Jeho postavy trpí, selhávají a ubližují. Richard Gadd po průlomovém Sobíkovi zazářil i s novinkou Poloviční chlap na HBO Max. Na tiskové konferenci otevřeně mluvil o tom, proč musí diváky někdy vystavit nepohodlí, aby jim vyprávěl pravdivý příběh.
Vlastně to byla úleva. Byla úleva vidět Richarda Gadda, jak sedí uvelebený na židli v bílých teniskách, černých kalhotách a košili, směje se a vypadá jako celkem obyčejný chlápek z ulice.
Byla to úleva poté, co se podíváte na všech šest epizod seriálu Poloviční chlap. Tam to je takřka jiný člověk. Svalnatý, agresivní, s vyholenou částí hlavy. Chlápek, kterého byste nechtěli potkat v noci na ulici.
Muž, který přichystal jeden z nejintenzivnějších seriálových zážitků letoška. Napínavou studii o mužské agresi, toxické maskulinitě, sebevnímání či traumatu a jeho následcích.
Že vám to něco připomíná? Mohlo by: také Gaddův průlomový počin Sobík měl některé styčné plochy – ale především ukázal, že tvorbu mladého Skota je dobré sledovat, když Sobík zaslouženě pobral šest cen Emmy.
Poloviční chlap začíná na svatbě, kde se potkávají bratři Niall (Jamie Bell) a Ruben (Richard Gadd). Brzy zjišťujeme, že jsou odcizení; a nejen to, když se poté odeberou do stodoly, dojde k výbuchu fyzického násilí.
V šesti dílech se pak dozvídáme, co se mezi nimi stalo. V napínavém a klikatém příběhu si Gadd znovu nejen zahrál, ale také ho celý napsal. A kritici jej v recenzích vyzdvihují dokonce ještě nad Sobíka.
Kde bere šestatřicetiletý Skot inspiraci k obtížným námětům svých děl? Jak se nachystal na ztvárnění hrůzu nahánějícího Rubena? Co s ním dělá práce na tak intenzivních projektech? Také o tom mluvil na tiskové konferenci, jíž se Forbes virtuálně účastnil.
První epizodu Polovičního chlapa jste napsal ještě před vznikem Sobíka. Co bylo impulzem?
Nikdy mě moc nemotivuje psát třeba o světovém dění. Většinou potřebuju nějaký kreativní nápad. Kolem roku 2019 se hodně mluvilo o mužském vzteku, potlačování emocí, násilí a podobných věcech. A nějaká myšlenka se vplížila do mého podvědomí.
Tehdy mě napadlo vzít dva muže, kteří jsou v dospělosti nějak zlomení, vrátit se do jejich dětství v době, kdy byla britská společnost méně inkluzivní, a ukázat všechno to naučené chování, všechno potlačování, jež do sebe nasávají. I trauma, které prožívají.
V seriálu se objevuje mladší i starší verze vaší postavy Rubena. Jak jste přistupoval k vývoji postavy?
Myslím, že lidé se v životě postupně spíš lámou, protože si v těle, v mysli a ve všem ostatním nesou tíhu životních obtíží. A Ruben žije tak rychle a tak nespoutaně, že ho dřív nebo později něco musí dostihnout. Tu mladickou dravost si přece nemůže udržet navždy.
Na škole byl výjimečný, charismatický, všichni po něm šíleli, kluci jím chtěli být, holky ho chtěly. A pak to zmizí spolu s hierarchií školy, která z něj udělala to, kým byl. A on neví, jak být, neví, jak existovat sám se sebou ani s okolním světem. Bylo tedy přirozené, že se ty postavy musely změnit. Nejen proto, že se to tak děje i v životě, ale také umělecky – pokud by Niall a Ruben zůstali po celý seriál stejní, nevyprávěl byste dobrý příběh, protože by v něm nebyl žádný růst, žádný vývoj postav.
Nakolik při psaní myslíte na diváka, pokud jde o to, kolik těžkého materiálu ještě zvládne unést?
Na diváky do určité míry myslet musím, ale myslím, že kdybych žil v neustálé obavě z reakcí nebo z toho, jak lidé na něco zareagují, tak nikdy nenapíšu nic dobrého. Když si sednu k prázdné stránce, v zásadě přemýšlím jen nad tím, jak vyprávět ten správný příběh.
