Proslul jako tvůrce Pelíšků či Musíme si pomáhat, ale v poslední době sklízí režisér Jan Hřebejk uznání především za televizní tvorbu. Jeho novinka Vítěz vypráví o obtížnosti návratu do běžného života z postu premiéra.
Měl to být další velký projekt stanice HBO, která se na československé scéně zapsala seriály jako Pustina, Terapie nebo Bez vědomí. Jenže než stihl mít premiéru, změnilo se mnohé. David Zaslav, šéf mateřské společnosti Warner Bros. Discovery, přistoupil k razantním úsporám a v Česku stejně jako v řadě dalších evropských zemí ořezal původní tvorbu HBO. Osud takřka hotového seriálu Vítěz zůstal nejasný – štáb si ho promítal maximálně soukromě.
Změnil to až tuzemský příchod nové streamovací služby SkyShowtime, k němuž došlo letos v únoru. Platforma se rozhodla řadu titulů vytvořených původně pro HBO odkoupit a mezi nimi i Vítěze, šestidílnou minisérii, která se tak 4. září dočkala odložené premiéry.
Láká hlavně na vděčný námět. Slovenský premiér Viktor Hudák po deseti letech končí ve funkci – a zažívá krutou srážku s normálním životem, kde za něj vše neobstarají asistentky a kde si musí získávat přízeň rodiny, kterou dlouho zanedbával.
I když jde primárně o slovenské dílo, Češi na něm mají výrazný podíl. Jednak má hlavní protagonista Vladimír „Ady“ Hajdu skvělou spoluhráčku Ivanu Chýlkovou, která hraje jeho manželku, jednak se částečně točilo i v pražských ateliérech. A také režisér je z Česka.
Hřebejka, jehož drama Musíme si pomáhat kdysi sklidilo i oscarovou nominaci, si v posledních letech televizní projekty získaly. „Sám jsem na streamovacích stanicích viděl věci, které mě naprosto ohromily,“ vysvětluje šestapadesátiletý režisér, proč ho láká i jiná než filmová tvorba.
Jaké bylo natočit seriál, který pak putoval na několik měsíců „do šuplíku“?
Zpráva, že bude v šuplíku, nás zastihla ve chvíli, kdy už byl hotový, respektive se dokončoval. Nepřipouštěl jsem si, že by se to nedodělalo. S určitým napětím jsme pak sledovali, kdo to koupí a jak rychle se to stane.
Zažil jste někdy něco podobného?
To ne. Ale že něco doděláte a na nějakou dobu se to dá k ledu, to je skoro denní chleba.
Čím si vás projekt získal?
Jednak jsem už se stejnou produkcí dělal, jednak mi imponoval námět i scénář. Bylo to pro mě nové. Nikdy jsem nic takového nedělal, přitom mi to bylo něčím vlastní, je to rodinný komediální seriál. O domácích despotech a jejich manželkách a dcerách jsem natočil své nejúspěšnější filmy.
Navíc ten politický aspekt, že hlavní postavou je bývalý předseda vlády… Je tam motiv politické satiry, to mě bavilo. Jde o jakousi obdobu Havlova Odcházení, jen ne tak vypjatou do groteskní polohy, je to reálnější. Bylo to opravdu dobře napsané.
Na scénáři spolu s Peterem Nagym pracovala Zuzana Dzurindová, dcera bývalého slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy. Jak se její vhled projevil?
Myslím, že to je jeden z důvodů, proč je seriál věrohodný. A taky mi přišlo důležité, že osobní zkušenost Zuzany Dzurindové je takovým štítem. Kdybychom museli polemizovat se zahraničními producenty, tak máme výhodu, že můžeme říct, že tady to zkrátka takhle funguje.
Věřím, že do hlavní postavy Viktora Hudáka si řada českých i slovenských diváků bude projektovat skutečné politiky. Opravdu neměl žádný reálný předobraz?
Celý děj se odehrává na Slovensku, ale já si tam nikoho nepředstavoval. Zuzana je sice dcera konkrétního bývalého premiéra, ale myslím, že to ani tak není napsané, že by se hlavní postava měla Mikuláši Dzurindovi podobat třeba fyzicky.
Jeho éra skončila před deseti lety, i svět se trošku změnil. Možná to bylo napsané tak, že by Viktor Hudák vycházel z konkrétních situací s konkrétním ministerským předsedou, ale my jsme se vyhýbali nějakému přesnému „parkování“.
