Vlastnoruční dopisy Rudolfa II., Ludvíka XIV., Johanna Wolfganga Goetha nebo Antonia Salieriho. Dokumenty tohoto typu se pravidelně objevují na aukčním trhu a nyní jsou k vidění v Lobkowiczkém paláci.
Jako součást Lobkowiczkých sbírek jsou neprodejné, jejich ekvivalenty ale běžně mohou stát i více než půl milionu korun, mimořádné kusy však mohou překonat i 129 milionů korun.
Na stole v Lobkowiczkém paláci leží několik listů papíru. Jeden popsal vlastní rukou císař Rudolf II., který na něm žádá Viléma z Rožmberka, aby mu do Prahy poslal alchymistu Edwarda Kelleyho. Jiný napsal král Slunce Ludvík XIV. svému příbuznému, císaři Leopoldovi I., jemuž tehdy zemřel několikaměsíční syn.
Foto House of Lobkowitz
A když si list s Ludvíkovým rukopisem nakloním proti světlu, v inkoustu se objeví drobné zlaté částečky. „Do vysoušecího písku se přidávalo zlato, které potom ulpělo na inkoustu, a proto i nyní můžete na písmu spatřit drobná zářící zrníčka,“ vysvětluje Petr Slouka, kurátor a programový manažer Lobkowiczkého hudebního archivu.
Zlato podle něj mělo především reprezentovat postavení odesílatele a nešlo o technologickou inovaci, která by snad inkoust rychleji vysušila.
Vzácná korespondence je součástí dočasné výstavy Od kalamáře k psacímu stroji, která v Lobkowiczkém paláci potrvá do 29. října 2026.
Foto House of Lobkowitz
Vedle kalamářů, pečetidel a psacích souprav představuje originální dopisy Ludvíka XIV., Rudolfa II., Goetha či Antonia Salieriho. Kvůli ochraně dokumentů před nadměrným působením denního světla se jednotlivé originály pravidelně střídají.
Zvolit několik exponátů ovšem nebylo jednoduché. „Vybrat dokumenty na výstavu bylo skutečně náročné. Ne že by jich snad nebyl dostatek. Pokud poskládáte kartony s dokumenty Lobkowiczkého rodinného archivu jeden vedle druhého, vytvoříte řadu dlouhou jeden a půl kilometru,“ popisuje Slouka.
Lobkowiczký hudební archiv zase samostatně obsahuje necelých pět tisíc tištěných a rukopisných položek, které rod shromažďoval po tři staletí.
Jsou mezi nimi provozovací materiály k dílům Haydna, Mozarta, Beethovena a mnoha dalších autorů, stejně jako účty a korespondence, na základě nichž si můžeme vytvořit poměrně přesnou představu o tehdejším hudebním životě ve střední Evropě.
Slouka při výběru sázel na slavná jména, zároveň však hledal dopisy propojené s dalšími předměty a portréty v paláci. Dopis Rudolfa II. byl například vystaven v místnosti, kde visí portréty jeho adresáta Viléma z Rožmberka a dalších členů rožmberského rodu.
Samotný císařův rukopis přitom působí překvapivě nepanovnicky. „Na první pohled je to celé psané Rudolfovou rukou, velmi neohrabané a nevyumělkované. Je to psané německy a ta němčina není úplně nejlepší, protože Rudolf, který podstatnou část svého mládí strávil na dvoře svého strýce Filipa II., ovládal lépe španělštinu,“ říká Slouka.
Právě nedokonalosti písma a jazyka pomáhají potvrdit, že jde o osobní dopis panovníka, nikoliv o čistopis zhotovený dvorskou kanceláří.
Salieri versus Amadeus
V době rozhovoru byl ve výstavní vitríně dopis Antonia Salieriho z roku 1814 adresovaný Františku Josefu Maxmiliánovi z Lobkowicz, jednomu z nejvýznamnějších evropských hudebních mecenášů své doby.
Dopis podle Slouky představuje Salieriho v podstatně jiném světle, než jak ho většina veřejnosti zná z filmu Amadeus Miloše Formana. Skladatel v něm píše o pěvcích, hudebním vzdělávání a přípravách na založení vídeňské konzervatoře. Zároveň reaguje na konec napoleonských válek a naději, kterou do Evropy přinesl mír.
Foto House of Lobkowitz
Pod podpis dokonce připsal dva řádky notové osnovy, kde zhudebnil slova „pace, pace, alleluia“ – mír, mír, aleluja.
