Před několika dny získala šestadvacetiletá zpěvačka a textařka Pam Rabbit hudební cenu Anděl pro nejlepší sólovou interpretku. Jak přemýšlí o své hudební značce? Proč je jeden den Pamela, což je její vlastní jméno, a druhý Pam Rabbit? A bojí se stejně jako Billie Eilish toho, že umělá inteligence připraví hudebníky o jejich kreativitu?
Zpívá o ghostingu, algoritmech, ale i úzkostech nebo hledání sebe sama. Její hudba, kterou definuje jako mix R&B a popu, přirozeně oslovuje mladší publikum. To starší, v čele s hudebními kritiky, jí vyčítá laxní českou výslovnost a na první pohled nesmyslné střídání češtiny s angličtinou.
Jenže Pam Rabbit si z kritiky nic nedělá. Vyrůstala s internetem, anglická slova používá v běžné mluvě jako každý jiný příslušník generace Z a navíc se řídí heslem: hejty přebíjej láskou.
Její bezprostřednost je ostatně něco, co fanoušky za její hudbou, pro niž si sama vytváří texty, ale třeba i režii videoklipů, táhne. A táhne jich k ní čím dál tím víc.
Jen na Spotify se některé její písničky – zejména z debutového alba I Love the Internet, které vydala minulý rok – blíží milionu streamů.
Pam Rabbit, jejíž vizáž může připomínat třeba i estetiku seriálu Wednesday Tima Burtona, má za sebou navíc spolupráci s kapelou Mirai, které předskakovala během jejich tour, Benem Cristovaem nebo s hudebníkem Totally Nothin.
„Ráda bych měla dlouhodobou kariéru. Hudbu dělám osm let, dařit se mi začalo teď, tak doufám, že mám pevně vystavěné základy,“ říká hudebnice s arménskými kořeny, která s hudební kariérou začínala jako vokalistka českého zpěváka Mikolase Josefa.
Pocházíte z arménské rodiny. Pocítila jste někdy jinou výchovu, zvyky?
Naše rodina byla vždycky velký punk, každý si jel to své. Vím, že české rodiny se pravidelně scházejí třeba na nedělní obědy, to jsme my nikdy nedělali. Když už se ale sejdeme, tak to stojí za to. Bývá to velká chlastačka, děda každých pět minut vymýšlí, na co si připijeme. Do toho se pouští arménské dojáky, prostě těžký Kavkaz!
Velký rozdíl vnímám i v tom, že arménská rodina by vám nejraději nedovolila, abyste se v dospělosti odstěhovali. Arméni rádi žijí pohromadě, ideálně v jednom domě. Já sama jsem se odstěhovala v 22 letech a s mámou jsem měla těžký boj. Říkala: Můj život teď skončí! Co budu dělat? Nakonec si pořídila dvě kočky a je spokojená.
Díváte se na tahle arménská specifika jako cizinka? Přece jenom jste se narodila a vyrůstala v Česku…
Mentalitu chápu a většinou mě nic nepřekvapí. Když potkám někoho z Kavkazu, vím, s čím mám počítat. Narodila jsem se ale tady, takže na spoustu věcí nahlížím s určitým odstupem: Arméni mají hodně věcí založených na egu, chlapi se chovají jako macha, i u dědy vidím, že rovnoprávnost mezi muži a ženami je jinde než tady.
Je vaše rodina umělecky založená?
Rozhodně. Máma maluje, strejda hraje na klavír, děda měl kapelu ještě v Gruzii. Vyrůstala jsem v tom, že být umělec je normální. Nikdo mě nikdy netlačil do toho, abych měla bůhví jaké studijní výsledky.
Mamka jenom chtěla vidět, že něco dělám, že na něčem konstantně pracuji. Odmala mě bavila hudba, takže mě v tom podporovala. Když mi bylo třináct, koupila mi první mikrofon a repráky, abych si mohla doma zpívat karaoke.
Začínala jste s karaoke?
Už na základce jsem ráda zpívala, psala si básničky. Ale karaoke byla dlouhá kapitola! Na YouTube jsem tím trávila hodiny. Myslela jsem si, že jsem děsně dobrá, takže jsem se pouštěla do Céline Dion nebo Whitney Houston. Nerada bych to teď slyšela. Myslím, že to bylo podobné, jako když se malé dítě učí na housle.
Jak to s hudbou pokračovalo dál?
Mamku už to nebavilo poslouchat, tak mě dala na zušku. Jenže já jsem na to byla už docela stará. Bylo mi čtrnáct a zpívala jsem společně s šestiletými dětmi. Po pár hodinách jsem odešla a pak naštěstí přišla konzervatoř Jaroslava Ježka… A pak díky náhodě příležitost zpívat jako vokalistka u Mikolase Josefa na Eurovizi.
Foto Majkl Kollert
Dočetla jsem se správně, že jste první song složila ve čtrnácti letech?
Ano, je to také můj první vůbec vydaný song. Napsala jsem ho sice ve čtrnácti, ale vydala o několik let později. Dlouho jsem si doma seděla na písničkách, pořádně tvořit jsem začala, až když jsem na konzervatoři potkala svého nynějšího producenta Filipa Vlčka.
