Na letošní konferenci Forbesu Money Masterminds vystoupil i muž, o němž širší veřejnost téměř neví, přesto se v posledních letech podepsal pod některé z nejvýraznějších transakcí v českém byznysu.
Petr Rieger z Carlyle Group promluvil o tom, kvůli čemu se private equity v Česku často chápe špatně, proč ho neláká růst za každou cenu a z jakého důvodu je dnes důležitější než kdy dřív vědět, co vlastně budoucí kupec kupuje.
Na pódiu nepůsobil jako muž, který je zvyklý sedět na druhé straně stolu, dívat se do čísel, vyjednávat se zakladateli a přemýšlet o tom, jak z firmy během několika let vytvořit aktivum, které bude pro dalšího kupce výrazně cennější než dnes.
Šéfredaktor Forbesu a moderátor večera Zdravko Krstanov ho uvedl jako šedého kardinála českého byznysu. Označení, které zní skoro přehnaně, jenže v Riegerově případě sedí víc, než by se mohlo zdát.
Private equity bez romantiky
Rieger hned v úvodu vysvětlil, že private equity v západním slova smyslu není totéž, co se pod tímto označením často chápe ve střední Evropě. Model, ve kterém funguje Carlyle, je podle něj přímočarý a zároveň nemilosrdný.
Fond nejprve vybere peníze od investorů, má omezený čas na jejich investování a pak zase omezený čas na realizaci. Když výstupy nevyjdou, další fond nebude. Není v tom evropská banka, retail ani pohodlné držení aktiv na věčnost.
Tady leží podle Riegera největší rozdíl oproti mnoha lokálním investorům, kteří si koupí dobrý byznys, dlouhé roky na něm sedí, nechají si z něj téct cash flow a mezitím financují jiné aktivity.
Tenhle model sice můžeme obdivovat, nicméně praktikovat ne. „Pro nás každá investice musí být exitovaná,“ řekl zcela otevřeně.
Rieger to dobře ilustroval na Tescanu, který Carlyle koupila na začátku roku 2023 a po necelých třech letech prodala japonské Shimadzu. K firmě měl podle svých slov tak silný vztah, že kdyby mohl, seděl by na ní donekonečna. „Jenže my se s těmi svými dětmi musíme někdy rozloučit,“ poznamenal.
I Česko umí velké firmy
Když se debata stočila k tomu, jestli v Česku vznikají firmy schopné prorazit globálně, Rieger zněl ambiciózněji než většina domácích investorů. „Strašně bych si přál, aby tady byla další situace typu Avast a AVG, kdy český zakladatel s českou firmou prorazí v zahraničí a vyrovná se globálním hráčům organicky.“
Na současném trhu vidí takové kandidáty minimálně dva – firmy FTMO a CDN77. U obou oceňuje globální ambici i to, že kvalitou technologií a provedením nezaostávají za zahraniční konkurencí, ale naopak dominují.
Tím jeho pochvala nekončí. Současně naznačuje, kde může český trh ještě narážet. Nestačí mít podle něj dobrou firmu a silné zakladatele, důležité je pochopit i logiku kapitálových trhů a připravovat se na velký výstup dlouho dopředu.
Foto Jan Kantor
Právě tady vidí místo pro globální private equity. Ani ne tak jako cizí kapitál, který přijde firmu vysát, ale jako partnera, který umí zakladatelům pomoci přemýšlet několik kroků dopředu.
„Jestli jednou chcete být na akciovém indexu Nasdaq, nejsou rozhodující poslední tři měsíce před listingem, ale kroky, které jste udělali dva roky předtím,“ vysvětlil. A tahle disciplína podle Riegera v regionu ještě zdaleka nerezonuje tak, jak by měla.
Riziko, které rozhoduje
Na závěr se debata vrátila k tomu, jak vlastně Carlyle přemýšlí o riziku. Rieger odpovídal bez velkých gest. Riziko podle něj existuje vždycky, žádný oběd zdarma neexistuje, ale největší sázkou v jejich případě nebývá trh samotný.
Firmy, na které se dívají, bývají historicky rostoucí, pohybují se v atraktivních segmentech a často už prokázaly, že něco dělají správně.
„Naše největší riziko je opravdu ta exekutiva. Jestli se podaří firmu během několika let přestavět tak, aby pro dalšího kupce vypadala kvalitativně jinak než dnes,“ uvedl.
Skutečné řemeslo podle něj spočívá v tom, že firmě dokážou přidat růst, zvýšit profitabilitu, přivést silnější management, lépe ji strategicky ukotvit a přesvědčivě vysvětlit budoucímu kupci, proč má vyšší hodnotu než v okamžiku vstupu.
Stejně střízlivě mluvil i o vlastních penězích. Žádné stock picking hrdinství, žádné velké sázky na to, že přechytračí trh.
„Diverzifikace, diverzifikace, diverzifikace,“ shrnul své osobní portfolio. Veřejně obchodované společnosti drží převážně přes indexy a otevřeně přiznává, že nemá chuť ani čas tvářit se jako někdo, kdo dokáže dlouhodobě porážet trh výběrem jednotlivých titulů.
Je to vlastně pozoruhodné vyústění celého vystoupení. Muž, který v práci kupuje a prodává firmy za miliardy, mluví na pódiu s největším přesvědčením o disciplíně, realistickém pohledu na riziko a o tom, že hodnotu neurčuje excel sám o sobě, ale až skutečný kupec.
Private equity v jeho podání pak nepůsobí jako dravý lov za každou cenu, ale jako náročná hra, v níž nestačí mít dobrý instinkt. Musíte vědět, co kupujete, koho tím můžete posunout a kdo to jednou koupí po vás.
