Říká se, že bez práce nejsou koláče. Pravdou ale je, že si čím dál více lidí přeje, aby tomu bylo naopak. O takzvaném základním nepodmíněném příjmu už jste asi také něco slyšeli. Je to ostatně fenomén, o kterém se v posledních měsících diskutuje stále častěji.
Napříč Evropou po něm volají lidé, kteří se v důsledku pandemie obávají ztráty zaměstnání a kteří jsou přesvědčeni, že jeho zavedení by bylo daleko účinnější než jakákoliv jiná státní dávka. Podobné hlasy sílí v Itálii, Španělsku, Německu a nově také ve Velké Británii, kde zaznívají dokonce i z řad tamních poslanců.
Ne že by se snad zrovna oni museli o svůj dobře placený post obávat. Poukazují ale na skutečnost, že v jejich zemi žijí tři miliony lidí, kteří ačkoliv přišli z důvodu probíhající pandemie o práci, nemají v rámci sociálního systému právo na žádnou státní dávku z některého z ‚anticovidových‘ programů.
Takových lidí je podle názoru zmíněných poslanců až příliš mnoho – tím spíš když se má podle prognóz počet nezaměstnaných do konce roku ještě zdvojnásobit.
Ve snaze zabránit další ekonomické pohromě proto navrhují každému dospělému člověku bez rozdílu a bez ohledu na jeho skutečný příjem vyplácet osmačtyřicet liber týdně, tedy necelých 1500 korun. Jedině tak podle nich lze zajistit, aby navzdory této těžké době nestrádali.
„Pandemie ukázala, že náš sociální systém potřebuje posílit,“ cituje deník The Guardian dopis zaslaný britskému ministru financí Rishimu Sunakovi. „Vytvoření základního nepodmíněného příjmu – pravidelné nepodmíněné platby každému jedinci ve Spojeném království – by mohlo být řešením,“ píše se v dopise.
Mnoho expertů se dokonce domnívá, že by základní nepodmíněný příjem mohl být takřka univerzálním lékem na celou řadu civilizačních problémů. Od sociální nerovnosti přes chudobu až po problematiku vykonávání činností, které jakkoliv jsou pro blaho lidstva nepostradatelné, zůstávájí ve společnosti nedoceněné – alespoň tedy finančně.
„V ekonomice existuje ohromné množství neplacené práce, na kterou dnes nikdo nebere ohled,“ říká Barb Jacobsonová, jedna z hlavních tváří kampaně za zavedení základního nepodmíněného příjmu ve Velké Británii. Pokud by k němu došlo, společnost by podle ní dala najevo, že je pro ni důležitá například také péče o děti a o blízké.
„A samozřejmě tu máme i hledisko bezpečnosti. Pokud se k někomu jeho partner chová hrubě, je důležité, aby měl individuální příjem, na který se může spolehnout a díky němuž se může sám svobodně rozhodnout,“ dodává Jacobsonová.
Její pohled na věc ostatně sdílí i děkan Ekonomické fakulty Technické univerzity v Liberci Aleš Kocourek. Také podle něj má koncept základního nepodmíněného příjmu hned několik velmi pozoruhodných přínosů.
Díky tomu, že by část příjmů zaměstnanců pocházela odjinud, mohlo by například být pro zaměstnavatele levnější dát lidem práci. „Což by mohlo představovat zajímavou pobídku k růstu zaměstnanosti – pokud by se právě nezaměstnanost stala velkým problémem,“ říká Kocourek.
Tím hrozí například pokračující robotizace a digitalizace služeb i průmyslu, která by v řadě odvětví mohla nahradit lidskou pracovní sílu. Dobrým příkladem jsou miliony řidičů z povolání, které v příštích 10 letech pravděpodobně nahradí samořiditelná auta.
Nepodmíněný příjem by ale podle Kocourka nebyl pouze řešením krize na trhu práce. „Snížil by také počet odpracovaných hodin, díky čemuž by rodiče mohli více času věnovat výchově a péči o děti, zatímco mladiství zase vzdělávání, které by mělo pozitivní dopady jak na kvalitu jejich života, tak na dosaženou kvalifikaci a produktivitu práce,“ říká Kocourek.
Tím však výčet potenciálních výhod ani zdaleka nekončí. Základní nepodmíněný příjem podle něj rovněž snižuje výskyt kriminality, sklony ke kouření, konzumaci alkoholu a drog i další společenské defekty. „Kromě toho podporuje podnikavost, kreativitu, inovace, dává lidem odvahu pouštět se do nových projektů a uskutečnit i podnikatelské záměry s nižší očekávanou výnosností,“ myslí si Kocourek.
Dodává, že univerzální příjem také plošně umožňuje zajistit určitou životní úroveň a jistotu, což je zvlášť v covidové současnosti atraktivnější a lákavější než kdykoli dříve.