Chvílemi se přitom zdá, jako by šlo o satiru na konkrétní lidi.
Některé postupy nebo osobnostní charakteristiky jsou pro lidi v tomto postavení dost typické. A při jeho ztrátě, samozřejmě. Ani na chvilku ale nebylo ve hře, že bychom se to snažili někomu úplně ušít na tělo. Rodinná a politická komedie musí mít specifické prvky, ale když se to s nimi přežene, tak publikum vnímá paralely nebo odkazy a opouští příběh.
Pokud lze v seriálu najít paralely napříč politickým spektrem v Evropě i ve světě, mohl by Vítěz uspět i za hranicemi?
Nevím, jestli je dostatečně radikální. Když se člověk dívá na něco zahraničního, tak si vybírá věci, které jsou vypjatější. A je to taky věc marketingu, protože třeba u městského divadla nebo lokální televizní stanice trochu víte, kdo se na to dívá. U streamovací platformy publikum neznáte. Já ale věřím, že se může líbit divákům od Itálie až po Island.
Jak se dá točit pro specifické publikum?
Při natáčení nemyslím na to, jestli tomu budou rozumět v Německu. Ptám se lidí kolem sebe, protože i štáb je strukturovaný, není to parta, kde si každý myslí totéž. Stejné to bylo i u Vítěze. Jsem Čech a hlavní postava je slovenský expremiér. Jsme dost příbuzné země, ale některé věci se trochu liší, takže se stejně raději vyptávám a zjišťuji specifika jednotlivých lokalit po cestě.
Nejdůležitější ale je, aby to uspělo v našem teritoriu. I kdyby přišel velký mezinárodní úspěch, nejdřív musí být ohlas doma. Neznám moc příkladů, že by komedii určenou pro rodiny domácí publikum ignorovalo a jinde by uspěla.
V rozhovorech jste prohlašoval, že byste rád ještě natočil něco, co by rezonovalo jako Musíme si pomáhat. Myslíte si, že to může být Vítěz?
Bylo by to pěkné, ale nedá se to úplně předvídat. Film Učitelka, který jsme točili na Slovensku, jsme třeba nedělali s nějakou mezinárodní ambicí a spolu s Musíme si pomáhat měl největší zahraniční úspěch. Měli jsme větší ambice s jinými projekty, například s Nevinností, se kterou to pak tolik nevyšlo. Těžko se to plánuje.
Proč vás teď televizní projekty tak baví? Kromě Vítěze jste točil i úspěšnou kriminálku Rédl, minisérii Pozadí události, epizody Místa zločinu České Budějovice, Ivetu…
Důvodů je víc. Je to celosvětový trend, filmové a televizní natáčení se přiblížilo. Zároveň zrychlilo, zlevnilo, a tak člověk musí víc pracovat, protože platově je na tom stejně jako před dvaceti lety. Ale hlavním důvodem je, že mezi filmovou a televizní produkcí zůstal malý rozdíl.
Rodina expremiéra Viktora Hudáka u rodinné snídaně, uprostřed herci v hlavních rolích Ady Hajdu a Ivana Chýlková | Foto Zuzana Panská
Platí to jak pro profese, tak pro herce. Dříve někteří hráli jen v hollywoodských filmech, teď už to tak jasně rozdělené není. A i na Českém lvu dostala Klára Melíšková cenu za roli v minisérii Podezření.
Film navíc vyžaduje veliký marketing. Když ho dáváte do kin, je čím dál dražší. Musí to být událost – a to je mi něčím protivné.
V tom je naopak tvorba pro televize a streamovací platformy předpokládám příjemnější.
Navíc jsem na streamovacích službách viděl věci, které mě kvalitou naprosto ohromily. Třeba seriály Boj o moc nebo Lakers: Vzestup dynastie. To druhé působí, jako by to točil Coppola v sedmdesátých letech. Jako film.
Nedívám se na úplně dlouhé věci, ale baví mě projekty, které mají koukatelný rozměr. Jsem rád, že s tím projektem chvíli zůstanu jako divák. A jako tvůrce to mám stejně.
Jste rád se štábem delší dobu?
Ano. Když se třeba točila Kawasakiho růže, tak Ladislav Chudík, který za ni dostal Českého lva, natáčel den. Respektive byly v plánu dny tři, ale první byl indisponovaný, druhý den točil a třetí už byl bez něj. Takže si stěžejního herce užijete takhle krátce. To je u seriálu jiné a v ideálním případě už třeba během natáčení stříháte a můžete ještě něco přetočit.
