Piana a šachy v ulicích. Zvláštní kovové roury, které v krajině Sudet recitují poezii. Nebo rušno na střeše Paláce Lucerna. „Zajímá mě proměna prostoru. I na zdánlivě mrtvém místě stačí pár věcí a za dva roky vypadá úplně jinak,“ říká Ondřej Kobza, pozoruhodná postava českého veřejného života.
Leitmotivem našeho rozhovoru byla původně jeho další ambiciózní – a také drahá – akce, při níž Kobza chystal obří kulatý stůl na Staroměstském náměstí. Hodlal navázat na podobnou událost na Karlově mostě z roku 2020, čekal zhruba pět tisíc lidí, kteří společně posnídají a v duchu jeho zásadního hesla zažijí město jinak, ale…
„Nejde to, což mě moc mrzí. Počasí bylo strašné,“ lituje Kobza, že v původní středeční termín se Prahou a okolím proháněly silné deště.
Nechat vodu skrápět nazdobené bílé ubrusy by bylo zbytečné fanfaronství. Navíc se třiačtyřicetiletý Kobza v průběhu let změnil. Pořád nemá jasně zařaditelnou kolonku. Většina jeho projektů ale souvisí s veřejným prostorem, má spíš neziskový charakter a dotýká se umění.
„Zároveň jsem se ale musel naučit byznysovému uvažování. Jsem druh podnikatele, který potřebuje, aby ty věci byly i finančně efektivní,“ říká Kobza s tím, že snídaně na Staroměstském náměstí ho osobně měla přijít na zhruba čtvrt milionu korun.
To by bylo dost, ne?
Tím, že se akce rodila spontánně, jsme neměli žádný grant ani sponzora. Ani bych ho vlastně nechtěl, vypadalo by to blbě. Tak jsem to plánoval zaplatit ze svého a bral jsem to tak, že si tím dělám radost. Někdo si koupí starého jaguara, já si udělám Staromák. Nebo jiný dlouhý stůl někde jinde, ten koncept opouštět nechci.
Co vás živí, abyste si takovou radost mohl udělat?
Kombinace více věcí. Kavárny, střecha Lucerny a střecha Radost (někdejší Dům odborových svazů), kam lidi přijdou na vyhlídku a pak si dají něco k pití. Zároveň se mi daří Poesiomaty, i ty už ekonomicky fungují. Mám spoustu aktivit a jsem rád, že když některé vydělají peníze, můžou pak platit ty nevýdělečné.
Co vás na nevýdělečných akcích láká?
Začal jsem jako kavárník, což je nicneříkající, přitom kavárny utváří proměnu místa. Já jsem kavárník ve smyslu, že mě baví hostit lidi a dělat práci, která má velký vliv na prostředí, ulici, lokalitu, čtvrť – souvislost s urbanismem je velká.
Není patrné, kde kavárna končí a kde začíná. Můj oblíbený Radovan Lipus, který s Davidem Vávrou dělal cyklus Šumná města, říká, že kavárna je urbanizované ohniště. Že jde o to, aby lidé uspokojili svoji potřebu se potkávat. Jestli u toho budou pít kafe, pivo nebo víno, je vlastně jedno, byť ty nápoje pak samozřejmě mají vliv na obsah hovoru.
Koncert Avishaie Cohena na střeše Lucerny
Kudy vedla cesta k tisícům lidí na Karlově mostě?
Potkávání může probíhat v kavárně nebo ve veřejném prostoru. To mě začalo zajímat, když jsme s Café V lese začali dělat akce na ulici Krymská. Pak přišla Piana na ulici, tedy plynulý přechod ke kavárenství, kde nejde o kafe. I piano na nádraží sdružuje lidi. Pořád jsem se sebe ptal, co by mohli lidé v prostoru dělat jiného než jím jenom projít.
A Radovan Lipus říká: Cokoli je zdrží a zadrží, je dobře. Je to jako s vodou. Když naprší a voda odteče a nezadrží se, je to škoda pro město, neochlazuje se. A tak jako je zadržování vody v krajině, je i zadržování lidí v krajině města. Do toho mě zajímají středověké karnevaly, kdy měl člověk pár dní do roka povoleno chovat se trochu jinak.
Vzít si masku, skrýt svoji pravou identitu.
Přesně tak – a nechat promluvit něco spodního, kolektivního, podvědomého, živelného. Před dvěma lety jsme po první vlně covidu viděli Karlův most bez turistů, což bylo za našich životů v době levných letenek skoro poprvé.
Já jsem už předtím chtěl udělat nějaký dlouhý stůl, dokonce jsem jednou psal radnímu pro dopravu Scheinherrovi, že bych si půjčil Nuselský most o víkendu, kdy nejezdí tolik aut. Nápadů jsem měl dost dřív, tady to spojila jedinečná situace. Myslím, že se to povedlo, i když se to pak interpretovalo různě.
