Investice z roku 2020 se skupině Michala Strnada začíná obratem vyplácet. CSG získala ve španělské továrně na munici a střelný prach producenta materiálů, po kterých baží prakticky všechny muničky. A koncept se osvědčil natolik, že největší český zbrojař hledá podobné know-how v Řecku či Itálii.
Téhle krajině dominují pláně olivovníků vyrůstající z rozpálené červenohnědé půdy. Shlížejí na ně štíty pohoří Sierra Nevada, pomáhající regionu udržovat čím dál vzácnější vodu. Zasazená do této scenérie je Granada, asi čtrnáctá největší metropolitní oblast ve Španělsku.
Oproti tomu ale s nejstarší, sedmisetletou tradicí výroby střelného prachu, která začala v době, kdy se na španělském jihu ještě rozprostíral muslimský emirát. Zatím poslední kapitolu této tradice už čtyři roky píše zbrojařská Czechoslovak Group (CSG) českého miliardáře Michala Strnada.
„Je velkou výhodou být součástí skupiny, jejímž hlavním byznysem je munice,“ pochvaluje si Antonio Caro Chena, ředitel firmy Fábrica de Municiones de Granada (FMG) usazené v kopcích severovýchodně od Granady. Tu před čtyřmi roky koupila za nižší stovky milionů korun slovenská MSM Group. A ta zase spadá do divize obranného průmyslu Strnadovy CSG.
V nové pražské centrále CSG mohou mít ze španělských kolegů radost – jen v roce 2023 vygenerovala granadská munička příjmy necelých 87 milionů eur.
Poznámka ředitele Cheny, který si firmou prošel za posledních čtyřicet let od nejnižších pozic, je pochopitelná. Slováci kupovali FMG od evropské dcery General Dynamics, která se sice ve zbrojařině pohybuje, ale co do hlavního zaměření byznysu se s FMG příliš nepotkávala.
Dnes je situace podniku, ve kterém pracuje ke třem stům lidí, výrazně jiná. Strnadova CSG má rozjednaný obří deal v USA v podobě výrobce munice Vista, čímž by se zřejmě stala největším výrobcem malorážové munice na světě. Granadská FMG do muničních vizí CSG zapadá.
Vyrábí se tu například tanková munice v rážích běžně využívaných západními zeměmi, tedy hlavně 105 a 120 milimetrů. Ty druhé jmenované využívají třeba tanky Leopard, kterých se v inventářích evropských armád nachází hodně přes tisícovku. Ostatně sedmdesát sedm kusů si nedávno objednala i česká vláda.
Granadští pravidelně dodávají samozřejmě i španělské armádě. „Nejsou velký zákazník, ale máme výhodu, že jsme jediní, kdo tu tankovou munici vyrábí,“ konstatuje Chena, který chce, aby byla jeho firma součástí vládního tendru za celkem 1,13 miliardy eur na pomoc Ukrajině. Sám ale zatím nic potvrzeného nemá.
Kromě toho ve fabrice produkují i minometnou či dělostřeleckou munici, včetně kvůli ukrajinskému konfliktu vysoce poptávané ráže 155 milimetrů. Vyrábějí se tu také součástky pro protitankové střely Spike a rakety Meteor a Mistral.
Co ale činí z areálu čnícího nad Granadou byznysovou perlu? Výroba toho, co umožňuje munici fungovat: prachových náplní a hnacích plynů. Pozapomenutý výrobní segment se od invaze Ruska na Ukrajinu stal zcela zásadním. Důležitost granadské továrny pro výrobní ekosystém CSG ukázala i skutečnost, že na slavnost k sedmi stům let zdejší produkce střelného prachu dorazil i majitel celé skupiny Michal Strnad.