Ověřit tyto premisy v praxi se v minulých letech pokusila již celá řada zemí. Na Aljašce funguje základní nepodmíněný příjem ve formě dividendy z národního ropného bohatství poměrně úspěšně už od 80. let minulého století, ale ta je v tomto ohledu spíše výjimkou.
Hodně mediální pozornosti na sebe upoutalo například Finsko, kde mezi lety 2017 až 2018 probíhal zajímavý experiment. Výzkumníci tehdy náhodně vybrali dva tisíce nezaměstnaných osob v ekonomicky aktivním věku, kterým měsíčně vypláceli 560 eur.
Pokus ukázal, že lidé díky nepodmíněnému příjmu zpravidla neměli větší tendenci přijmout hůře placenou práci, kterou by za normálních okolností mohli vzít jen za předpokladu, že přijdou o přiřknuté sociální dávky. Současně ale experiment neměl ani negativní dopad na nezaměstnanost, jak se někteří obávali. Jinými slovy, nepodmíněný příjem lidi neuchlácholil a nijak nesnížil jejich snahu získat zaměstnání.
Výzkum nicméně přinesl další důležitý poznatek. I když zavedení základního nepodmíněného příjmu nemělo v podstatě žádný vliv na zaměstnanost, lidé se díky němu cítili mnohem šťastnější a měli větší pocit bezpečí.
„Připadal jsem si jako vězeň, kterému právě někdo řekl, že je volný,“ uvedl podle serveru Sky News jeden z příjemců experimentální dávky Juha Jarvinen. „Stres opadnul, byl jsem spokojenější. Nejsou to žádné peníze zadarmo. Pouze se o vás stará společnost,“ dodal.
Bude však onen větší pocit bezpečí a finanční nezávislosti dostatečně dobrým argumentem na to, aby mohl být základní nepodmíněný příjem skutečně zaveden napříč jednotlivými státy a potažmo i v Česku?
„Bylo by to jako otevření Pandořiny skříňky,“ domnívá se hlavní ekonom společnosti BH Securities Štěpán Křeček. „Zavedení základního nepodmíněného příjmu by ve finále vedlo k výraznému rozbujení výdajů na sociální zabezpečení a ke snížení motivace lidí k práci. Voličsky se může jednat o populární řešení, ale zruinovalo by to státní pokladnu,“ myslí si.
Navíc by tak podle něj došlo k oslabení některých základních principů tržního hospodářství. Nepodmíněný příjem by sice ze začátku odboural výplatu některých sociálních dávek, bylo by to však pouze dočasné.
„Postupem času by byly vytvářeny speciální sociální dávky nad rámec nepodmíněného příjmu, kterými by si politici kupovali přízeň voličů. Nakonec bychom měli podobný sociální systém, jako máme dnes, a k tomu navíc nepodmíněný příjem pro všechny. Množství přerozdělovaných peněz v ekonomice by výrazně vzrostlo a role trhu by poklesla,“ říká Křeček.
Že zavedení univerzálního příjmu není navzdory probíhající pandemii, o jejímž ekonomickém dopadu dennodenně slýcháme, v Česku tak úplně namístě, si myslí i Kamila Fialová ze Sociologického ústavu Akademie věd České republiky.
„Myšlenka základního nepodmíněného příjmu je vznešená, ale její praktická implementace je problematická a osobně se nedomnívám, že by měla být v rámci Česka aktuálně zvažována jako jedna z forem státní pomoci obyvatelům zasaženým krizí,“ tvrdí. Také podle ní by se zejména z finančního hlediska státu za současných okolností nic podobného nevyplatilo.
Za zásadní problém celého konceptu totiž považuje jeho extrémní finanční nákladnost. „Pokud by měl být základní nepodmíněný příjem nastaven skutečně tak vysoko, aby pokryl základní potřeby obyvatel – a samozřejmě je otázkou, co všechno tyto základní potřeby představují –, pak by jeho zavedení stálo ročně řádově desítky procent hrubého domácího produktu,“ říká Fialová.
Přičemž podle dostupných odhadů lze podle ní konstatovat, že náklady spojené s univerzálním příjmem by mohly převýšit i celkový objem všech současných státních výdajů v sociální oblasti.
Některé sociální dávky, jako například starobní důchody a příspěvky pro osoby s hendikepem, by navíc základním nepodmíněným příjem nešlo nahradit zcela, takže by bylo potřeba najít pro jejich financování další zdroje. Jenže ty by se podle ní hledaly jen stěží.
„V případě Česka, které nemůže použít příjmy z nerostného bohatství, jako například Aljaška z prodeje ropy, by to zahrnovalo komplexní změny v daňové oblasti, které by potom mohly mít další důsledky v mnoha oblastech života společnosti,“ uzavírá Fialová.
Inu, každá mince má dvě strany. A i když na první pohled zní koncept ‚peněz zadarmo a pro všechny‘ více než lákavě, v dohledné době se jich s největší pravděpodobností nikdo z nás bohužel nedočká. Nebo bohudík?
