skip to main content
Komentář

Nic není zadarmo. Aneb proč miliardář Sehnal nemusí areál pro nemocnici půjčovat gratis

5 minut čtení

Miliardář Pavel Sehnal pronajal své letňanské výstaviště státu, aby si tu mohl zřídit polní nemocnici. Jenže si za to nechává zaplatit, a tak okamžitě uslyšel, že je vydřiduch, který vydělává na celonárodní pohromě. Měl dát přece všechno k dispozici zadarmo. 

A proč by to dělal?

Ten, kdo má peníze, ať platí! Bohatým brát a chudým dávat! A budeme všichni všechno mít dohromady! Měli jsme několik desítek let na to, abychom si vyzkoušeli, že takhle to v životě nefunguje a podobná hesla patří leda do naivních budovatelských filmů. 

Komunismus i jeho mladší a stejně zvrácená socialistická sestra jdou proti lidské přirozenosti. Zkoušejí předělat vlky na vegany a k tomu falešně hrají na líbeznou strunu pohodlnosti – však ono to nějak dopadne, někdo ty peníze nakonec vydělá, a ten mi je pak dá, když bude nejhůř. 

Z knihoven jsme Marxův Kapitál plný podobných nesmyslů vymetli, v našem uvažování však ještě některé kapitoly zůstaly. Představa, že jsou věci zadarmo, pořád doutná.

Reklama

Miliardář Sehnal inkasuje za pronájem od státu zhruba deset milionů korun (bez DPH) za měsíc. A brání se, že peníze padnou na nájem za pozemky, které si sám pronajímá, energie či za mzdu zaměstnancům, kteří areál udržují připravený pro případ, že ho bude potřeba zprovoznit. Nemocnice teď totiž nefunguje, protože ji zatím není třeba. Je to jen pojistka.

Pavel Sehnal

  • Majetek v hodnotě 3,6 mld. Kč
  • 65. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

Někteří ale nevěří, že si miliardář neulévá do vlastní kapsy, a jiní mají zase za to, že je dost bohatý, aby nějaký ten milion pustil jen tak, když je to pro nás všechny a dobrou věc. A přidávají trumf, v Brně je polní nemocnice pronajatá od veletržní společnosti za korunu.

Aktuální vydání magazínu

Jenže zapomínají zmínit, že měsíční náklady ve výši několika milionů korun tam hradí magistrát. Což taky není nula. Takže stejně za obojí – Sehnalovi i magistrátu – zaplatí ve výsledku stát, tedy jeho obyvatelé, my všichni, ze svých daní.

Je příjemnější přijmout fakt, že peníze skončí v centrifuze státní pokladny, obvykle bez možnosti jakkoli zkontrolovat, zda je s nimi opravdu hospodárně naloženo, než vědět, že platím jedinému člověku? Je stravitelnější představa, že stát si za ty miliony brilianty a norkový kožich nepořídí, kdežto miliardář může? Nebo co nám tolik vadí?

Jednotlivec je zlý a hamižný, celek hodný a skromný. Hra na černého a bílé. Z logiky takového uvažování by pak ale měly rozdávat zadarmo nebo za symbolickou korunu své zboží i firmy, které vyrábějí roušky, respirátory, ventilátory či nemocniční postele.

Čeští vojáci, kteří provizorní letňanskou nemocnici postavili.

A soukromé nemocnice by mohly léčit covidové pacienty taky gratis. Vždyť všechno je to v zájmu zastavení pandemie, a tedy v zájmu nás všech. A na tom se přece nevydělává, tvrdí ti, kdo spílají miliardáři za nájemné. 

Je etické mít víc, než kolik v životě spotřebuju? Je férové držet peníze a kupovat si za ně tryskáče, když téměř miliarda lidí na světě hladoví? A co třeba tohle – je správné nedat pár stovek na charitu, když každý měsíc vydělám několik desítek tisíc korun?

Že míchám hrušky s jablky? Milardáře s člověkem, který má průměrný plat? Jenže kdo určí hranici, od které je třeba být velkorysý a rozdávat? Tomu, kdo musí vystačit měsíčně s osmi tisíci, se může zdát ten s platem desetkrát vyšším jako adept na pravidelnou charitu, stejně jako si to stejné může myslet zaměstnanec s osmdesátitisícovým platem o miliardáři. 

