Obří delegaci, která v pondělí večer euforicky napochodovala na pódium Velkého sálu Thermalu, jste takovou premiéru museli přát.

Zvlášť když mnoho z tvůrců, včetně režiséra Roberta Hloze, tvořili debutanti, kteří tohle české sci-fi vydupali ze země během posledních devíti let. A několikrát se zdálo, že k cílové pásce vůbec nedoběhnou. Nakonec se to podařilo třeba i díky trikům ze společnosti Magiclab, která současnou Prahu přesunula do roku 2041.

Přes aplaus vestoje ale po první narvané projekci vyvstává jedna nepříjemná otázka. Je nutné oslavovat nějaký film jen pro nepopiratelný tvůrčí zápal jeho autorů, kteří si řekli, že ukážou, že mohou být také světoví? Třeba Petr Jákl už z reakcí na svého podobně ambiciózního Jana Žižku ví, že není.

Hloz se scenáristy Tomislavem Čečkou a Zdeňkem Jecelínem vedou neohroženou policistku Em světem, v němž existuje možnost vstát z mrtvých. Pokud si sami sebe zálohujete a zahynete nepřirozenou smrtí, mohou vás do osmačtyřiceti hodin obnovit.

Em začne vyšetřovat podivnou smrt jednoho z předních vědců korporace, která tuto službu nabízí. Taková prominentní osoba by přece měla zálohovat doslova jak o život, ne?

Problém Bodu obnovy je v tom, že si v celých dějových motivech, peripetiích i drobných detailech půjčuje z nespočtu jiných více či méně dystopických sci-fi, takže i přes krásně futuristicky brutalistní mrakodrapy rostoucí u Národního divadla či na Žižkově se jen sami chcete obnovit do bodu, kdy jste viděli filmy jako Minority Report, Blade Runner nebo Harry Potter (to kvůli novinám budoucnosti, na jejichž stránkách se obličeje pohybují).

Je tu nenažraná korporace, která prodává svůj produkt tím, že vyvolává strach. Teroristická organizace, jež stojí proti ní a ptá se, nakolik vlastně žijeme v takové realitě svůj život. Nespolehlivá paměť. Policistka, které šéf před největším případem jejího života obligátně nevěří. Zákeřný kolega. A Debussy, jehož Clair de Lune použijete skutečně jen ve chvíli, kdy nemáte žádný originálnější nápad.

Bod obnovy není nikdy směšný (vlastně se bere až příliš vážně), nerozpadne se, ani vás nějak zvlášť nenaštve nebo neznechutí. Za to ale může především schematičnost, s jakou se ke každému jeho prvku přistupuje. Dokážu si ale představit, že Netflix tvůrcům může utrhat ruce. Anebo jim rovnou dát do rukou nějaký mnohem větší projekt. Snad už s lepším scénářem.