Mimo jiné tak, že jste mohli, když cituji vaše odpůrce, rozdmýchat další vlnu covidu.
Akce měla hodně rozměrů, hlavním bylo udělat dlouhý stůl pro lidi a zažít prostor jinak, ale pak se to zvrhlo, že šlo o oslavu covidu, což se používalo i politicky. Andrej Babiš o tom hodně mluvil, vzal si to na paškál, že nezodpovědná opozice slaví.
Štve vás to?
Vyznění každé velké akce si pak žije vlastním životem, je to vzdálené od původních idejí. Jen ten, kdo dělá něco takového poprvé, je z toho překvapený.
Přitom se na vás před lety snesla kritika, že jste Babiše přivítal v Café Neustadt, abyste mu řekl své výtky k EET. Teď vás zase tepal on.
Moc se k tomu nechci vracet, ale to, že něco dopadne jinak, než člověk plánuje, na to jsem fakt zvyklej. Karlův most se podařil, byl jsem dojatej, že lidi přišli, nehádali se, všichni měli pocit dobrého setkání. Tak jsme v tom chtěli pokračovat, ale loni bylo léto kvůli covidu ještě obezřetné.
I když to teď nevyšlo, dlouhých stolů pro kolektivních setkávání se nevzdáváte. Proč?
Myslím, že každé sdružování lidí, ideálně těch mírumilovných, je pro město hrozně důležité. Na Staromáku máme všichni v paměti Nagano, demonstrace, Jana Husa – a je dobré přidat do těchto důležitých, symbolických míst další vrstvu kolektivní paměti. Jde o to, aby si těch pár tisíc lidí na místě řeklo: To bylo skvělý.
Kobzova akce na Karlově mostě.
Pojďme k vašim dalším aktivitám. Jak se zrodila střecha Lucerny?
Po sto let, co budova stojí, tady nikdy nic nebylo, vždycky byl v něčem problém. Tak jsem šel za paní Havlovou s Honzou Bartou.
Vidíte, s Janem Bartou z Pale Fire Capital má aktuální Forbes titulní rozhovor.
Fakt? No a Honza mi tenkrát hodně pomohl, protože mě propojil s paní Havlovou a s Václavem Dejčmarem mi na to pak půjčili peníze. Bylo potřeba položit na ploše tisíc metrů čtverečních dřevěnou podlahu, upravit izolace, zábradlí, aby lidi lidi mohli na takhle unikátní místo přijít. Byznysově nějak fungujeme, ale střecha Lucerny je krásná, když je hezké počasí.
Ne každý by do toho tím pádem šel, lidé obvykle chtějí záruku, že projekt bude fungovat za každého počasí. Cítil jsem sílu místa, které zároveň nemá moc precedentů – se střechami se obecně příliš byznysově nepracuje. Aby se to uživilo, máme akce pro veřejnost, pronajímáme střechu pro firemní večírky, i z toho žijeme.
Jaký je cíl? Kladná nula nestačí?
Taky se musím nějak uživit. Všechno dohromady, tedy střechy, kavárny a Poesiomaty, nějak fungují, ale spíš jde o neziskový projekt. Proto jsem rád, že mi s Poesiomaty pomohla i Nadace PPF. Střecha Lucerny stojí spoustu peněz, máte čas od června do září a i z toho třetina proprší. Plánovat tam velkou akci je v tomto směru náročné. Ale když to pak vyjde, je to unikátní, za opravdu hezkého počasí to nemá konkurenci.
Nadace PPF, Barta, Dejčmar… Co říkáte na ty, kteří trvají na tom, že umění má být nezávislé, a to i finančně?
Já nejsem umělec ani se do té role nepasuju. I když Poesiomaty jsou něco mezi Kinterou a lavičkami: není to úplně užitná věc, ale taky ani ne jedinečná věc na jednom místě, protože ta by zase stála šest milionů. Nejsem vystavovaný v žádné galerii, nemám přesnou škatulku. Jsem organizátor věcí. Můžu říct, že jsem podnikatel v tom smyslu, že jsem podnikavej.
Preferujete soukromé peníze před veřejnými?
Spíš ty veřejné neumím, zkoušel jsem nějaké granty a jsem vlastně i rád, že to oboustranně nedopadlo. Soukromé peníze mi přijdou čistší, když se přerozděluje, hrozně moc věcí se cestou ztrácí.
Čím myslíte, že výše zmíněné lidi přesvědčujete, aby vám finančně pomohli?
Možná i tím, že to celé zní trochu nepravděpodobně. Děláme Poesiomaty v Sudetech v opuštěném prostoru a normální je dělat kulturu v centru, na Václaváku. Ale ono má smysl dělat ji i jinde, protože tam pak třeba lidé chodit začnou. Tohle jde proti duchu předpokládaného uvažování.
