás Státní fond audiovize podpoří.

A s Ondrou Erbanem teď píšeme Happy End, kde se dotýkáme tématu sexuální práce. Ale nebude to temný příběh. Fakt ne. Tak možná, že se to nějak s tou mojí tvorbou nakonec přece jen nějak zlomí. Uvidíme…

Vyhledávání...

Nebyly nalezeny žádné výsledky. Zkuste prosím zadat jiné klíčové slovo!

...nebo si přečtěte rubriky

Já, Strnad