Je zajímavé, že spoustu písniček, které vznikly mezi mým prvním EP a tímto prvním songem, nemám ráda. Dokonce jsem z YouTube stáhla několik videí, neměla jsem pocit, že na nich byla dostatečně Pam Rabbit, kterou chci prezentovat. Když interpret nemá dostatečně jasnou image, divák se do něj nemá šanci zamilovat.
Nepouštím se do přílišných vokálů, na konzervatoři jsem se asi přezpívala.
Jaká je vaše image? Kdo je Pam Rabbit?
Myslím, že hodně dělají moje outfity. Doma mám celý jeden štendr jen s oblečením pro Pam Rabbit. Oblíbila jsem si obleky, dlouho jsem také nosila kravaty. Inspiruje mě Michael Jackson, Cher, Freddie Mercury. Všichni vypadali na stagi jako superhrdinové, to mi přijde geniální.
Co se týče hudby, mám pocit, že jsem jako Pam Rabbit už našla svůj tón hlasu. Dříve jsem zkoušela nejrůznější věci, ale teď jsem si našla příjemnou soft polohu. Nepouštím se do přílišných vokálů, na konzervatoři jsem se asi přezpívala. A flexit s hlasem už nepotřebuji.
Dlouho jsem zpívala na svatbách a na různých eventech, a když několikrát za měsíc zpíváte Shallow od Lady Gaga, máte velkých písní dost. Možná i proto se teď víc soustředím na texty.
Zpívala jste na svatbách? Jaké to bylo?
Zpívala a sem tam si to ještě dám! Vystupuji společně s uskupením Prague Lounge Trio s Michalem Havlíčkem a Janem Zlatuškou. Dnes už na to ani jeden z nás nemá tolik času – kluci jsou se mnou v kapele –, ale dřív jsme objížděli svatby, eventy a maturáky ve velkém.
Některé akce byly příšerné, některé byly velká zábava. Dobré ale je, že se díky tomuhle vystupování opravdu vyzpíváte. Byl to dobrý trénink nejen pro hlasivky. Já jsem se díky tomu naučila věci tolik neřešit.
Na eventech se nám několikrát stalo, že sice hrajete skvěle, ale nikoho to nezajímá a lidi vás ještě prosí, ať to ztišíte.
Foto Samuel Alex
Co si z toho umělec odnese?
Že i když se tohle děje, neznamená to, že jste špatný…
Jak se liší vystupování s triem od vašich vlastních koncertů?
To první beru hlavně jako trénink zpěvu, je to pro mě nerdovský moment. Zpěv miluji, mám ho vystudovaný, cením, když moji kolegové hrají třeba Raye Charlese. U toho se ráda zasním, na což v mém popíku není moc prostor.
Veřejné akce, třeba plesy nebo eventy, už ale nedělám. Lidi mě tam poznávají a já nechci, aby tohle vystupování nějak kolidovalo se značkou Pam Rabbit. Většinou jsem na těchto akcích zpívala v šatičkách jako dáma, na plesech jsem zase zpívala hity jako Zlatíčka nebo Let’s Get Loud.
Myslím, že kdybych v plesech a eventech pokračovala, ztrácela by moje image na věrohodnosti. Dokonce jsem měla takový svůj Hannah Montana moment. Když jsem před dvěma lety plesy ještě dělala, musela jsem si pořídit nasazovací ofinu a vystupovat v brýlích a s červenou rtěnkou, aby si mě lidi s Pam Rabbit nespojovali.
Není tohle dělení zpěvačka Pamela vs. Pam Rabbit trochu schizofrenní?
Ne, vůbec. Díky tomu dokážu Pam Rabbit chápat jako byznys a svébytnou značku. Myslím, že tenhle přístup mi pomáhá držet se na zemi a nepouštět si věci tak k tělu.
Kdy začala značka Pam Rabbit fungovat?
Před dvěma lety jsem podepsala smlouvu s Universal Music. Od té doby mám tolik koncertů, že na veřejné vystupování není čas a soustředím se primárně na Pam Rabbit.
Co pro vás i v tomto kontextu znamená cena Anděl?
Dlouho jsem si myslela, že nepotřebuji žádné ocenění, nikdy jsem to nebrala jako motivaci. Teď mám ale sošku položenou na stole, kde produkuji, a když se mi nechce pokračovat, podívám se na ni a řeknu si: Ne, ještě makej.
Pam Rabbit na koncertě | Foto Jakub Maršál
Nedávno jsem narazila na zprávu o tom, že Billie Eilish, Katy Perry a další umělci podepsali petici ohledně regulace hudební generativní AI. Co si o tématu myslíte vy?
Když si někdo tvoří písničky s pomocí AI, je to podle mě v pohodě. Problém ale nastává, když AI vygeneruje song vytvořený na základě vašeho hlasu. Nedávno jsem takhle na TikToku narazila na cover písničky od Lady Gaga, který měl být nazpívaný Arianou Grande.