Foto HBO Max
Spousta scenáristů se mě ptá na radu. Mám pocit, že když se podíváte opravdu hluboko do motivací autorů, často je inspiruje to, co se děje ostatním lidem, a to, jak by chtěli, aby publikum reagovalo. „Chci natočit seriál, u kterého budou lidi brečet, napsal jsem toho hromadu a chci dojmout diváky.“ Jenže to není ta správná motivace – toho dosáhneš, když se správně ponoříš do postav a příběhu.
Nebo jiní lidé vycházejí z toho, že chtějí něco sdělit, „chci něco říct o světě“, a pak se z díla stane skoro až moralita, která je pro diváka příliš okatá. Takže jediné, co se snažím každý den dělat, je psát co nejlepší příběh. A myslím, že cokoli je v něm náročné, násilné, zvrácené nebo cokoli jiného, vyrůstá z postavy a z příběhu. Nikdy to nevnímám jako laciné.
Myslím, že sex a násilí v televizi selhávají ve chvíli, kdy jsou samoúčelné, lehkovážné, nebo když jsou použity jen proto, že „dáváme dohromady dva krásné herce, to přece přitáhne diváky“. A myslím, že já jsem to nikdy takhle neudělal. Pokaždé když v seriálu vidíte násilí nebo nějaký náročný moment, vede to k posunu děje, k hlubšímu pochopení psychologie postav, a proto je to zcela oprávněné.
I proto se nedržíte zkrátka.
Ano. V seriálu, který zkoumá krajní podoby mužského násilí, musíte ukázat, jak daleko to může zajít. Jinak okrádáte publikum o kus pravdy z celého velkého tématu, s nímž se jako společnost právě potýkáme. A zároveň nikdy nechci své publikum podceňovat. Myslím, že lidé milují, když jsou vystaveni výzvě. Nevím, proč to v televizi tak často neděláme.
Přijde mi, že panuje názor, že když chcete oslovit co nejvíc diváků, musíte všechno co nejvíc rozšířit, zjednodušit a vysvětlit. To je podle mě chyba. Jestli Sobík nebo třeba Adolescent něco ukázaly, pak to, že máme rádi, když jsme konfrontováni s něčím náročným, když čelíme vlastním démonům a vidíme je zpátky na obrazovce.
Myslím, že televize jako patrně nejsledovanější umělecká forma na světě by měla stát v čele konverzace i změny. To je můj názor. A proto vždycky chci svým divákům přiznat inteligenci, kterou mají. Myslím, že lidé jsou často mnohem chytřejší, než jim přiznáváme.
Vaše postavy bývají obvykle nejednoznačné. Jak postupujete, když je píšete?
Nevnímám je jako hrdiny či padouchy. Nikdy jsem se o nic takového nesnažil. Nikdy tak lidi nevidím. Dokážu uznat, že někteří lidé jsou víc dobří než špatní, ale takhle život nevnímám. Myslím, že každý je směsí dobra a zla, každý udělal věci, jichž lituje, i věci, na které je hrdý.
Foto HBO Max
A já se jen snažím zůstat na správné straně pravdy, která podle mě spočívá v tom, že lidé jsou plní rozporů a dobrých i špatných vlastností. Myslím, že přes všechny Rubenovy chyby v něm proudí řeka bolesti. A bolest vede lidi k šíleným věcem a činům, jež nejsou přijatelné. Ale nakonec všichni procházejí vlastním bojem, který z nich dělá to, kým jsou. Takže bych to nikdy nechtěl redukovat na dobro proti zlu.
Přemýšlíte o tom, jak lidé budou na konkrétní postavy reagovat?
Je docela pozoruhodné, jak si lidé budují silné sympatie k různým postavám. Nechci nic prozrazovat, ale myslím, že by vás překvapilo, kolik lidí to vnímá úplně odlišně. Ne že by ten seriál měl být nastavený jako nějaký příběh Kaina a Ábela, to asi není úplně správný příměr.
Ale lidé stejně vždycky říkají „tohohle bratra mám radši než tamtoho“, nebo „s tímhle bratrem jsem mnohem víc souhlasil“, nebo „bože můj, ten druhý se dá přece mnohem snáz pochopit“. A je vlastně úžasné, jak rozmanité ty reakce jsou.
Jak těžké bylo se po Sobíkovi rozhodnout, co budete dělat dál?
