Ze všech otázek, které se vynořují po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu, je nejpodstatnější ta úplně základní: Proč? Jako obvykle se hodí zpomalit a místo zběsilé online mediální produkce se vrátit ke starým dobrým knihám.

Seznam přínosné literatury o Rusku a jeho nátuře je stejně dlouhý jako Transsibiřská magistrála, my jsme vybrali čtyři specifické pohledy na věc. Od politického geografa, zahraničního korespondenta, od cestovatelů i od běžných obyvatel země, jejíž vládce znovu propadl válečným pudům.

Tim Marshall: V zajetí geografie
(Rybka Publishers, 2018)

Už při prvních větách dostanete pocit, že si čtete o aktuálním dění. Kniha začíná následovně: „Vladimir Putin nemá na výběr a musí kontrolovat nížiny, které se začínají táhnout od západu Ukrajiny dále na východ.“

Marshall nabízí originální pohled, v GEOpolitice je totiž pro něj klíčová GEOgrafie. Ukazuje, že Putin vlastně hledí na stejné mapy a stejný koncept jako už Ivan Hrozný. Car si totiž uvědomil, že širé pláně okolo Moskvy neposkytují prakticky žádnou přirozenou ochranu před nájezdníky, a tak je nutné impérium rozšířit a dostat se do oblastí, kde potenciální dobyvatele zastavit lze. Zatímco však asijskou část kryje Ural, ta evropská je obnažená.

Proto je pro Rusy tak klíčový nejen Kavkaz, ale hlavně širá Ukrajina. Klín, který začíná v Polsku, se postupně ze zhruba 300 kilometrů rozšiřuje právě na ukrajinském území až do šíře dvou tisíc kilometrů a nabízí nepřátelům „volnou“ cestu až ke Kremlu. To, že Putin stále uvažuje v podobných imperiálních scénářích a myslí na velká armádní tažení, je jedna z jeho zásadních charakteristik. Stejně důležité jsou pro něj na Ukrajině rovněž Černé moře a námořní základny, tedy Sevastopol a výhledově Oděsa.

„Představa, že by se na Ukrajinu někdy mohlo dostat NATO a mít tu případně námořní základny, je pro Putina zkrátka nepřekročitelná červená linie,“ tvrdí Marshall a současné dění to bohužel potvrzuje.

V dramatických časech plných výhrůžných slov o tom, že se Rusové teoreticky mohou zastavit až v Česku, autor knihy v Zajetí geografie mluví o jiném možném terči: o Moldávii, kde Rusové už de facto ovládají Podněstří. Pokud by ji propojili s Ukrajinou, získají dominanci nad severním pobřežím Černého moře. A jak Marshall pragmaticky dodává, nebudou ani riskovat protiúder NATO, neboť Moldávie do jeho struktur nenáleží: „V této oblasti pořád platí jedna velká pravda. Washington je daleko, Moskva je blízko,“ píše autor.

V deseti různých kapitolách rozebírá také Čínu, Indii či Afriku, ta o Rusku má sice jen třicet stran, ale nabitých informacemi a kontextem.

Shaun Walker: Ruská kocovina
(Paseka, 2018)

Vzpomínky zahraničních korespondentů jsou ošidná věc a jejich kvalita se může lišit podobně, jako když vedle sebe položíte klasiku od Salmana Rushdieho a novinku Haliny Pawlovské. Toto naštěstí není případ, kdy úpíte nad nudnými popisy ega televizních či rozhlasových zpravodajů. Walker je skvělý autor a plně zužitkovává to, co načerpal jako ruský zpravodaj pro elitní britské listy The Guardian a The Independent.

Vše vlastně vystihuje podtitul knihy: Putinův svět a přízraky minulosti. Minulostí je míněna ta sovětská, která se ale dávno vplížila do přítomnosti a zásadně formuje budoucnost.

S Marshallem ho spojuje to, že ani jeden z nich situaci nebanalizuje a nepochybuje o tom, že primárním agresorem je Putin. Do toho ale fakticky upozorňují na chyby, přešlapy i vyložené lapsy Západu i Ukrajiny samotné.

Typickým příkladem je jazykový spor o zákaz ruštiny, prakticky dar z nebes pro kremelskou propagandu. Až mrazivě působí popis scény, kdy se Walker vrací z dlouhé reportáže z Donbasu, kde ho neustále konfrontují právě s tímto ruským pohledem na věc, ale nejmenovaný velvyslanec země Evropské unie, jenž nikdy nevytáhl paty z ukrajinské metropole, novináře na recepci školí výkřiky: „Na Ukrajině neexistuje žádná jazyková otázka! Existuje jen zločinecké, ďábelské, prolhané Rusko, a to je všechno!“

Oproti zmíněnému naivnímu diplomatovi se naštěstí Walker nebojí zamýšlet i nad věcmi, z nichž ani my sami nevycházíme na jedničku.

Stephan Orth: Couchsurfing v Rusku
(Kazda, 2018)

Německý novinář, který působil ve Spiegelu, cíleně projíždí země se špatnou pověstí – kromě Ruska zvládl také Čínu, Írán a Saúdskou Arábii. Výhodou je vtipnost, četnost historek a schopnost zkratky, zároveň je to vzhledem k jeho profesní kvalitě pořád víc než klasický cestopis.

Nevýhodou naopak může být to, co autor sám přiznává: že couchsurfing, tedy poskytování přespání zadarmo doma na gauči, je doménou především lidí otevřených, často hovořících anglicky. I tak ale dostanete dobrý obrázek toho, jak se Rusko jeví zvídavému návštěvníkovi s nebývalou možností srovnávat s jinými autoritativními režimy.

František Hrabal-Krondak: Cesta na Tajmyr
(CAS Press, 2020)

Pro ty, kdo by chtěli jít úplně na dřeň, je tu česko-slovenský autor František Hrabal-Krondak a jeho díla, například Cesta na Tajmyr. Někdejší disident a častý návštěvník Ruska strávil dlouhé měsíce v nejodlehlejších oblastech, mimo jiné na poloostrově Jamal, odkud do Evropy míří plyn. Nejde o tak čtivou záležitost, zato je plná detailů ze zapadlých koutů země.

Krondakovo Rusko už je vyloženě trudné, o to však reálnější. Líčí svět, kde velká část domácností pořád nemá ani splachovací záchod, kde se učitelé radují z toho, že si mohou na zimu zavařit všechny možné výpěstky ze své zahrádkářské kolonie, kde čtvrti „střední třídy“ připomínají české vyloučené lokality. A kde většina náhodných spolucestujících dříve či později vytáhne úmorné a agresivní teze o zkaženém Západu a jeho zradě a domnělé nevděčnosti.

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky
(Pistorius&Olšanská, 2015)

Běloruská laureátka Nobelovy ceny za literaturu vsadila na úplně jednoduchý formát: přepsané rozhovory s lidmi, které lze bez jakéhokoli povyšování označit za obyčejné Rusy. Nevynikají postavením ani bohatstvím, čímž získáte obrázek o tom, co si myslí běžný obyvatel.

Vyvstává pak před vámi směs nostalgie, stesků i pro Evropana těžce pochopitelných, ne-li nepochopitelných kontradikcí, kdy lidé, jejichž rodiny krutě ničil Stalin, ještě na diktátora vzpomínají s láskou. Proč? Protože tehdy žili ve státě, který přece NĚCO znamenal, byl silný a obávaný.

To jim teď v životech chybí. A Putin na tuto temnou notu dokáže rozehrát velmi hlasité skladby.