To se ale nikdy nestalo a i když mám Arianu Grande opravdu naposlouchanou, nepoznala jsem to. Seděly nádechy, výdechy, sebemenší detaily jejího zpěvu. Myslím, že na tohle by měly existovat nějaké zákony, aby někdo nemohl fakeovat váš hlas.
Toho, že jednou bude na prvním místě hitparády Billboard písnička vytvořená umělou inteligencí, se tedy nebojíte?
Mám ráda technologie, takže na jednu stranu bych si asi říkala, že je to wow, na druhou stranu mě to samozřejmě trochu děsí. Dokážu si představit, že máte AI zpěvačku, které umělá inteligence napíše song, pak jí ho nazpívá a následně ji hologramem promítnete.
Myslím ale, že v trendu by se taková věc neudržela moc dlouho. Lidi vyhledávají lidi. AI může trendovat pár let, ale reálné umělce podle mě v dlouhodobé perspektivě neohrozí.
Já dělám popík, jsem u labelu, takže mám finanční stabilitu.
Jak těžké je se v Česku hudbou uživit? Nedávno jsem se bavila s jednou velmi úspěšnou zpěvačkou z české alternativní scény a ta říkala, že finančně to bývá velký boj…
Pokud děláte rap nebo pop, jde to v pohodě. Když naopak děláte alternativnější žánry, budete to mít o dost těžší. Jsme malá země, na alternativu tu není dost lidí, aby vás to jako umělce uživilo.
Já dělám popík, jsem u labelu, takže mám finanční stabilitu. Neplatím si za klipy, produkci hudby. I tak mi ale dost pomáhají spolupráce, merch a koncerty. Jako songwriterka mám navíc výhodu v tom, že mě už docela dost živí i OSA (výdělky z přehrávání jejích písniček).
Pam Rabbit už je vlastně taková malá firma… Jak moc musíte vy jako umělec řešit byznys?
Hodně, bez byznysového přemýšlení to nejde dělat. Příklad za všechny: Když spolupracujete s labelem, musíte si uvědomit, že jste pro něj investice a musíte se vyplácet. Nebudou vás podporovat jen proto, že vás mají rádi. Musí cítit, že to, co děláte, má smysl i pro ně.
Jak jste se svému vydavatelství zatím vyplatila vy?
Nevím, těším se na report!
Ve své tvorbě přirozeně reflektujete osobní prožívání, zážitky. V albu I Love The Internet zpíváte o ghostingu, ale i úzkostech. Cítíte se jako mluvčí své generace, nebo vás do toho spíš tlačí média?
I když má většina mých kamarádů podobné názory jako já, vím, že kdybych si sedla s další stovkou lidí, budou se lišit. Jsem proto spíš mluvčí typické generace Z.
Co teď aktuálně řešíte a myslíte, že by se mohlo objevit na dalším albu?
Hledání balancu. Snažím se zpomalit, víc si užívat přítomnost. Hodně chodím na terapie, kde bourám generační traumata, která si v rodině předáváme. Nedávno jsem začala pracovat na písničce s pracovním názvem Chci si to udělat hezký. Je o tom, že cokoli má „bad vibes“, si držím daleko od těla.
Vidina našich rodičů byla taková, že budou makat celý život a pak si užijou fajn důchod v hezkém domečku. Řeším, zda tohle budeme mít i my? Není škoda kvůli téhle iluzi ztratit nejlepší léta života? Moje album tedy možná bude o tom, že cokoli není dobré pro moje psychické zdraví, není dobré držet si u těla.
Foto Samuel Alex
Umíte to dělat i v praktickém životě?
Rozhodně. Jsem introvert, většinu času trávím doma se svými králíky (odtud umělecký pseudonym, pozn. red.). Když mám jít ven, napřed se sama sebe zeptám: Stojí to za tu energii? Není lepší zůstat doma, dát si pleťovou masku a koukat na seriál?
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že jsem asi nejšťastnější, co budu. Jsem na začátku kariéry, všichni, které miluju, včetně mého nejstaršího králíka, jsou naživu, mám kolem sebe skvělé lidi. A tohle si nechci kazit lidmi, kteří mají tendenci být jen negativní.
Až se spolu sejdeme za pět let, co byste chtěla, abychom probíraly?
Třeba koncert v 02 areně? A pak bych ráda řešila, kolikrát mi spadly poličky pod všemi těmi Anděly. Ne, vážně. Ráda bych se bavila o tom, že jsem šťastná, že je můj králík pořád se mnou a že stále dělám hudbu a jsem relevantní. Bylo by taky skvělé, kdyby se z mého jména stala velká značka a nevadilo by, kdybych třeba na rok zmizela ze scény.
Toho, že nebudete relevantní, se bojíte?
Snažím se nad tím nepřemýšlet. Vím ale, že nechci dopadnout jako někteří umělci s krizí středního věku, kteří si nechtějí přiznat, že stárnou. Ale co já vím, třeba si koupím Harleye nebo si ulítnu nějak jinak.
