skip to main content
Jak být lepší

Jak žijí Češi v Austrálii? Zavřené hranice a povodně versus pláže, slunce i maratony

Milan Kučera, který v západoaustralském Perthu s rodinou žije už osmnáct let, a pracuje pro místní ministerstvo financí stejných osmnáct let, sám sebe považuje spíš za Čecha žijícího v Austrálii než za Australana s českými kořeny. Vysvětluje, proč zemí kromě války na Ukrajině dál silně rezonuje pandemie koronaviru i nedávné povodně. A proč život v Austrálii i tak stojí za to.

Přestože ve spoustě zemí světa jako by covid přestal existovat, Australané teď s napětím očekávají další vývoj.

Na konci února se totiž po dlouhých dvou letech většina místních států opět otevřela zahraničním turistům – ve chvílích, kdy společnost začíná kriticky hodnotit dosavadní vládní postup a nakažených celkem výrazně přibývá, především v Západní Austrálii. Ta se proto také na poslední chvíli rozhodla otevření hranic o zhruba měsíc posunout.

Milan Kučera během maratonu v Margaret River.

Jak lidé v Austrálii prožívali ty nekonečné lockdowny? Měnila se ve společnosti nálada?

Na tuto otázku se nedá jednoduše odpovědět – Austrálie se skládá ze šesti států, v nichž mají vlády poměrně velkou autonomii a každý stát k pandemii přistupoval jinak. I když se federální vláda snažila postup koordinovat, moc se jí to nedařilo.

Nekonečné, tedy víceměsíční lockdowny byly pouze ve státech New South Wales a Victoria. „Naše“ západoaustralská vláda zvolila přístup nejtvrdší – Západní Austrálie měla po více než dva roky zcela uzavřeny hranice nejen mezinárodní, ale s dočasnými výjimkami i mezistátní pro zbytek Austrálie.

Díky tomu jsme v Perthu strávili v lockdownech jen zhruba dva týdny (vždy kvůli jednomu dvěma případům covidu) a život zde (tedy pokud člověk nechtěl cestovat mimo Západní Austrálii) byl téměř normální.

Důvěra v místního premiéra se držela kolem téměř neuvěřitelných devadesáti procent nejen na počátku pandemie, ale i počátkem letošního roku, kdy se začala šířit varianta omikron. Nyní již poklesla na „pouhých“ 65 procent, především kvůli na poslední chvíli oznámenému odložení únorového otevření hranic.

Sám jsem zvědavý, jaká bude nálada v následujících několika měsících po otevření se světu, kdy se život mimo západ Austrálie pomalu vrací do normálu, ale nám přibývají tisíce případů denně, i když zatím bez významnějšího dopadu na ekonomiku či nemocnice.       

Dokázala vláda dostatečně vysvětlit, proč přísná pravidla zavádí, aby to lidé chápali a vše dodržovali?

Vláda v Západní Austrálii si vystačila s tím, že většinu lidí přesvědčila, že je chrání před zhoubným virem a že zdejší ekonomika je v době pandemie nejlepší na světě. Vždy stačilo ukázat prstem na východ Austrálie nebo do zahraničí.

Jaká je vlastně v tomto ohledu australská povaha? Jak se tu obecně stavějí k nařízením, zákazům?

Asi nejlepší příklad je očkování – víceméně po celé Austrálii je proočkovanost kolem 95 procent pro lidi nad dvanáct let. To je pro mě neuvěřitelné číslo, pokud srovnáme s Evropou nebo Spojenými státy. Většinu lidí dokázala vláda přesvědčit, že to je to nejlepší, co mohou udělat.

Ale hodně lidí bylo k tomuto rozhodnutí donuceno pod hrozbou ztráty zaměstnání, například u policie, ve zdravotnictví, vzdělávání, těžebním průmyslu nebo pod hrozbou statusu občana druhé kategorie, když bez očkování nemůžete do restaurací, muzeí, kin, posiloven, na koncerty, stadiony.

Konečně se začíná o všem psát alespoň trochu kriticky. Byla nebo jsou tato opatření nutná a účinná? Není čas se vrátit k „normálnímu“ vládnutí bez dekretů a vyhlašování nouzových stavů? Uplynulé dva roky by mohly důvěrou ve vládu do budoucnosti celkem otřást. Také bohužel došlo k velké polarizaci společnosti. 

Reklama

Nabídla v té době Austrálie nebo její jednotlivé státy svým občanům nějaký benefit? Například Nový Zéland kvůli zavřeným hranicím zaváděl čtyřdenní pracovní týden, aby mohli lidé cestovat alespoň po svojí zemi a zároveň cestovní ruch nekrachoval.

