Jan Fidler byl loni vyhlášen pražským EY Podnikatelem roku. Jeho developerská společnost Sebre, kterou vlastní s Petrem Němcem, se svými výraznými projekty, mezi něž patří DRN na Národní třídě či rekonstrukce Šporkovského paláce, razantně zapisuje do tváře metropole. Zároveň se Sebre daří objekty výjimečně úspěšně prodávat. Další investice má skupina v Česku v lifestylových byznysech, na které pandemie dopadla plnou vahou.
On sám v uplynulém roce strávil nebývale mnoho času doma, což mu dalo prostor k úvahám nejen nad bezprostředními dopady pandemie na byznys, ale i nad slepou uličkou, do které míříme.
Současná pandemie koronaviru se našeho byznysu v rámci Sebre dotkla téměř všude negativně. Jediné, co z našich podnikatelských aktivit zatím funguje lépe, než jsme očekávali, je stavebnictví.
Naše stavební firma Hinton měla loni nejlepší rok v historii. Udělali jsme téměř 1,5 miliardy obratu a velmi slušný zisk a letos očekáváme ještě lepší výsledky. Těžili jsme z toho, že ve velkých stavebních projektech funguje setrvačnost a investoři, kteří rozjeli své projekty ještě před pandemií, měli už jejich financování zajištěné.
Uvidíme, co přijde dál. Vnímám hlad po ukládání prostředků do realit. Jednak kvůli snadné dostupnosti peněz a jednak kvůli očekávání inflace v závislosti na tom, že všude po světě vlády masivně tisknou peníze. Mnoho investorů spekuluje, že pokud dnes do nemovitostí vloží sto milionů, za pět let se bude přeceňovat a hodnota jejich investice bude dvojnásobná.
Když mluvím s lidmi z realitní branže napříč trhem, zažívají opravdové žně: prodává se téměř cokoli, za jakékoli peníze. Nicméně předpokládám, že časem dojde k určitému ochlazení, převážně u horších lokalit a méně kvalitního developmentu – ta očekávání tedy nemusejí být vždy reálná, a navíc se projekty časem vyprodají.
Developerský byznys je se situací na realitním trhu bezprostředně spjat. Současná situace logicky nahrává hráčům, kteří mají projekty ve fázi stavebního řízení a můžou stavět.
My se, žel, na našich vlastních projektech trápíme. Před covidem jsme aspoň měli partnery pro vývoj našich projektů na úřadech, i když i tak to bylo značně komplikované. Ty jsou teď výrazně paralyzovány, úředníci jsou už rok na home officu, což v řadě případů zkrátka znamená dovolenou placenou daňovými poplatníky. Telefony zvoní, nereaguje se na e-maily…
Považuji za nehorázné, že stát zásadně omezuje naše podnikáni, vyplácí snížené náhrady mezd zaměstnancům v postižených podnicích či živnostníkům, kterým zavřel provozovny, zatímco rozsáhlé části spoluobčanů ve státní správě platíme sto procent mezd, a to nechci opakovat, že v řadě případů dokonce přestali pracovat.
Naopak bych v této situaci předpokládal vyšší výkon státní správy, prodloužení úředních hodin, nasazení více lidí, vše samozřejmě za odpovídajících bezpečnostních opatření.
Očekával jsem, že současná ekonomická situace přinutí státní aparát přehodnotit svůj přístup k podnikání. Že úředníky namotivuje ulehčit podnikatelům život a umožnit jim otáčet víc peněz, protože právě to v důsledku naplní státní rozpočet, kde momentálně zeje černá díra. Bohužel se děje úplný opak.
Developerský projekt se v hlavním městě standardně táhne přes dvě až tři volební období radnic. Politici vláčeni průzkumy veřejného mínění získávají u voličů body tím, že se vymezují vůči předchozí politické reprezentaci, a developer je často zneužíván jako nástroj politického boje, aniž by se řešila kvalita a přínos projektu. U jednoho projektu nejsme schopni se za posledních osm let domluvit, že na naší stavební parcele budeme stavět, protože se tam různé subjekty snaží plnit své politické sny.
Pandemické počty jsou složité i napříč dalšími obory našeho podnikání. V restauraci Červený jelen ve Šporkovském paláci jsme od loňského června v minusu téměř čtyřicet milionů korun. Navíc nahradit kapacitu tisíc míst výdejním okénkem je zkrátka nemožné. Každý měsíc platíme 2,5 milionu nájem (stát nám kompenzoval tři měsíce nájmu), kdežto tržby jsou oproti očekávanému plánu na deseti procentech.
V centru města restaurace trpí a ne každý provozovatel má možnost ztráty refinancovat z jiných zdrojů. V další restauraci U Matěje na Hanspaulce, na které jsme se podíleli, to tak tragické není, za půlrok, který bylo otevřeno, podnik plánované tržby dohnal.
