Požár stál za jeho vznikem i koncem – přes mimořádné nasazení hasičů se historickou budovu Centrálního skladu obuvi ve Zlíně nepodařilo zachránit. Aby ale mohl revoluční objekt poválečné architektury vůbec vzniknout, i na počátku muselo něco zaniknout.
Když Zlín zasáhla druhá světová válka, areálu firmy Baťa tehdy dominovaly dvě propojené budovy – číslo 32 a číslo 33. Komplex sloužil jako centrální sklad a od svého vzniku na začátku třicátých let dvacátého století z něj odcházely boty pro Čechoslováky i celý svět.
To ale skončilo 20. listopadu 1944, kdy na tovární komplex shodilo bomby anglo-americké letectvo. Prvotní údery i následný týden trvající požár tak z původních významných budov zanechaly pouze torzo. Po dohašení a odklizení trosek proto bylo potřeba vymyslet, jak logistiku vyřešit.
Na to odpověděl architekt Jiří Voženílek, který v tomto období vypracoval komplexní regulační plán poválečné rekonstrukce a rozvoje již znárodněného továrního areálu. Do východní zóny komplexu situoval budovy určené pro výrobu kožené a gumové obuvi, na které měly bezprostředně navazovat kapacity pro skladování surovin a hotových výrobků.
Aby celý areál fungoval co nejlépe, musel vzniknout také nový, technologicky pokročilý sklad. Ten dostal pod tužku zlínský architekt Vladimír Kubečka, který ve stavebním oddělení firmy Baťa působil již od roku 1936.
Absolvent pražské Uměleckoprůmyslové školy patřil k předním představitelům poválečné generace projektantů a budovu číslo 34, tedy Centrální sklad obuvi, navrhl jako monumentální velkoprostorový monoblok o rozměrech 78 na 72 metrů.
Revolučního toho na budově bylo mnoho, začínalo to ale už u půdorysu – namísto do té doby striktně užívaného baťovského modulu 6,15 na 6,15 metru přešla budova na konstrukční síť o rozměrech šest na šest metrů.
U vzhledu budovy však k odklonu od soudržnosti se zbytkem areálu nedošlo – vnější obvodový plášť budovy vznikl ze spárovaného výplňového režného zdiva v kombinaci s velkorysými okenními plochami, vyzděnými parapety a meziokenními pilířky. Monotónnost masivního monobloku pak Kubečka rozbil vnějšími únikovými schodišti, která architekt situoval doprostřed všech čtyř fasád.
To nejvýznamnější však bylo uvnitř. Ve své době se jednalo o nejmodernější sklad v Československu, přičemž Kubečkův projekt byl vůbec prvním tuzemským pokusem o přímé navázání takové budovy na vnější dopravní síť.
Vnitřek budovy architekt navrhl tak, aby každé patro plnilo specifickou roli v logistickém řetězci, což zkracovalo čas potřebný k naskladnění i následné expedici zboží. Vertikální distribuci zboží pak zajišťovala čtveřice robustních nákladních výtahů v rozích budovy.
První podlaží sloužilo jako manipulační prostor vybavený vnitřním kolejištěm a rampou pro odbavování vagonových a automobilových zásilek. Na druhém podlaží se po oválné dráze pohybovaly vozíky, které pomáhaly s expedicí ze skladového prostoru.
Na následných podlažích se nacházely samotné skladové prostory pro dlouhodobé uložení hotové obuvi a nejvyšší patro poskytovalo společnosti prostor pro kanceláře a administrativní zázemí.
Ani tam se ale pokročilá zařízení nezastavila – na střeše měl podle původního plánu z roku 1947 vzniknout heliport, který cílil na přímé vzdušné spojení továrny s vnitrostátním letištěm v Holešově, ten se však nikdy kvůli změně režimu postavit nepodařilo.
První roky
Návrh spatřil světlo světa v roce 1947, ale hned poté přišel komunistický převrat. Ani ten však projekt nezastavil. Zlínské závody společnosti Baťa, které se přeměnily na národní podnik Svit, zahájily stavbu v roce 1949 a na rozdíl od dřívějšího rychlého stavebního tempa se konstrukce protáhla na šest let.