Skoro jsem si ani nedal čas o tom přemýšlet. Věděl jsem, že udělám právě tohle. Rozhodl jsem se už během natáčení Sobíka. Jednu epizodu jsem napsal už v roce 2019 a pak jsem ji na čtyři roky odložil.
Nechtěl jsem usnout na vavřínech. Nechtěl jsem si to příliš užívat a vyhřívat se v tom. Od Sobíka uplynuly dva roky. Je to vlastně šíleně krátká doba na to, udělat další seriál. Ale z nějakého důvodu jsem prostě potřeboval znovu naskočit do sedla a udělat to hned. Potřeboval jsem zase vsadit na sebe. A uvidíme, jestli to bylo správné rozhodnutí, nebo ne, ale neumím to jinak vysvětlit. Prostě jsem to potřeboval udělat znovu.
Když jste se k seriálu po čtyřech letech vrátil, proběhl nějaký vývoj?
Přál bych si mít mezi každým scénářem čtyřletou pauzu. Protože pak se vrátíte a přesně víte, co s tím udělat. I týden odstupu někdy stačí. Když jste totiž ponořený až po krk v práci, skoro nic kolem sebe nevidíte. A já, když jsem se k tomu vrátil, byl jsem překvapený, jak moc to pořád miluju. Ale zároveň jsem viděl věci typu: „Tohle se musí změnit, tohle se musí uhladit.“ Takže jsem toho změnil hodně.
Ale šel jsem do toho i s jistou obavou, jestli jsem si v hlavě ten projekt až příliš nevybudoval jako tu další velkou věc. Otevřete pak stránku skoro s třesem a říkáte si: „Bude to opravdu takové, jaké si to pamatuju?“ Ale pořád jsem to měl rád a to mi přišlo jako dobré znamení.
Do seriálů jste zapojen na mnoha úrovních, nejen té herecké. Jak se vám na sebe dívá na obrazovce?
Každý natočený materiál vidíme milionkrát dokola, až si na to natolik zvyknete, že se z toho na konci stane skoro vědecký proces. Myslím, že si nikdy nezvyknu na to, vidět sám sebe na obrazovce. Je v tom určitý zvláštní nepříjemný pocit, který neumím úplně pojmenovat. Ale když vykonávám všechny svoje ostatní role a dělám všechno, co dělám, tak v tomhle nastavení mysli nejsem.
Foto HBO Max
Co vás přitahuje na postavách, které jsou emocionálně náročné či nepříjemné? Co s vámi jejich hraní dělá a jak se vám je daří setřást?
Není to tak, že bych si cíleně chtěl psát náročné nebo nepříjemné postavy. Prostě píšu výsek života a tohle je asi přirozený vedlejší produkt toho, když chcete zkoumat určitá témata skrze určité postavy. A pokud jde o to, jak to ze sebe setřást – tím, že během procesu nosím tolik různých klobouků, často na to vlastně ani nemám čas.
V podstatě musíte mít skoro neustále dvojí perspektivu. Můžete zrovna hrát a zároveň mít odstup a nadhled nad tím, co se děje, skoro jako byste byl uvnitř nějakého kreativního procesu ve stylu filmu Počátek. Takže někdy natočíte brutální scénu, ale za chvíli už vás vtáhne jiná kreativní debata a vy musíte přepnout do role exekutivního producenta, showrunnera nebo čehokoli jiného.
Pokud jde o dlouhodobé dopady, spíš jde o to, že seriálu dávám úplně všechno. Pracuju na něm 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, o víkendech, po večerech, pořád. Žiju tím a dýchám tím do té míry, že mi to v jistém smyslu přebírá život. Někomu by to možná připadalo nezdravé, ale já tomu prostě musím dát všechno, co ve mně je, abych se pak nemusel ohlížet zpátky a říkat si, že jsem to neudělal. A právě v tom je pro mě ten skutečný boj.
Jakou otázku by si podle vás měli lidé klást, když seriál dokoukají?
Nechci být direktivní a říkat „doufám, že si z toho lidé odnesou…“ nebo že chci změnit svět či změnit to, jak lidé vnímají muže. Vůbec ne. Nakonec jsem jen mladý chlap, který chce, aby lidé měli rádi to, co dělá. A to je v jádru všechno. Opravdu jen doufám, že se jim to bude líbit a že si to užijí.
