skip to main content
Forbes History

Ostře sledované ceny. Do skandálů ohledně Nobelových cen spadají i nominace Hitlera se Stalinem

4 minuty čtení

Jsme právě v období udílení Nobelových cen, oprávněně nejprestižnějších vyznamenání tohoto světa. Vysoká kredibilita přesto nevylučuje lapsy. V dlouhé historii cen, počítané od roku 1901, logicky najdeme poměrně početnou řádku ocenění, které lze označit minimálně za kontroverzní.

Ceny udělované za nepopiratelné zásluhy o blaho lidstva jako by v sobě nesly čertovo kopyto od samého počátku. Respektive od svého zakladatele. Alfred Nobel, jehož poslední vůle udělování cen stanovila, pohádkově zbohatl na vynálezu dynamitu.

Pravda, Nobel žijící v 19. století měl o účelu trhaviny ušlechtilé představy: „V den, kdy budou armádní sbory schopné zničit jeden druhého během vteřiny, se od války s hrůzou odvrátí všechny civilizované národy a armády rozpustí.“ Jenže pan Alfred se spletl, jeho představy o budoucnosti s trvalým mírem vyletěly i bez dynamitu do povětří.

Osoba muže, jehož jméno ceny nesou, byla mnohými vnímána jako sporná. Alfred Nobel odešel ze světa v prosinci 1896, jedny francouzské noviny ho však pohřbily dřív, protože jej zaměnily za zesnulého bratra. „Zemřel obchodník se smrtí, který zbohatl hledáním způsobu, jak zabít co nejvíc lidí rychleji než kdykoli předtím,“ napsaly v nekrologu.

Říká se, že právě předčasný a krutý nekrolog ponoukl Nobela k nápadu na bohulibé ceny. Ať jsou ale sebevíc bohulibé, o jejich držitelích nerozhodují svatí, nýbrž lidé, a ti se zkrátka nevyhnou omylům. Jde vtipkovat, že nejfatálnější chybou bylo opominutí Járy Cimrmana, nechtěně černého humoru si však užijeme i bez toho.

Reklama

Že se nedostalo na Cimrmana? Zato se dostalo na jiné. V roce 1994 třeba na palestinského předáka Jásira Arafata, což vyvolalo vlnu odporu. Jeden z členů komise pro udílení ceny na protest rezignoval a americký žurnalista Joseph Farah horlil: „Jásir je vykořisťovatel vlastních lidí, které vědomě udržuje v nenávisti. Sympatizuje s nacismem a je přímou inspirací pro Usámu bin Ládina.“

Když už je řeč o nacismu… „Pan Hitler je bojovník za mír, kterého nám seslal Bůh,“ pronesl švédský zákonodárce Erik Brandt, jenž přišel v roce 1939 s mírovou nominací pro apoštola válečných zločinců. Hitler nominaci neproměnil a Brandt později vše označil za svérázný žert. V následujících šesti letech se ale nikdo nesmál, nevnímáme-li jako cynický smích rachot samopalů.

V podobně tragikomickém duchu jde vnímat i skutečnost, že po Hitlerovi byl nominován po válce i Stalin, byť ani on nakonec netriumfoval.

Po válce byl na Nobelovu cenu míru nominován i Stalin. | Foto Wikipedia

Nobelova cena míru je největším otloukánkem ze všech vyhlašovaných kategorií, nejčastějším terčem sarkastických komentářů. Když ji v roce 2012 dostala Evropské unie, neboť kromě jednotlivců ji mohou brát i organizace, přispěchal Radim Ochvat, mluvčí tehdejšího českého prezidenta Václava Klause s prohlášením: „Prezident tomu nevěří a pokládá to za legraci.“

V roce 1973 byli za mír oceněni americký ministr zahraničí Henry Kissinger a vietnamský vůdce Le Duc Tho. Asijský politik cenu i mír odmítl a pokračoval ve válce se Spojenými státy. Kissinger – který se nedostavil na předávací ceremonii a rozhodnutími se podílel na bombardování severního Vietnamu – chtěl po pádu Saigonu Nobelovu cenu vrátit, to však není možné.

Kdyby to možné bylo, těžko říct, zda by se z ceny dodnes těšila někdejší barmská disidentka Su Ťij. K ní doletěla cena v roce 1991 za nenásilný boj za demokracii a lidská práva, jako premiérka Barmy však Su Ťij rozhodně nebojuje za lidská práva minority Rohingů, na nichž se – za jejího tichého přihlížení – dopouštějí vojáci vraždění a znásilňování s genocidním záměrem.

„Šampion“ genocidy a veškerých dalších myslitelných zvěrstev Stalin se sice Nobelovky naštěstí nedočkal, avšak jeho kremelští následníci zabránili, aby ji převzal jiný sovětský občan.

Spisovatel Boris Pasternak nejprve cenu za literaturu 1958 přijal, spustil tím však štvanici komunistických vládců, takže se jí pod uzurpátorským tlakem zpětně vzdal. Jak již víme, cenu je nemožné vrátit, proto autorovi strhujícího románu Doktor Živago zůstala a za příznivějších poměrů ji za už nežijícího Pasternaka převzal syn.