„Antonio Salieri byl skutečně nesmírně vzdělaný člověk, který se vyznal v diplomacii, v politice, byl vynikajícím skladatelem, umělcem a měl neuvěřitelný přehled nejen o kulturním dění v tehdejší střední Evropě,“ říká Slouka.
Další vystavený dopis napsal v roce 1810 Johann Wolfgang Goethe. Lobkowiczkému knížeti spolu s ním odeslal provozovací materiály k opeře Achille Ferdinanda Paëra, které si vypůjčil pro představení ve Výmaru. Materiály se skutečně vrátily a dodnes v nich zůstaly poznámky z výmarského provedení.
Pátý vybraný dopis napsala Karolína z Lobkowicz svému bratrovi Josefu ze Schwarzenbergu. Slouka jej zvolil kvůli bohatě zdobenému papíru se slepou ražbou i kvůli intimnímu obsahu. Karolína bratrovi posílala krabici kandovaného ovoce, aby si na ni při každém soustu vzpomněl, a ta vzpomínka aby byla náležitě sladká.
Foto House of Lobkowitz
Křehký vzhled historických dopisů může klamat. Přestože jsou některé listy nápadně tenké, ručně vyráběný papír bývá výrazně odolnější než běžný papír současný. U Salieriho dopisu upozorňuje Petr Slouka na tenký papír vídeňské provenience.
„Je to pořád ještě ruční papír, a je pevnější, než bychom si mysleli. Rozhodně se nedá srovnávat s papírem dnešním, který vám degraduje víceméně za deset či dvacet let. Tyto dokumenty jsou dvě stě let staré a jsou – jak vidíte – stále v perfektní kondici,“ říká a rukou v ochranné bílé rukavičce ukazuje na cenná psaní.
Rozdíl spočívá především v použité surovině. Zatímco dnešní papír se zpravidla vyrábí z dřevní buničiny a postupem času vlivem svého složení přirozeně degraduje, historický papír vznikal z textilních vláken.
„Velkou část suroviny tvořily staré hadry, které se rozemlely na kaši. Takto vyrobený papír je mnohem pevnější a při správném uložení může vydržet i několik set let,“ vysvětluje Slouka.
Slabším článkem některých historických dokumentů paradoxně není papír, ale inkoust. Nejrozšířenější byl podle Slouky železitoduběnkový neboli duběnkový inkoust. „Inkoust je pro konzervátory oříškem, protože je velmi agresivní a může narušovat papírová vlákna. Dá se říct, že dopis postupně požírá sám sebe,“ popisuje.
U nejvíce poškozených rukopisů mohou písmena časem doslova propadat papírem a vytvářet otvory, které prostupují i několika listy.
Ještě nebezpečnější než samotný inkoust je však podle něj denní světlo, které je v interiérech paláce eliminováno ochrannými UV fóliemi na oknech. I přesto se originály dopisů pravidelně obměňují, aby nedošlo k přílišnému nasvícení.
Hledání dopisu v tisíci krabicích
Projít jeden a půl kilometru archivních krabic položku po položce není možné. „To by bylo asi na několik životů, ale my máme k dispozici rukopisné inventáře od lobkowiczkých archivářů Josefa a Maxe Dvořákových,“ vysvětluje Slouka.
Inventáře však bývají stručné a někdy nepřehledné. Mohou odkázat na krabici označenou například jako Theaterkorrespondenz, neprozradí už ale, jaké konkrétní dokumenty se v ní nacházejí.
„A právě v takovéto složce naleznete dopisy Salieriho nebo například Luigiho Bassiho, který roku 1787 zpíval v Praze při světové premiéře Mozartova Dona Giovanniho hlavní roli. Naleznete tam i zmíněné dopisy Goetheho a podobně,“ popisuje Slouka.
Hledání vzácného dopisu je tak kombinací systematického archivního výzkumu a náhody. Inventář badatele dovede ke správné krabici, skutečný objev ale často přijde až při jejím otevření.
Historie v aukčním katalogu
Historické dopisy nezůstávají pouze ve šlechtických, církevních a státních archivech. Objevují se také v katalozích aukčních domů, obvykle v sekcích věnovaných knihám, rukopisům, hudebninám a historickým dokumentům.
Slouka sleduje například nabídky Sotheby’s nebo vídeňského Dorothea. Ne primárně jako kupující, ale jako muzikolog, kterého zajímá rukopis, obsah dokumentu a nové informace o jeho autorovi.
