skip to main content

Otevírá Kunsthalle za 800 milionů. Plány má stejně ambiciózní jako rozpočet

Bum, bác, buch. V útrobách někdejší trafostanice na pražském Klárově v elektrizujícím tempu kmitají stovky rukou a nohou. Vrtají, montují, instalují, přemísťují, urovnávají, připravují… Už za pár dnů, až se v datu sejde šest dvojek a jedna nula, se totiž otevřou brány Kunsthalle – nové, ambiciózní křižovatky umění v centru Prahy.

Co je snad ještě zajímavější, otevřou se díky vizi a taky díky stovkám milionů, které do svého snu vložili manželé Pudilovi. Právě oni a jejich nadace The Pudil Family Foundation v roce 2015 koupili chátrající Zengerovu transformační stanici s tím, že ji promění v jednu z nejprestižnějších výstavních institucí nejen v Česku, ale i v evropském kontextu.

Nákup s rekonstrukcí dohromady vyšly zhruba na 800 milionů, velkorysými šedesáti až sty miliony ročně slibuje miliardář a sběratel Petr Pudil přispívat na provoz Kunsthalle. To z nového prostoru dělá největší soukromou českou galerii. Museum Kampa obvykle hospodaří se čtyřiceti miliony ročně, multižánrové Centrum současného umění DOX zhruba s dvaapadesáti miliony.

Ambice Kunsthalle naznačuje zahajovací výstava nazvaná Kinetismus. Šéfkurátorku Christelle Havranek a její tým inspiroval původ a průmyslový charakter budovy, aby více než 800 metry výstavní plochy ukázali svůj pohled na to, jak elektřina a s ní související technologie proměňují a ovlivňují umění v posledním století.

Dílo Olafura Eliassona Lightwave z roku 2001 působí, jako by vzniklo Kunsthalle na míru.

Kurátorům se podařilo sestavit působivou expozici, která diváka inverzivně pohltí skrze téměř stovku děl. Nechybějí mezi nimi ikony z učebnic či aukčních síní: Marcel Duchamp, László Moholy-Nagy, Refik Anadol či Olafur Eliasson. Díla zapůjčila šedesátka soukromých i institucionálních sbírek včetně britské Tate nebo francouzského Centre Pompidou, ostatně v akvizičních radách obou institucí Pudilovi sedí.

Reklama
Shilpa Gupt , Bez názvu (Stín 2), 2006  – interaktivní videoprojekce

Zvláštní pozornost výstava věnuje českému průkopníkovi kinetického umění Zdeňku Pešánkovi, který pro fasádu Zengerovy transformační stanice navrhl čtyři plastiky. Nikdy na ni ale nebyly umístěny a za války se ztratily. Nyní se na fasádu v rámci výstavy dostanou alespoň prostřednictvím velkoplošné projekce. „Kunsthalle taky přispěla na restaurování dalšího Pešánkova díla v majetku Národní galerie, které díky tomu můžeme po letech znovu vystavit,“ zdůrazňuje Havranek.

Vladimír Pešánek byl významný avantgardní umělec a průkopník světelně-kinetického umění.

V expozici budou k vidění i tři díla ze sbírky manželů Pudilových, nynější sbírky Kunsthalle Praha, která rovněž patří nejzajímavějším tuzemským kolekcím v hodnotě vyšších stovek milionů korun. Její část je na webu instituce sice přítomná digitálně a vhodná díla plánují kurátoři vytahovat do krátkodobých výstav, komplexní či dokonce stálou prezentaci ale v Kunsthalle neplánují.

Přestože název by mohl mást, že jde o instituci bez sbírkotvorných ambicí, k cílům Kunsthalle patří tuto sbírku dál rozšiřovat a doplňovat dlouhodobými zápůjčkami od dalších českých i zahraničních sběratelů. Už před dvěma lety pod svou správu převzala reprezentativní sbírku manželů Zemanových, zaměřenou na umění po roce 1989, letos získala kolekci Marie a Milana Knížákových, věnovanou hnutí Fluxus, a rozbíhá i spolupráce s dalšími sběrateli.

„Akviziční rozpočty veřejných institucí jsou malé a klíčová díla současného umění tak zhusta mizejí v soukromých sbírkách. Snažíme se vymyslet model spolupráce, který je přinese zpět veřejnosti,“ řekl před časem Forbesu Petr Pudil.

Ředitelka Ivana Goossen ale zároveň zdůrazňuje, že Kunsthalle se nechce stát elitářským ghettem. „Věřím, že řada návštěvníků se k nám naučí pravidelně chodit třeba jen na kávu či do čítárny.“