Reklama

Lze stanovit, komu mám kolik dát ze svého a kdy? Nejde. Systém, ve kterém žijeme a který se zdá být zatím nejspravedlivějším, co člověk vymyslel, ctí několik jednoduchých zásad. 

Ten, kdo peníze má, je musel sám vydělat, a jsou proto jeho. Pokud to tedy není mafián, zločinec nebo politik bez páteře. Ale ty nechť řeší soudy a lup jim zabaví, protože to není nic jiného než kriminální čin.

Dát někomu něco ze svého je pak právo takového člověka, nikoli povinnost. Pokud to tedy nejsou daně, které určuje zákon. A protože své peníze sám vydělal, jen on rozhoduje o tom, jak s nimi naloží. Pokud si za ně koupí zlatou vanu s diamantovými kohoutky, je to jeho věc. Pokud je někomu věnuje, opět to je jen on, kdo určí komu a kolik.

Žádným zákonem tohle nařídit nelze. A jestli nezískal bohatství loupeží, vraždou nebo podvodem, soudit ho může leda vlastní svědomí a ten nahoře. 

Jistě, soud – nikoli ve smyslu legislativním – může pronést kdokoli. Ovšem je to jen na úrovni řečí, které se vedou… Měnit pravidla hry je v demokratické společnosti možné v mezích platných zákonů, a ty lze zase měnit jen demokratickým hlasováním. 

Když už něco zkoumat, pak dohodu mezi oběma stranami, v tomto případě státem a miliardářem. Tam může být problém a zakopaný prašivý pes. Nechová se stát nehospodárně? Není mezi oběma stranami nějaká podpultová dohoda?

Do té nikomu nic není, pokud se jedná o dva soukromé subjekty, jestliže je v tom ale namočený stát, který hospodaří s penězi daňových poplatníků, tak je to jiná. Ale to už jsme zase zpátky u nelegálních až kriminálních činů… 

Dávat potřebným, když mám z čeho, je fajn. A bylo by skvělé, kdyby to patřilo k dobrým mravům stejně jako to, že pozdravím nebo pustím sednout v tramvaji starší osobu.

A ano, umím si představit, že stát darování podpoří výhodnými daňovými zákony a nejsou mi proti mysli ani jiné pobídky k tomu, abychom byli solidární. S čím ale nesouzním, je bezmyšlenkovitá pomluva, morální vydírání a zkratkovité nedomýšlení věcí: Máš peníze, tak plať. 

Nelze tedy než zopakovat: jak kdo se svými čestně vydělanými penězi naloží, je jeho věc. Okolí může tak akorát zkoumat, jestli je neukradl nebo nezískal podvodem.

Mnoho bohatých lidí dává, dokonce si troufám tvrdit, že většina. Ať už je to pro ně daňově výhodné, dělají si tím reklamu, konejší vlastní ego, vykupují se ze špatných myšlenek, všechno zmíněné dohromady, nebo jsou zkrátka jen hodní a uvědomělí. Někdo své peníze věnuje s velkým haló, jiný zcela v tichosti a anonymně. 

Abychom mohli vést smysluplné rozpravy o etickém či neetickém konání Pavla Sehnala, museli bychom znát mnohem víc podrobností. Mimo jiné právě i to, jak s vydělanými penězi nakládá.

Ale i kdybychom zjistili, že si za ně kupuje platinové slony v životní velikosti anebo všechno věnuje chudým dětem, neházelo by to na nás talár s možností ukázat na něj, že on je ten špatný nebo naopak převeliký dobrák.

Skutečně nic není zadarmo. Ani peníze, které vydělají miliardáři. Jejich cenou je i odpovědnost za firmu, za zaměstnance. Oni nesou tíhu, když nastanou roky, jako byl ten minulý. Oni musejí jednat, řešit, platit, snažit se udržet byznys nad vodou. Aby vydělali a dali vydělat těm, kteří ze sebe tyhle starosti v pozici zaměstnanců sejmuli. Aby mohli třeba zase někomu něco jen tak dát. 

Reklama
Reklama