„Tam se tyhle věci opravdu vyskytují velmi často a stává se někdy i zpětně, že rodina tam třeba i dohledá něco, co jí původně patřilo, a podaří se to třeba poté vydražit a zase zařadit,“ říká.
Trh sahá od jednotlivých dopisů za několik tisíc liber až po trofejní rukopisy v hodnotě stovek tisíc. Například Sotheby’s v roce 2025 nabízela Beethovenův dopis příteli s odhadem dvacet až třicet tisíc liber, zhruba kolem 800 tisíc korun.
Dopis, v němž Mozart krátce před svatbou žádal baronku von Waldstätten o pomoc, dostal v roce 2023 u Christie’s odhad tři sta až pět set tisíc liber. Rimbaudův dopis sestře se v Paříži prodal za 405 tisíc eur, tedy skoro deset milionů korun.
Například online aukce Christie’s nazvaná The Alphabet of Genius v prosinci 2023 nabídla 365 položek. Jednalo se o dopisy a rukopisy osobností od Mozarta po J. R. R. Tolkiena a dosáhla obratu přes 3,27 milionu liber (93 milionů korun).
Trh je tedy široký, ale výrazně selektivní. Samotné stáří vysokou cenu nezaručuje. Rozhoduje jméno autora, význam obsahu, vzácnost, fyzický stavu a doložená provenience. U hudebních rukopisů hodnotu zvyšuje také význam skladby, autorovy opravy, poznámky nebo skutečnost, že jde o dosud neznámé či nepublikované dílo.
Nejdražší dopis
Za nejdražší veřejně vydražený dopis je nadále považován sedmistránkový rukopis britského vědce Francise Cricka z března 1953. Crick v něm svému dvanáctiletému synu Michaelovi vysvětloval objev struktury a fungování DNA, včetně jednoduchého nákresu dvojité šroubovice.
Christie’s dopis 10. dubna 2013 prodala za šest milionů dolarů (129 milionů korun) a označila výsledek za světový aukční rekord pro jakýkoli dopis.
V okamžiku aukce mu bylo pouhých šedesát let, rozhodující byl ale jeho obsah. Dokument zachytil jeden z nejvýznamnějších vědeckých objevů dvacátého století bezprostředně poté, co k němu došlo, a přitom osobní, srozumitelnou formou. A spojení zásadní historické události, slavného autora, jedinečného obsahu a bezprostřední autenticity představuje na trhu ideální kombinaci.
Vysoké ceny mají také odvrácenou stranu. Některé rukopisy a historické knihy byly v minulosti rozebírány, protože jednotlivé stránky bylo možné prodat většímu počtu sběratelů. Součet jejich cen pak mohl překonat hodnotu kompletního svazku.
U hudebních rukopisů považuje Slouka takový postup za devastující. „Je to pro mě zločin,“ říká při představě, že by někdo rozřezal například Mozartovu partituru.
Podobný problém se podle něj týká historických atlasů. Samostatně prodaná mapa se snáze ukryje, identifikuje i zpeněží než celý svazek. Zároveň ale ztrácí kontext, který z ní dělal součást historického celku.
Stejné dilema se objevuje u rodových archivů. Jednotlivý Goetheho dopis může mít vysokou tržní cenu. Pro historika však získává největší význam teprve ve spojení s další korespondencí, hudebninami, účty, portréty a předměty, které vysvětlují, proč vznikl a kam po odeslání doputoval.
„Já popravdě řečeno ty částky vidět nechci. Pro mě je zásadní historická hodnota. A teprve jako celek má sbírka vlastně ten zásadní smysl,“ říká Slouka.
Historická korespondence měla vedle osobního sdělení ještě jednu funkci. Její pisatelé často předpokládali, že dopisy budou uloženy a jednou je budou číst další generace. Proto měly pevnou strukturu, promyšlená oslovení i pečlivě stylizované závěry.
Nepohodlné a příliš intimní dopisy se naopak ničily, a to, co v archivech přežilo, je do jisté míry vědomě vytvořeným obrazem, který po sobě pisatelé chtěli zanechat.
Závěrem se nabízí paralela s dnešní digitální komunikací, také příspěvek na sociální síti, e-mail nebo zpráva mohou zůstat uložené mnohem déle, než jejich autor zamýšlel. „Přesně tak. Proto si myslím, že bychom měli i tam pečlivě stylizovat, protože to už nesmažeme,“ říká Slouka.