Za to mohl i nedostatek materiálů po válce, který už na začátku zastavil stavbu po prvních čtyřech konstrukčních modulech, což činilo přibližně třetinu celkového plánovaného objemu budovy. Aby mohla začít plnit svou funkci i v tomto stavu, Svit obvodovou stěnu provizorně uzavřel lehkým výplňovým zdivem, za nímž skladový provoz fungoval paralelně s pokračující dostavbou zbylých částí budovy.
To bylo vidět i na pozadí filmu Botostroj z roku 1954, který vypráví komunistické vidění historie společnosti. Fiktivní postava představující Tomáše Baťu ve filmu figuruje jako brutální vykořisťovatel, který se sice tváří jako lidumil, ale své zaměstnance tvrdě trestá za jakýkoli projev odporu.
Po dokončení v roce 1955 tak budova nadále sloužila společnosti Svit jako centrální sklad obuvi pro československý trh a export. Zlom přišel se sametovou revolucí, kdy objekt přestal sloužit svému původnímu účelu a začal fungovat jako logistické a komerční centrum pro různé soukromé subjekty.
Současnost
V devadesátých letech proto sklad v rámci restrukturalizace akciové společnosti Zlín Group skončil pod velkoobchodní společností Treso. Ta zastřešovala distribuci obuvi pro tuzemsko i export až do roku 2000, kdy se společnost dostala do konkurzu.
Následně se k vlastnictví budovy dostal dnešní majitel, nemovitostní skupina Cream Real Estate. Ta v nejvyšším podlaží vybudovala rozsáhlé moderní kancelářské prostory pro své vlastní sídlo a v budově například vyměnila okna.
Přestože objekt titul národní kulturní památky nikdy nezískal, řada historiků a architektů ho za tak významný měla. Například odborně popularizační projekt Zlínský architektonický manuál považuje budovu číslo 34 za jednu z nejikoničtějších staveb v areálu.
Až do čtvrtečního požáru v ní fungoval výrobce sportovního a outdoorového oblečení Alpine Pro, značka cyklistického vybavení Equator Cycling nebo Nadace Tomáše Bati.
Ani z jejich výrobků, ani ze samotné budovy toho ovšem mnoho nezbylo – v průběhu požáru se stavba na dvou místech zřítila a zachována zůstala jen necelá polovina. I tento zbytek má ovšem extrémně narušenou statiku, takže pokud nespadne sám od sebe, statik jej bude muset strhnout k zemi.
„Přes mimořádné nasazení všech zúčastněných, včetně jednotek hasičů z širokého okolí, se bohužel nepodařilo budovu zachránit,“ oznámila v pátek společnost Cream.
Samotný požár měl podle informací skupiny vzniknout v patře, které si pronajímala společnost Vasky. Příčinu vzniku požáru však v tuto chvíli společnost nezná.
Budoucnost
Plány na to, co s objektem bude do budoucna, přitom měla skupina Cream velkolepé. V rámci revitalizačního projektu Fabrika +34 mělo v útrobách budovy vzniknout přibližně tři sta rezidenčních a studentských bytových jednotek a vzniknout mělo také rozsáhlé sportovní centrum.
Propojením s nově budovaným komplexem Fabrika mělo vzniknout přes 75 tisíc metrů čtverečních kancelářských a obchodních ploch, včetně nového nákupního mallu a moderního gastro food courtu po vzoru barcelonské tržnice či pražského Manifesta.
B34_CREAM_copyrightatwww-frostudio-net
B34_Cream_copyrightatwww-frostudio-net
Fabrika_Cream_cam01_copyrightatwww-frostudio-net
Na kolik spálení významného objektu přijde, hodlá Cream teprve vyčíslit, ztráta této výjimečné stavby podle ní však představuje velmi bolestný okamžik pro Zlín i pro společnost.
Je to nepředstavitelný zásah – deset let složitých jednání s úřady a památkáři k přeměně této průmyslové zóny na moderní polyfunkční městskou čtvrť za plánovanou investici ve výši až pěti miliard korun skončilo v plamenech. Tak jako v roce 1944 to ale i dnes může znamenat prostor pro něco nového.
