Jsme
právě v období udílení Nobelových cen, oprávněně
nejprestižnějších vyznamenání tohoto světa. Vysoká
kredibilita přesto nevylučuje lapsy. V dlouhé historii cen,
počítané od roku 1901, logicky najdeme poměrně početnou řádku
ocenění, které lze označit minimálně za kontroverzní.
Ceny udělované za nepopiratelné zásluhy o blaho lidstva jako by v sobě nesly čertovo kopyto od samého počátku. Respektive od svého zakladatele. Alfred Nobel, jehož poslední vůle udělování cen stanovila, pohádkově zbohatl na vynálezu dynamitu.
Pravda, Nobel žijící v 19. století měl o účelu trhaviny ušlechtilé představy: „V den, kdy budou armádní sbory schopné zničit jeden druhého během vteřiny, se od války s hrůzou odvrátí všechny civilizované národy a armády rozpustí.“ Jenže pan Alfred se spletl, jeho představy o budoucnosti s trvalým mírem vyletěly i bez dynamitu do povětří.
Osoba muže, jehož jméno ceny nesou, byla mnohými vnímána jako sporná. Alfred Nobel odešel ze světa v prosinci 1896, jedny francouzské noviny ho však pohřbily dřív, protože jej zaměnily za zesnulého bratra. „Zemřel obchodník se smrtí, který zbohatl hledáním způsobu, jak zabít co nejvíc lidí rychleji než kdykoli předtím,“ napsaly v nekrologu.
Říká se, že právě předčasný a krutý nekrolog ponoukl Nobela k nápadu na bohulibé ceny. Ať jsou ale sebevíc bohulibé, o jejich držitelích nerozhodují svatí, nýbrž lidé, a ti se zkrátka nevyhnou omylům. Jde vtipkovat, že nejfatálnější chybou bylo opominutí Járy Cimrmana, nechtěně černého humoru si však užijeme i bez toho.
Že
se nedostalo na Cimrmana? Zato
se dostalo na jiné. V
roce 1994 třeba
na
palestinského předáka Jásira Arafata, což
vyvolalo
vlnu odporu. Jeden z členů komise pro udílení ceny na protest
rezignoval a americký žurnalista Joseph Farah horlil: „Jásir
je vykořisťovatel vlastních lidí, které vědomě udržuje v
nenávisti. Sympatizuje s nacismem a je přímou inspirací pro Usámu
bin Ládina.“
Když
už je
řeč o
nacismu…
„Pan Hitler je bojovník za mír, kterého nám seslal Bůh,“
pronesl švédský zákonodárce Erik Brandt, jenž přišel v roce
1939 s mírovou nominací pro
apoštola
válečných zločinců. Hitler
nominaci neproměnil a Brandt později vše označil za svérázný
žert. V
následujících šesti letech se ale nikdo nesmál, nevnímáme-li
jako cynický
smích rachot
samopalů.
V
podobně tragikomickém
duchu jde
vnímat
i
skutečnost,
že po Hitlerovi byl
nominován po válce i Stalin, byť ani on nakonec netriumfoval.
Po válce byl na Nobelovu cenu míru nominován i Stalin. | Foto Wikipedia
Nobelova
cena míru je největším otloukánkem ze všech vyhlašovaných
kategorií, nejčastějším terčem sarkastických komentářů.
Když ji v roce 2012 dostala Evropské unie, neboť kromě
jednotlivců ji mohou brát i organizace, přispěchal Radim Ochvat,
mluvčí tehdejšího českého prezidenta Václava Klause s
prohlášením: „Prezident tomu nevěří a pokládá to za
legraci.“
V
roce 1973 byli za mír oceněni americký ministr zahraničí Henry
Kissinger a vietnamský vůdce Le Duc Tho. Asijský politik cenu i
mír odmítl
a pokračoval ve válce se Spojenými státy. Kissinger – který se
nedostavil na předávací ceremonii a rozhodnutími se podílel na
bombardování severního Vietnamu – chtěl po pádu Saigonu
Nobelovu cenu vrátit, to však není možné.
Kdyby
to možné bylo, těžko říct, zda by se z ceny dodnes
těšila
někdejší barmská disidentka Su Ťij. K
ní doletěla cena v roce 1991 za nenásilný boj za demokracii a
lidská práva, jako
premiérka Barmy
však
Su Ťij rozhodně
nebojuje
za lidská práva minority Rohingů, na nichž se – za jejího
tichého přihlížení – dopouštějí vojáci vraždění a
znásilňování s genocidním záměrem.
„Šampion“ genocidy a veškerých dalších myslitelných zvěrstev Stalin se sice Nobelovky naštěstí nedočkal, avšak jeho kremelští následníci zabránili, aby ji převzal jiný sovětský občan.
Spisovatel
Boris Pasternak nejprve cenu za literaturu 1958 přijal, spustil tím
však štvanici komunistických vládců, takže se
jí
pod uzurpátorským
tlakem
zpětně vzdal.
Jak
již víme, cenu
je nemožné vrátit, proto autorovi
strhujícího románu Doktor Živago zůstala a za příznivějších
poměrů ji za už
nežijícího
Pasternaka
převzal
syn.