Nejsem si vědom toho, že se nabízely nějaké zásadní benefity. Samozřejmě všechny vlády poskytovaly podporu jednotlivcům i firmám v době lockdownů a různých dalších omezení. 

Jaký dopad měla situace na tebe a tvoji rodinu?

Vzhledem k tomu, že naše rodina patří do té pětiprocentní neočkované menšiny, tak se naše situace samozřejmě změnila – a to nejen kvůli tomu, že jsme nemohli cestovat.

Moje manželka Jana je od počátku letošního roku na neplaceném volnu, já naštěstí v práci pokračovat mohu, i když musím po většinu času pracovat z domova. Některé zákazy jsou poměrně úsměvné – jako například zákaz vstupu do prodejen alkoholu bez očkování, který byl ale poté, co si alkoholová lobby stěžovala na nižší tržby, zrušen.

Je zajímavé, že většina našich českých kamarádů je na tom podobně jako my – asi nás vláda nedokázala tak dobře přesvědčit. 

Čím to je? 

Může to být kvůli horším historickým zkušenostem s vládami doma nebo i lepším přístupem k informacím ze světa. Myslím, že řada z nás důvěřuje vlastní imunitě a nechápe, proč by očkování mělo být plošné, když pro naprostou většinu lidí covid není až tak nebezpečný – proč neočkovat jen rizikové skupiny?

V Austrálii žiješ už osmnáct let, co tě přimělo tu zůstat?

Měli jsme na začátku štěstí, že jsme zamířili do Perthu. Je tady pohodový životní styl – nádherné pláže, spousta parků, skvělé místo pro život rodin s dětmi. Dále tu máme subtropické podnebí ideální pro celoroční venkovní aktivity. I díky tomu jsem „na stará kolena“ začal s dlouhými triatlony a běžeckými ultramaratony.

Samozřejmě zajímaví lidé – díky téměř každodennímu sluníčku jsou Západoaustralani (většinou) pozitivní a usměvaví. Austrálie je také asi nejlepším místem na poznávání odlišných kultur. Vždy se ale považuji a budu považovat za Čecha žijícího v Austrálii, ne za Australana s českými kořeny.

Austrálie se teď zase otevřela cestovatelům – jak přísná opatření tu turisty čekají?

Austrálie je otevřená turistům, kteří jsou očkováni dvěma dávkami. Zajímavé ale je, že pokud chtějí do Západní Austrálie dorazit australští občané z východu, musejí být očkováni dávkami třemi – což je v kompetenci západoaustralské vlády. To se dá asi stěží nějak rozumně zdůvodnit.

Chystá země nějaké kroky na podporu turismu, nebo zatím zůstává opatrná?

Vzhledem k tomu, že cestovní ruch (a zahraniční studenti) jsou poměrně důležitým zdrojem příjmů do vládních rozpočtů, určitě se všichni snaží turisty a studenty nalákat – ale vzhledem k uplynulým dvěma rokům, kdy sem Austrálie nikoho nechtěla pustit, to bude ze začátku asi poměrně těžké. Navíc současné vztahy s Čínou, z níž sem přijíždělo nejvíce studentů a do jisté míry i turistů, jsou na bodu mrazu.

Jak moc se teď v Austrálii řeší válka na Ukrajině?

Pro Australany je Ukrajina prostě daleko – Austrálie se samozřejmě připojila k sankcím proti Rusku a pomoci Ukrajině, ale hlavní téma to tady určitě není, i když ceny benzinu kvůli zvyšujícím se světovým cenám ropy se určitě diskutují více a více. Mnohem citlivější téma to je pro nás „Středoevropany“ žijící v Austrálii – vždyť se bojuje poblíž slovenských hranic a do Polska, Slovenska, Česka prchají miliony  Ukrajinců.  

Jaká je politika Austrálie k přijímání uprchlíků z Ukrajiny?

Dodnes Austrálie přijala asi čtyři tisíce uprchlíků a určitě se nebude bránit přijetí i většího množství. Austrálie striktně rozlišuje mezi uprchlíky ilegálními, vůči kterým má opravdu tvrdý přístup, a těmi legálními, kterým je určitě otevřena. Naposledy těm, kteří uprchli z Afghánistánu po vítězství Tálibánu.

V Česku se naopak jen velmi málo mluví o nedávných povodních ve východní Austrálii. Byly tématem číslo jedna i na západě, nebo je to i na to až příliš velká země?

Povodně v Queenslandu a New South Walesu určitě v posledních dnech ze zpráv vytlačily covid, i když u nás na západě máme problémy spíše se suchem a požáry. V letošním létě tady padlo několik teplotních rekordů, například třináct dnů s maximálními teplotami nad čtyřicet stupňů v Perthu nebo vyrovnané australské historické teplotní maximum 50.7 stupně v západoaustralském městečku Onslow.