Pádem ze schodů se samozřejmě můžete zabít. Způsob, jakým v roce 2001 zemřela Kathleen Peterson, ale úplně nesplňoval parametry domácí nehody, při níž zakopnete a zlomíte si vaz.
Poté, co její manžel, spisovatel Michael Peterson zavolal záchranku, našla policie pod schody bezvládné tělo v tratolišti krve. Té však bylo tolik, že to vypadalo, jako by ženu někdo brutálně ubil k smrti.
Jak ale v průběhu let, která od incidentu uběhla, postupně zjistili advokáti, rodinní příslušníci, soudy i dokumentaristé, zprvu jasný případ domácího násilí nelze tak rychle rozlousknout.
Případ Michaela Petersona už možná znáte z dokusérie Netflixu Schody, která se stala jakýmsi etalonem žánru takzvaného true crime. Rekonstrukcí kriminálních činů jsme se nemohli nabažit v bezpočtu podcastů a seriálů.
Ty v naprosté většině nenabídnou žádná nová investigativní zjištění, ale jejich autoři mordy a záhady rámují do obecnějších výpovědí třeba o společenských nerovnostech nebo mediálních lynčích. Dnes už je něco takového trochu líný mainstream, ale Petersonův případ z nás před lety udělal domácí detektivy, provokované a vzrušované kauzou, které nemohou přijít na kloub.
Teď se incident dočkal hrané minisérie, působící na první pohled jako kýžená prestižní televize, o níž se bude za pár měsíců mluvit na výročních cenách. Přesto v souvislosti se zmíněným dokumentem zapadá do nepěkného trendu neustálé recyklace true crime obsahů, o němž jsme psali nedávno.
Naštěstí je hned v několika ohledech poměrně ambiciózní, jak se ostatně sluší a patří na stanici HBO, pod jejíž platformou Max Schodiště vzniklo. Jakkoli je těch ambicí někdy víc než reálných řemeslných schopností.
Petersona hraje Colin Firth ve vděčné roli divného pavouka, kterému máme chvilku věřit nevinu a záhy mu stát za zadkem jako ohaři, větřící podezřelou stopu. Tou může být chybějící pohrabáč u krbu nebo nalezený kondom u postele, i když se vdovec dušoval, že s Kathleen v podání Toni Collette spal bez ochrany.
Společně vychovávali několik dětí, ať už vlastních, nebo jiných svazků, které se teď rozhodují, zda uvěří verzi otce, nebo prokuratury. A ta v rodinné rezidenci kromě zakrvaveného schodiště objevila ještě něco jiného.
Po tomhle Schodišti ale spíše chodíte sem a tam, protože tvůrce a režisér v jedné osobě Antonio Campos prolíná tři časové roviny. Do jedné z nich vstupuje i štáb dokumentaristů, kteří Petersona natáčejí, v další naráží letadla do Světového obchodního centra nebo z televize mluví Donald Trump.
Když těsně před smrtí pořádají Michael a Kathleen u sebe doma večírek, střihač jej prolíná s návštěvou soudních znalců, zdánlivě přítomných v tentýž čas jako oslavenci – přitom ale dorazili až po tragické události.
Takhle zní Schodiště překombinovaněji, než to ve skutečnosti je, ale čekejte skutečně bludiště plné slepých uliček, v němž vás berou za ruku další a další lidé. Bohužel jsou to často děti Petersonových, které sice hrají povědomí herci typu Danea DeHaana, Patricka Schwarzeneggera nebo Sophie Turner, ale jejich herecké schopnosti jsou příliš rozkolísané a osobní dramata moc zbytná a ledabyle napsaná.
Přidejte k tomu ještě Parker Posey jako státní zástupkyni Fredu, která si při výslechu nebere servítky, což má být vtipné – do ponurého tónu rozehrané záhady to ale příliš nezapadá. Režisér Campos už ve svém netflixovském dramatu Ďábel ukázal, že ďábel se skutečně „skrývá v detailu“. Můžete mít plejádu hvězdných jmen, ale když střílí dialogy jak z večerní školy scenáristiky, je to peklo.
Po několika prvních epizodách se nelze zbavit pocitu, že HBO má sice ze všech platforem pořád nejlepší originální obsah, ale umí ho lépe než ve Schodišti. Rozhodně se tady nebavíme o novém rodinném stříbru stanice, jako byla třeba loni Mare z Easttownu, tři řady Boje o moc nebo i Sedmilhářky, v nichž se precizní, áčkové řemeslo ve vzácné shodě potkalo se skutečně transformativními hereckými výkony.
Přesto má Schodiště tajný triumf, jímž je zmíněná Toni Collette. Už ve druhé epizodě vám vyrazí dech velmi fyzickou rekonstrukcí jedné z verzí incidentu na schodišti, a když pak otevře děsivý žebřík na půdu, vybaví se vám ještě něco hrozivějšího – jeden z nejlepších filmů dekády, horor Děsivé dědictví, který měl herečce rozhodně vynést alespoň nominaci na Oscara.
A rodina se v něm její hrdince rozpadla ještě brutálnějším způsobem.