„Střelný prach a hnací plyny představují úzké hrdlo, které nám i konkurentům brání navyšovat kapacitu,“ říká Miloslav Mahut, který řídí slovenskou MSM Group. Jeho firma se to snaží řešit co největší obchodní aktivitou a shání zdroje po celém světě, anebo – jak ukazuje čtyři roky stará akvizice ve Španělsku – si kapacity rozšiřuje přímo skrze nákup výrobců.
„Do budoucna plánujeme obnovit výrobní kapacity například v Řecku ve spolupráci s tamním státním podnikem, ale to je projekt na řadu měsíců,“ doplňuje Mahut s odkazem na řecký projekt, o kterém ale zatím CSG příliš mluvit nechce.
Na některých řeckých portálech se nicméně objevily zprávy, že společný byznys řeckého státního podniku EAS a CSG by měl pojmout investici ve výši 83 milionů eur – přičemž kolem padesáti milionů by mělo přijít od Strnadovy skupiny, odměnou za těsně menšinový devětačtyřicetiprocentní podíl.
Podobný výrobně-revitalizační projekt chystá CSG podle informací Forbesu také v Itálii, kde už Strnad dříve nakupoval. V roce 2022 do portfolia divize CSG Defence přibyla italská Fiocchi Munizioni.
Zpátky v rozpálené Andalusii mají v továrně na munici a střelný prach nasmlouvané výrobní plány do roku 2028. Odtud vede v rámci celé skupiny CSG podstatná tepna, zásobující především zmíněnými plyny a střelným prachem podniky MSM na Slovensku jako ZVS holding či VOP Nováky. CEO slovenské firmy Mahut jde až tak daleko, že granadskou fabriku řadí mezi strategické podniky pro celé NATO.
Konsolidace v rámci obranného průmyslu odráží zřejmý trend: kupovat konkurenci nestačí a v době rozkolísaných trhů a našponovaných dodavatelských řetězců se jako nejlepší cesta ukazuje ta dolů. Tedy dolů v protisměru dodavatelského řetězce.
„Všichni výrobci munice v současné situaci stojí o vertikální integraci, ale v Evropě v podstatě není možné postavit továrnu na střelný prach na zelené louce,“ konstatuje Mahut a dodává, že cílem je snažit se restartovat výrobu tam, kde byla dříve utlumena.
Tomu přitakává i Gabriel Horváth, který má v FMG na starost vztahy k dalšími partnery. „Problém nejsou kapacity, problém jsou suroviny,“ naráží na očividný matematický problém, ve kterém se nyní evropští zbrojaři ve vztahu k vládám ocitli.
Vlády tlačí na zvyšování kapacit, aby co nejrychleji doplnily sklady a vedle toho ještě zvládly zásobovat Ukrajinu, zatímco evropské muničky po desítkách let opomíjení mohou jen těžko zařadit z jedničky na pětku. Představa, že někde vyroste nová munička i s výrobou střelného prachu a k němu přidružených produktů, se zdá být naivní.
Kromě všudypřítomných regulací a bezpečnostních opatření chybí především know-how. Jak chemické procesy ve výrobě vypadají, není žádné průmyslové tajemství, ale jak skutečně fyzicky potřebné materiály vyrábět, je už věcí hmatatelných lidských zkušeností. A ty jsou ještě vzácnější než materiály samotné.
FMG to zásadně netrápí – jak připomíná ředitel Chena, Andalusii se ekonomicky nedaří zrovna optimálně a ještě koncem roku 2023 tu byla nezaměstnanost těsně pod dvaceti procenty, takže o pracanty nouzi nemají.
Svědčí o tom i fakt, že za „vlády“ CSG se personální obsazení továrny ztrojnásobilo. A ačkoli by místní jistě rádi, podle Cheny už fabrika nikoho dalšího nepřijme, protože je v rámci svého areálu na maximu.
Na jednu stranu to tak jihošpanělské muničce nahrává. Není lepší způsob, jak zachovat specifické technické know-how zaměstnanců, než si je udržet po většinu jejich pracovního života. S průměrným ročním platem 24 tisíc eur se jim to zatím daří.