skip to main content
Sport

Pařížská olympiáda bude cool. Dostaví se b-boys a b-girls a rozdají si to v breakdance

3 minuty čtení

Že jste z nadpisu příliš nepochopili, o čem je řeč? Nevadí, může za to nejspíš datum ve vaší občance. Nechte si jej proto přeložit od porevoluční generace, ta nejspíš bude vědět. Právě na ni totiž organizátoři Letních olympijských her 2024 v Paříži cílí.

Počínaje olympiádou v Tokiu, která se kvůli koronavirové pandemii přesunula na příští rok, mají pořadatelé největšího sportovního svátku světa možnost zařadit do programu svých her několik sportů, jež jsou v dané zemi populární.

Japonci si za tímto účelem vybrali surfování, skateboarding, sportovní lezení, karate, baseball a softball. V zemi galského kohouta k poslední trojici zmíněných tak vřelý vztah nemají, ale naopak zde celkem frčí právě breakdance – a minimálně v očích Mezinárodního olympijského výboru (MOV) se tento druh tance řadí mezi sporty.

Breakdance nebo také b-boying, respektive breaking, je specifický taneční styl s akrobatickými prvky, během něhož se tanečníci (breakdanceři či zkrátka b-boys a b-girls) točí na zádech, po hlavě nebo po rukou a do zvuku hiphopových beatů předvádějí nejrůznější kreace.

Reklama

Ačkoli je populární zejména mezi mladšími generacemi, jeho historie je až pozoruhodně dlouhá. Vznikl totiž už v sedmdesátých letech minulého století, přičemž za jeho hlavní kolébku je považována newyorská chudinská čtvrť Bronx.

Ta tehdy platila za jedno z nejnebezpečnějších míst v celých Spojených státech, zároveň ale také překypovala kreativitou, kterou se místní nechávali jeden od druhého inspirovat během pouličních ‚block parties‘. Při nich hrála hiphopová hudba a do jejího rytmu se rapovalo a tančilo.

Název breakdance se vžil až zásluhou médií, které si zkrátka lámaly hlavu nad tím, jak mají nový fenomén představit veřejnosti. Řada tanečníků se přitom od tohoto označení dodnes distancuje.

Proslýchá se, že breakdance do programu LOH protlačil sám prezident Macron.

Netrvalo dlouho a breakdance, pardon, b-boying se rozšířil po celých Státech a následně i do světa. Mezi zeměmi, kde své kořeny zapustil skutečně hluboko, byla vedle USA taktéž Francie, kde je dokonce dlouhodobě podporován i ze strany tamní vlády.

Proslýchá se, že do programu Letních olympijských her v Paříži protlačil breakdance sám francouzský prezident Emmanuel Macron. Údajně chtěl pomoci prosadit se lidem z chudších vrstev, jež se breakdancingu věnují, a dát jim šanci zlepšit svou životní situaci.

Aktuální vydání magazínu

Nápad je to skvělý a mohl by na něm vydělat jak Macron, tak MOV. Prvně jmenovaný získá politické body, zatímco Mezinárodní olympijský výbor by tak mohl přitáhnout k obrazovkám diváky z řad generací, jejichž zájem o hry uvadá.

Dosud poslední letní olympiádu v Riu si aspoň na okamžik v televizi zapnulo 3,6 miliardy lidí, tedy polovina planety. Na první pohled jde o solidní výsledek: vyšší sledovanost měly v posledních dvou dekádách jen hry v Pekingu (4,4 miliardy) a Athénách (3,9 miliardy). Mění se však demografické složení, přičemž ubývá především mladých mužů.

Reklama

Ve srovnání s předešlými LOH v Londýně se v roce 2016 průměrný podíl televizních diváků od 25 do 34 let snížil o znatelných devět procent. To však mluvíme pouze o Česku – v případě USA jich mezi muži od 18 do 34 let ubylo dokonce až 30 procent. Právě to se řadě sponzorů nelíbí, neboť tato věková skupina patří z jejich pohledu mezi marketingově nejzajímavější.

Ti nejúspěšnější b-boys a b-girls generují příjem ze tří hlavních zdrojů. Prvním z nich jsou takzvané prize money za výhru v některém z eventů organizovaných tanečními kluby a jinými subjekty. O žádnou horentní sumu se rozhodně nejedná: slavný Victor Montavlo, který před pěti lety tři takové eventy opanoval, si tehdy podle webu Askwonder přišel na 30 tisíc dolarů.

Jsou-li tanečníci dostatečně průbojní, mohou si najít svého vlastního sponzora a tím ‚shrábnout‘ dalších pár tisícovek ročně navíc. Naneštěstí společností, které lijí do světa breakingu peníze, není aktuálně mnoho.

Jednou z mála významnějších výjimek je rakouský nápojový gigant Red Bull, který každý rok pořádá nejprestižnější b-boyingovou akci vůbec – Red Bull BC One. Druhým významným subjektem je pak americká nezisková organizace Urban Dance & Educational Foundation, která v roce 2015 vynaložila na pořádání jednotlivých eventů částku 280 tisíc dolarů.

Breaking je fyzicky dost náročný a mnoho lidí ho relativně brzo vzdá.

Aby se uživili, musí si b-boys a b-girls přivydělávat i jinak, a sice účinkováním na nejrůznějších akcích typu svatby, oslavy narozenin, maturitní plesy, případě pořádáním vlastních kurzů breakingu.

Podaří se pařížské olympiádě na tomto faktu něco změnit? Dost možná ano, domnívá se David Zapletal z 331 Dance Studio Olomouc. „O breaking bude po olympijských hrách zcela jistě větší zájem, taneční školy budou mít více zájemců, firmy budou chtít více využívat tanečníky pro komerční účely,“ potvrzuje.

„Otázka je, jestli to bude mít dlouhodobý efekt. Breaking je totiž fyzicky dost náročný, proto jej mnoho lidí relativně brzo vzdá,“ doplňuje.

Ani zmínka o náročnosti však nepředstavuje dostatečně pádný argument pro olympijskou účast. „Existuje poměrně velká část b-boys a b-girls, kteří si myslí, že breaking na olympiádu vůbec nepatří, protože jej prostě za sport nepovažují,“ poznamenává 1. viceprezident Czech Dance Organization David Nováček.

„Ale podobné pocity zažívali v minulosti i snowboardisté,“ dodává trefně s odkazem na dvaadvacet let starou premiéru tohoto sportu pod olympijskými kruhy.

Dnes si přitom řada lidí, zejména Čechů, zimní olympijské hry bez snowboardingu (v jakékoli jeho podobě) představit neumí. Proč by to samé nemohlo časem platit rovněž o tanci, u kterého se nadřete podstatně víc než třeba při lukostřelbě?

Reklama
Reklama