Existencialista Jean-Paul Sartre Nobelovu cenu odmítl. | Foto Wikipedia
Stejné
ocenění
dobrovolně
a předem odmítl jiný
mistr slova. „Spisovatel
by ze sebe neměl dělat instituci,“ odstrčil ji od sebe
francouzský prozaik a myslitel Jean-Paul Sartre. Jestliže
si myslel, že by
mu
Nobelova cena neslušela,
v pořádku. Rozhodně
mu ale také
neslušelo
umanuté
levičáctví,
v jehož rámci zavíral oči před rudým zlem, které zdaleka
neubližovalo jen kolegovi Pasternakovi.
Ceny
za mír a literaturu byly, jsou a budou vždy do jisté míry
vyjádřením subjektivního vkusu, jistého
ducha doby.
Nejdou změřit, zvážit, vyčíslit. Exaktnější kritéria je
možné
uplatnit na ceny za lékařství, fyziku, chemii a ekonomiku, nicméně
i nad některými laureáty z těchto oborů jde – vyjádřeno
slovníkem výše
zmíněného
Václava Klause – udiveně pozvednout
obočí.
Rakouský
psychiatr Julius Wagner-Jauregg
byl oceněn
v
roce 1927. V
době, kdy
nebyla antibiotika, léčil pokročilou syfilidu nasazením
malárie, poněvadž se domníval, že vysoké horečky a zimnice se
umějí
vypořádat
se symptomy pohlavní choroby. Jauregg
byl
veden dobrými úmysly, ve skutečnosti však stupňoval
utrpení postižených.
O
22 let později byl dekorován portugalský neurolog António Egas
Moniz za „největší objev v dějinách psychiatrie“. Tím měla
být prefrontální lobotomie, tedy
de facto odstranění
kusu mozku. I
Monize hnala snaha pomoci nešťastníkům, navíc jeho původně
opatrnou metodu
dovedli ke zvrhlosti nezodpovědní
šarlatáni. Vzdor
polehčujícím okolnostem však
přidělení
této ceny
rozhodně
nejde označit za prozíravé.
Roku 1918 putovala cena za chemii k Fritzu Haberovi za průlomový postup, jak levně syntetizovat amoniak, takže se z něj stalo široce dostupné hnojivo. Haberův příspěvek k rozvoji zemědělství, díky čemuž byla u nespočetných zástupů odvrácena smrt hladem, byl velkolepý, ostatně jím objevený proces se běžně používá dodnes.
Složité je ovšem rozhodnout, zda Haber víc životů spasil, nebo zmařil. Za první světové války – před udělením Nobelovky – vedl chemickou sekci německého ministerstva války, kde vyvíjel bojové plyny nemilosrdně zabíjející při bojích v zákopech. A za druhé světové, které se nedožil, byly jím vyvinuté látky použity na vyvraždění milionů Židů, přičemž sám vědec byl židovského původu.
Devadesát
let po Haberovi obdržel
Nobelovu
cenu za lékařství jeho německý krajan Harald zur Hausen za objev
viru majícího vliv na rakovinu děložního čípku. Bouřlivému
aplausu bránilo, že farmaceutická společnost AstraZeneca
vyrábějící vakcínu proti „Hausenovu“ viru sponzorovala web
Nobelových cen a dva členové komise pro udílení ceny měli na
AstraZenecu vazby.
Mahátma Gándhí se Nobelovy ceny nikdy nedočkal. | Foto Wikipedia
Skandální
není v jistých případech pouze udělení cen, ale i jejich
neudělení. Obšírný výčet osobností, na něž se nedostalo a
patrně
dostat
mělo, začněme indickým duchovním vůdcem a charismatickým
bojovníkem
za nezávislost Mahátmou Gándhím. „Gándhí se bez Nobelovy ceny
jistě obešel, je však otázka, zda se Nobelova cena obejde bez
něj,“ prohlásil
kdysi výmluvně ředitel Nobelova institutu Geir Lundestad.
Křiklavá je i ignorace ruského vědce Dmitrije Mendělejeva, tvůrce proslulé periodické tabulky prvků. Stály za ní nepřekonatelné antipatie ruského učence a švédského vědce Svanta Arrheniuse – ten sám Nobelovu cenu za chemii dostal, nenáviděnému protivníkovi ji dopřát nechtěl. A jak plyne z odtajněných materiálů, uměl to díky konexím zařídit.
V roce 1989 odmítla švédská akademie odsoudit fatvu, náboženský verdikt smrti pro spisovatele Salmana Rushdieho za román Satanské verše, jenž podle muslimských radikálů urážel islám. Dva akademici tehdy na protest proti svatouškovské korektnosti odstoupili; těžko říct, zda by tehdy k Rushdiemu cena doputovala, doteď zůstává jejím notorickým čekatelem. I čekatelství je ale vlastně v jeho případě výhrou – Rushdie navzdory fatvě žije.
Předloni Rushdie a žádný jiný spisovatel cenu za literaturu dostat nemohl. Poprvé od druhé světové války nebyla udělena – kvůli obvinění ze znásilnění, z nějž byl osmnácti ženami nařčen Jean-Claude Arnault, vlivný manžel Katariny Frostenson, akademičky spolurozhodující o ceně. Arnault byl shledán vinným a poslán do vězení, Frostenson a další členové rezignovali, takže vítěze neměl kdo určit; následující rok – čili loni – byli na „revanš“ vyhlášeni dva laureáti.
To
byl dosud poslední průšvih ostře sledovaných cen. Zaručit
se, že v budoucnu nepřijdou nové, je ovšem
riskantnější
záležitost než sedět na sudu s Nobelovým dynamitem.