Existencialista Jean-Paul Sartre Nobelovu cenu odmítl. | Foto Wikipedia
Reklama

Stejné ocenění dobrovolně a předem odmítl jiný mistr slova. „Spisovatel by ze sebe neměl dělat instituci,“ odstrčil ji od sebe francouzský prozaik a myslitel Jean-Paul Sartre. Jestliže si myslel, že by mu Nobelova cena neslušela, v pořádku. Rozhodně mu ale také neslušelo umanuté levičáctví, v jehož rámci zavíral oči před rudým zlem, které zdaleka neubližovalo jen kolegovi Pasternakovi.

Ceny za mír a literaturu byly, jsou a budou vždy do jisté míry vyjádřením subjektivního vkusu, jistého ducha doby. Nejdou změřit, zvážit, vyčíslit. Exaktnější kritéria je možné uplatnit na ceny za lékařství, fyziku, chemii a ekonomiku, nicméně i nad některými laureáty z těchto oborů jde – vyjádřeno slovníkem výše zmíněného Václava Klause – udiveně pozvednout obočí.

Rakouský psychiatr Julius Wagner-Jauregg byl oceněn v roce 1927. V době, kdy nebyla antibiotika, léčil pokročilou syfilidu nasazením malárie, poněvadž se domníval, že vysoké horečky a zimnice se umějí vypořádat se symptomy pohlavní choroby. Jauregg byl veden dobrými úmysly, ve skutečnosti však stupňoval utrpení postižených.

O 22 let později byl dekorován portugalský neurolog António Egas Moniz za „největší objev v dějinách psychiatrie“. Tím měla být prefrontální lobotomie, tedy de facto odstranění kusu mozku. I Monize hnala snaha pomoci nešťastníkům, navíc jeho původně opatrnou metodu dovedli ke zvrhlosti nezodpovědní šarlatáni. Vzdor polehčujícím okolnostem však přidělení této ceny rozhodně nejde označit za prozíravé.

Roku 1918 putovala cena za chemii k Fritzu Haberovi za průlomový postup, jak levně syntetizovat amoniak, takže se z něj stalo široce dostupné hnojivo. Haberův příspěvek k rozvoji zemědělství, díky čemuž byla u nespočetných zástupů odvrácena smrt hladem, byl velkolepý, ostatně jím objevený proces se běžně používá dodnes.

Složité je ovšem rozhodnout, zda Haber víc životů spasil, nebo zmařil. Za první světové války – před udělením Nobelovky – vedl chemickou sekci německého ministerstva války, kde vyvíjel bojové plyny nemilosrdně zabíjející při bojích v zákopech. A za druhé světové, které se nedožil, byly jím vyvinuté látky použity na vyvraždění milionů Židů, přičemž sám vědec byl židovského původu.

Devadesát let po Haberovi obdržel Nobelovu cenu za lékařství jeho německý krajan Harald zur Hausen za objev viru majícího vliv na rakovinu děložního čípku. Bouřlivému aplausu bránilo, že farmaceutická společnost AstraZeneca vyrábějící vakcínu proti „Hausenovu“ viru sponzorovala web Nobelových cen a dva členové komise pro udílení ceny měli na AstraZenecu vazby.

Mahátma Gándhí se Nobelovy ceny nikdy nedočkal. | Foto Wikipedia

Skandální není v jistých případech pouze udělení cen, ale i jejich neudělení. Obšírný výčet osobností, na něž se nedostalo a patrně dostat mělo, začněme indickým duchovním vůdcem a charismatickým bojovníkem za nezávislost Mahátmou Gándhím. „Gándhí se bez Nobelovy ceny jistě obešel, je však otázka, zda se Nobelova cena obejde bez něj,“ prohlásil kdysi výmluvně ředitel Nobelova institutu Geir Lundestad.

Křiklavá je i ignorace ruského vědce Dmitrije Mendělejeva, tvůrce proslulé periodické tabulky prvků. Stály za ní nepřekonatelné antipatie ruského učence a švédského vědce Svanta Arrheniuse – ten sám Nobelovu cenu za chemii dostal, nenáviděnému protivníkovi ji dopřát nechtěl. A jak plyne z odtajněných materiálů, uměl to díky konexím zařídit.

Aktuální vydání magazínu

V roce 1989 odmítla švédská akademie odsoudit fatvu, náboženský verdikt smrti pro spisovatele Salmana Rushdieho za román Satanské verše, jenž podle muslimských radikálů urážel islám. Dva akademici tehdy na protest proti svatouškovské korektnosti odstoupili; těžko říct, zda by tehdy k Rushdiemu cena doputovala, doteď zůstává jejím notorickým čekatelem. I čekatelství je ale vlastně v jeho případě výhrou – Rushdie navzdory fatvě žije.

Předloni Rushdie a žádný jiný spisovatel cenu za literaturu dostat nemohl. Poprvé od druhé světové války nebyla udělena – kvůli obvinění ze znásilnění, z nějž byl osmnácti ženami nařčen Jean-Claude Arnault, vlivný manžel Katariny Frostenson, akademičky spolurozhodující o ceně. Arnault byl shledán vinným a poslán do vězení, Frostenson a další členové rezignovali, takže vítěze neměl kdo určit; následující rok – čili loni – byli na „revanš“ vyhlášeni dva laureáti.

To byl dosud poslední průšvih ostře sledovaných cen. Zaručit se, že v budoucnu nepřijdou nové, je ovšem riskantnější záležitost než sedět na sudu s Nobelovým dynamitem.

Reklama
Reklama