Než nás Honza Barta propojil s paní Havlovou, viděl jsem fotku nějaké zelené střechy z Brooklynu a říkal jsem: Tohle chci udělat v Praze. Bylo to z mojí strany hrozně naivní, nerealistické. Ale já jsem tomu fakt absolutně věřil, možná proto zase ostatní věřili mně a vzniklo z toho něco absolutně jiného, co nakonec funguje. Teď už bych tak idealistický nebyl.
Jeden z Poesiomatů Ondřeje Kobzy
Odráží se to i na tom, jak podnikáte?
Poesiomaty jsem dřív dělal absolutně nekomerčně, měl jsem radost, že někde můžou být, tak mi bylo blbé si říkat o marži. Jenže jsem zjistil, že nejsem ani na nule, ale v minusu, a tím pádem není vůbec energie to dělat, nemohl jsem lidi pořádně zaplatit, nedělali jsme to dobře.
To vás změnilo?
Naučilo mě to byznysovému uvažování. Jasně, nemusí to platit vždycky, ale tady ano, už z nich marži mám, aby to na konci dne dávalo i nějakou motivaci pro všechny. Potřebuju, aby věci byly finančně efektivní, byť samozřejmě zároveň potřebuju podnikat v oborech, které přinášejí hodnotu.
Peníze jsou pro mě důležité proto, aby se tyhle věci mohly dít, nemám motivaci vydělat první miliardu. Chci, aby byly Poesiomaty na mnoha místech. Jednak to udělá radost mně a taky si myslím, že to bude dělat radost lidem. Uvažování mám asi trochu jiné než umělec, ale i trochu jiné než podnikatel. Když se mě někdo zeptá, čím se živím, a já odpovím, že prodávám trubky s poezií, zní to jako z hodně divného světa Julese Vernea.
Co plánujete dál?
Je úžasné být v určité situaci hodně idealistický, protože pak se pustíte do věcí, o nichž by vám každý řekl, že to je úplná blbost. Nemít to, nevznikla by střecha Lucerny. Teď chci spíš svoje projekty udržovat a rozvíjet. Takto převratné, idealistické nápady už mít nebudu. Už to nebude tak exponenciální, ale lineární.
Poesiomaty jsou moje největší srdcovka, dokonce připravujeme dva v Asii, v Kazachstánu a ve Vietnamu. Hodně to řeší Honza Růžička z Home Creditu, zalíbilo se mu to a už chystáme dramaturgii. Nepotřebuju už něco nového, ale spíš Poesiomat vylepšit. To je změna. Trochu jsem se umravnil.
Střecha Lucerny záběrem dronu
V jakém smyslu?
Myslel jsem si, že musím jako Kobza chrlit každý rok nové a nové projekty. Podlehl jsem tomu. Teď zjišťuju, že možná nebude moc lidí zajímat, až za pár let umístíme Poesiomat číslo čtyři tisíce, ale pro mě bude daleko významnější mít čtyřtisící českou stopu ve světě než něco nového.
Co je pro vás podnikání?
Určitý druh virtuosity, kdy musíte najednou umět hrozně moc věcí: vyjednávání se zaměstnanci, motivování, psychologie, vizionářství, práce s energií, aby to fungovalo ekonomicky. Slovo podnikatel je v mém pojetí renesanční povolání, jinak byste nemohli uspět.
Na mém podnikání mě baví také to, že to dělám i kvůli sobě. Jezdit po celém světě, vytipovat si místa se silnými příběhy, načítat si ty věci, potkávat se s lidmi, kteří jsou většinou úžasně nadšení – a na konci dne z toho vydělat nějaké peníze… Já to vlastně dělám, abych naplnil svůj život smyslem. A když se daří, pak z toho zase může být Staromák. Je to takové perpetuum mobile.
Čí názory vás zajímají, když přemýšlíte nad svojí prací?
Jsou to lidé jako Adam Gebrian nebo Radovan Lipus, architekti jako Petr Hájek. Spíš mě zajímá názor insiderů – protože vím, že normální lidé si často vytvářejí názory na základě něčeho už přefiltrovaného. Chápu, že se to tak děje, ale proto mě názor masy lidí nezajímá. Názor odborníků ano.
I proto dál nepoužíváte sociální sítě?
Naše projekty na nich jsou, já osobně nemám nic. Mě to určitě zachránilo, protože jsem na tom byl až závislý. Vytvářelo to virtuální, falešnou realitu, kterou jsem prožíval více než tu skutečnou. Pro byznys jsou sociální sítě praktickým marketingovým nástrojem, v osobním životě jsem ale rád, že můžu svůj čas a energii věnovat něčemu užitečnějšímu.
