První polovina roku 2022 je za námi s americkým indexem S&P 500 dolů o dvacet procent. Jde o nejhorší výsledek prvního pololetí od roku 1970. A to jej od nejhoršího ještě ochránil skvělý výkon ropného sektoru, který naopak od počátku roku vyrostl o krásných 35 procent, byť to bylo z podstatné části za cenu neomluvitelné ruské invaze na Ukrajinu. Naopak ti investoři, kteří měli dlouhé pozice ve zbytku trhu, mají za sebou bohužel slzavé údolí.
Mimochodem, není zajímavé, jak se nyní všechny paralely potkávají v sedmdesátých letech minulého století? Nejhorší výkon indexu, nejvyšší inflace, možný Volckerův šok a tak dál. Když se člověk podívá, co v té dekádě předvedly akciové trhy, musí nutně doufat, že se historie bude maximálně tak rýmovat, a ne přímo opakovat.
Index S&P 500 tehdy od počátku roku 1970 do konce roku 1980 vyrostl o pouhých sedmnáct procent, neboli anualizovaně o 1,6 procenta. To vůbec nevypadá dobře pro konzervativnější pasivní investory, kteří preferují ETFka kopírující indexy.
Pojďme si nyní říct, co nám o směřování trhu v druhém pololetí tohoto roku říkají aktuální data. Podtrhuji slovo aktuální, jelikož výhled se nyní mění z měsíce na měsíc podle toho, co dělají centrální banky, komodity a kam dle posledních dat směřuje reálná ekonomika.
Dobrou zprávou je, že strach z inflace kapituloval a trhy mohou slavit malé hořké vítězství. Představy investorů, kde bude inflace za pět let (takzvaný 5 year breakeven rate) se propadly z březnového maxima 3,8 procenta na aktuálních 2,6 procenta.
Zjednodušeně to znamená, že trh nyní převzal myšlenku, že americká centrální banka Fed svůj boj s inflací brzo vyhraje, cenové tlaky povolí a inflace se do pěti let vrátí ke svému dvouprocentnímu cíli. Inflační očekávání se tedy alespoň u profesionálních investorů uklidnila.
Vítězství je to však vyloženě těžko stravitelné, jelikož přichází za cenu velice pravděpodobné recese. Investoři jednoduše nevěří, že ekonomika tlak rychle rostoucích sazeb a klesající osobní spotřeby vydrží a že se Fedu povede takzvané „měkké přistání“. To je kýžený stav, kdy nezaměstnanost poklesne jen mírně, ekonomika zpomalí, ale bude růst, korporátní marže se lehce zúží a inflační tlaky dostatečně poklesnou.
Něčemu takovému ale nevěří ani ministr financí za Obamovy vlády profesor Larry Summers, který podotýká, že z historického hlediska došlo do dvou let k recesi pokaždé, když nezaměstnanost klesla pod čtyři procenta a inflace stoupla nad čtyři procenta. Pan Summers byl mimochodem jedním z prvních, kdo loni varoval před nevyhnutnou inflací kvůli štědrým balíčkům sociální pomoci.
Recese dává navíc smysl i z jiného pohledu. Kombinace obří monetární a fiskální podpory (v druhém případě především té americké) vyhnala poptávku daleko nad linii trendového růstu v době, kdy restrikce škrtily nabídkovou stranu.
Proto, aby se ceny stabilizovaly, musí nutně dojít ke snížení koupěschopnosti a bohatství populace, aby nabídková strana dostala šanci doběhnout stranu poptávkovou. Samozřejmě to bohužel opět nejvíc pocítí nízkopříjmová část elektorátu. Vyhnout se tomu ale nejde.
Pro investory v dlouhých pozicích to však znamená jeden překvapivě dobrý zvrat. Pokud přistoupíme na tezi, že Fed zkrotí inflaci v druhé polovině letošního roku i za cenu toho, že v roce 2023 přivede ekonomiku do recese, otvírá se pro druhou polovinu příštího roku možnost snižování sazeb.
To ostatně investoři již promítají do svých představ o základní sazbě, kdy se její vrchol očekává v březnu 2023 na úrovni 3,5 % (nyní jsme na 1,75 %) a pak postupný pokles. Trh se totiž dívá dopředu, a pokud o rok dál vidí reálnou možnost nižších sazeb, začne dle toho navyšovat valuace a ceny akcií s výrazným předstihem.
Definitivní tento scénář ale není. Fed bude totiž potřebovat i pomoc od reálné ekonomiky a nezávislé oslabení inflačních tlaků. Příslibem jsou v tomto případě ceny komodit, které se v posledních týdnech prudce propadly, a také vysoké stavy zásob v maloobchodních řetězcích. Ty půjdou ze skladů v akčních slevách a výprodejích, ubližujíce tak kvartálním výsledkům, avšak pomáhajíce s rostoucími cenami.
Problémem je, že trh práce zůstává v USA pořád extrémně napjatý a není na něm vidět vůbec žádné ochlazení. Na jednoho zájemce o práci pořád připadají dvě otevřené pozice. Vysoko se drží také energie a pod inflační kotel přitápí už i bydlení.
Nejhorší možností by bylo, kdyby sazby musely růst dál až do nebes a inflace by se tvrdohlavě držela vysoko. Nezmiňoval tady někdo paralely se sedmdesátými lety? Takovýto scénář totiž v trhu rozhodně není naceněný a v jeho případě nás dno čeká ještě podstatně níž.