V útlumu je také filmová branže, kde rovněž máme významné investice. Loni jsme měli nachystaný globální launch našeho startupu Artinii zaměřeného na alternativní komunitní distribuci – na filmovém festivalu v Cannes jsme se s ním dostali mezi top čtyři inovativní projekty a na nedávném Berlinale jsme byli mezi nejlepšími 10 startupy, které mají šanci globálně změnit filmový trh.
Před rokem jsme byli připraveni vyjít s Artinii do světa bezprostředně před olympiádou, a to globální premiérou nového filmu Davida Ondříčka o Zátopkovi, který je mimochodem skvělý. Mělo se tak zhodnotit tříleté úsilí, náročný vývoj s řadou slepých uliček i stomilionová investice.
Potenciální trh ovšem ze dne na den prakticky zmizel. Když dnes voláte do Paramountu nebo do Walt Disney, je to stejné jako na těch úřadech. Jsem si jistý, že v tomto případě jde pouze o odloženou příležitost, nicméně kina jsou zavřená. Kdy se situace vrátí k normálu a v jaké podobě, je velkou neznámou.
Skupina Sebre je dostatečně silná a stabilní společnost, která výše zmíněné dopady na naše podnikání zvládne ustát, ale pokud se na to podívám pohledem jednotlivých podnikatelů, kteří mají jen jedno podnikání, které je takto zasažené, tak jsou to důsledky často nenávratně devastující. My máme výhodu, že jsme schopni naše firmy podržet z předchozích zisků, ale to v řadě případů není možné.
Pandemie nám všem zároveň přinesla určitý odstup. Spousta z nás musela zredukovat své běžné aktivity a přenastavit pracovní rutinu, já sám trávím na cestách přes dvě stě dnů v roce a najednou jsem zůstal doma. Mám možnost o věcech uvažovat a vnímat je komplexněji a v plné nahotě si najednou uvědomuji byrokratickou přebujelost, to plýtvání časem i energií, které dnes byznys provázejí.
Vidím obrovské množství lidí, kteří nic nevytvářejí, nic kvalitního nepřinášejí, naopak se snaží házet klacky pod nohy a komplikují život ostatním. A velkým paradoxem je, že jsou často placeni z daní těch, kterým takto činí. Dle mého názoru jsme se dopracovali do příliš komfortní a přeregulované zóny, kde nás v ochraně proti všemu a všem zbavuje zodpovědnosti i efektivity a kde se přestává používat zdravý rozum.
Zvlášť ostře to teď vidím při srovnání se Srbskem, kde máme zásadní část našeho podnikání v rámci Sebre. Když bych společnost přirovnal ke zdraví člověka, tak v naší zaočkované společnosti jsme na tom hůř než ti, kdo získávají přirozenou imunitu, protože nežijí ve sterilním prostředí. Podnikání není bez rizika. Už na VŠE nám v prvním ročníku vštěpovali, že výše zisku by měla odpovídat výši rizika.
Jenže tady se mění pravidla a rozhodčí během hry a do cesty se vám staví více a více překážek. Byznys přestává být zábavným sportem, ve kterém zkrátka někdo fair způsobem vyhraje a někdo prohraje.
Zároveň ale dobrodruzi bez skrupulí legálně vydávají dluhopisy za miliardy, občanům prodávají nakreslené příběhy na vratkých nožičkách, v nichž zcela chybí fundament, a firmu pak bez rozpaků pošlou do insolvence. Případně sledujeme, jak vláda nakupuje testy a roušky v nouzovém režimu od no name firem zapsaných v daňových rájích za dvojnásobky cen nabídek od zavedených českých a evropských výrobců, a to vše s příběhem, že nás vlastně zachraňují…
Intenzivně vnímám, že naše společnost prochází hlubokou hodnotovou krizí. Základy, na kterých byla naše západní civilizace postavena, kde je preferována odpovědnost za sebe, za vlastní rodinu, či v případě majitele firmy za vlastní zaměstnance, se otřásají.
Místo toho dopřáváme nadměrnou pozornost pseudotématům a k mému zděšení míříme k rovnostářské společnosti na úkor těch, kteří se snaží brát odpovědnost na sebe, jít do rizika a něco tvořit a budovat. A to se mi zdá z dlouhodobého hlediska nebezpečnější než koronavirová infekce.
Byl bych moc rád, kdyby se objevila politická síla, která začne věci nazývat pravými jmény, která nebude chtít trestat lidi a firmy za vynaložené úsilí, energii, peníze a za jejich úspěch, ale naopak je bude podporovat. Která se nebude bát říci, že v životě je vždy něco za něco a že jedna plus jedna jsou dvě. Která zásadně sníží počet státních zaměstnanců, která zjednoduší a polidští prostředí, ve kterém se pohybujeme, a ostatní nechá na těch, kteří se odpovědně o místo na světě a v naší zemi poperou.
A nejedná se jen o velký byznys, ale o všechny oblasti našeho života, o učitele, zdravotníky, řemeslníky, o každého, kdo chce být prospěšný, užitečný, zodpovědný za svůj život, svoji rodinu, svoje město a svou zemi, ve které žije. Vím, že takových lidí a firem je v České republice spousta.
