skip to main content
Rozhovor

Popisuje svět, jaký skutečně je. Profesora Smila hltá Zuckerberg i Bill Gates

Reklama

Forbes slaví v listopadu desáté narozeniny. Připomeňte si s námi některé z mimořádných příběhů a rozhovorů, které jsme za tu dobu vydali – a dalších jedenadvacet pak najdete v našem tištěném speciálu Forbes 10.

Mark Zuckerberg měl ten večer skvělou náladu. Na tuhle zprávu totiž šéf Facebooku čekal dlouho – počet statusů, které lidé na jeho sociální síti odeslali za den, poprvé překonal jednu miliardu.

Jenže bělovlasý muž, který seděl na druhé straně stolu, a kterého Zuckerberg zkraje září pozval na večeři, jeho nadšení moc nechápal. Facebook nepoužívá a vlastně ho tak trochu považuje za zbytečnost. „Také jsem mu říkal: Marku, vždyť je to jen jedno číslo!“ směje se Václav Smil.

Dvaasedmdesátiletý emeritní profesor na University of Manitoba v kanadském Winnipegu si tenhle lehký vzdor může dovolit. V roce 2010 ho časopis Foreign Policy zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa, je držitelem druhého nejvyššího kanadského vyznamenání Order of Canada a na večeře ho koneckonců kromě Zuckerberga zve i spoluzakladatel Microsoftu Bill Gates.

U nás Smila téměř nikdo nezná, přitom je to možná nejinspirativnější Čech současnosti. Narodil se a vyrostl v Plzni, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a dodnes mluví dobře česky, byť už mu chvíli trvá, než si na svůj rodný jazyk vzpomene. Během rozhovoru pak po dvou větách vždy přejde do angličtiny, ve které je evidentně jistější.

Už téměř půlstoletí totiž žije ve Spojených státech a Kanadě, kam emigroval v roce 1969. Přišel kvůli tomu o československé občanství, ale jen tak si mohl splnit svůj sen psát a přednášet o tom, jak funguje svět. Zajímá se o všechny oblasti od energetiky, historie, životního prostředí, globálních problémů až třeba po otázku, kolik masa bychom měli konzumovat, aby nás planeta uživila.

Napsal o tom už sedmatřicet knížek, v té osmatřicáté, která vyjde letos, se věnuje oceli. Odpověď na otázku, za jak dlouho nám dojde ropa, z něj sice nedostanete, ale o to ani Smilovi nejde – chce vás o tom donutit přemýšlet. Pomocí čísel, která miluje. Věděli jste, že Čína za tři roky spotřebovala stejné množství cementu jako Spojené státy za celé století? Nebo jiný údaj: lidstvo za jeden rok spotřebuje jen sedmnáct procent toho, co zemská biosféra vyprodukovala.

Chci vědět, jak spolu jednotlivé věci souvisejí.

Smilovy knížky jsou podobných údajů plné. „Lidé jsou ochotní dva dny spát na ulici, aby si jako první mohli koupit nový mobil, ale nikdo z nich neví, že nebýt vynálezu syntézy čpavku, skoro půlka lidstva by dnes nežila. A mě vždycky zajímalo to, co je skutečně podstatné. Chci vědět, jak spolu jednotlivé věci souvisejí,“ říká Smil.

I proto je stále na roztrhání. Jako teď, když spolu sedíme v hotelu Parc des Eaux Vives na břehu Ženevského jezera. Smil má za sebou patnáctihodinovou cestu z Kanady, a přestože se prý už cestování snaží omezit a nabídky z různých konferencí většinou odmítá, tuhle cestu vynechat nemohl.

Druhý den ráno má totiž schůzku v jedné z nejvýznamnějších švýcarských bank. Její jméno prozradit nechce, ale přizná aspoň, že jí už několik let radí, do čeho investovat v energetice. „Sám neinvestuji do ničeho, všechny akcie jsem prodal už v devadesátých letech. Jsem jen poradce, který popisuje svět takový, jaký ve skutečnosti je,“ říká Smil.

Stejně tak si k němu pro jeho názor chodí i Bill Gates. Naposledy před prosincovou konferencí o klimatu v Paříži, kde se Gates postavil do čela velkých investorů, kteří se zavázali poskytnout více peněz na inovace v energetice.

Co jste mu poradil?

Já mu to vždycky zhodnotím z vědeckého hlediska, řeknu mu svůj názor co možná nejvíc objektivně a většinou máme podobný pohled na věc. Někdy se ale lišíme a to byl i případ pařížské konference. Bill oznámil, že investuje dvě miliardy dolarů na energetický výzkum, a experty, mezi nimi i mě, požádal, aby řekli, co by bylo dobré udělat.

Já jsem ale v tomhle ohledu spíš skeptik, samozřejmě potřebujeme víc peněz na výzkum, ale dávám přednost spíš pomalejšímu a přirozenějšímu vývoji, tak jsem se nakonec k té akci nepřipojil a žádný návrh jsem mu nedal.

Jak často se potkáváte?

On je hodně zaneprázdněný, každý by ho chtěl mít pro sebe a já nejsem hloupý, abych ho pořád otravoval, takže to dělám, jak nejméně musím. Občas si napíšeme e-mail, ale nechávám to čistě na něm, jestli se mi ozve. Už tak mám pocit, že toho dělá až moc, každý po něm něco chce.

Jaké je ale to, když chce něco on po vás? Zavolá nejbohatší muž světa a chce radu.

Já to takhle neřeším. On dělá svoji práci, já zase svoji. Je to úplně normální člověk, který chodí oblékaný stejně jako vy a kterému řeknu svůj názor stejně jako vám. Já o něm dokonce v jedné své knížce napsal, že se stal miliardářem náhodou – a on to ví, protože je realista.

Neříkejte, že vám nelichotí, když vaše knížky doporučuje Bill Gates.

Já tomu říkám quiet satisfaction. Tichá satisfakce. Samozřejmě, těší mě to. Tím spíš, když o mně říká, že jsem jeho nejoblíbenější autor, a moje knihy komentuje už šest let. Něco to znamená. Ale nechodím po světě a nijak se tím nechlubím. Nikdy bych o Billovi nezačal mluvit sám od sebe.

Cítíte, že má doporučení od Gatese nebo Zuckerberga vliv na prodej knih?

Mark teď čte moji poslední knihu a Bill jich okomentoval už asi devět nebo deset. Když to udělá, stoupne návštěvnost mých stránek, ale většinou to odezní velmi rychle. Zase takový efekt to nemá. Je to dané tím, kolik dnes vychází knížek, a hlavně tím, o čem píšu. Kdybych napsal knížku o tom, jak se stát miliardářem, a Bill ji doporučil, asi by to byl bestseller, ale já píšu vědecké knihy, které jsou plné čísel a vyžadují už od čtenáře určitou míru znalostí.

A ty se prodávají hůř než beletrie.

Právě. Billovy recenze tomu určitě pomáhají, možná se jich pak neprodá pět tisíc, ale jednou tolik, rozhodně to ale nejsou stovky tisíc kusů. Já ta čísla vlastně ani neznám, nepátrám po nich, protože to nedělám pro peníze. Zásadně nečtu smlouvy. A ani bych takové knížky, co se budou prodávat masově, nechtěl. Chci psát takové, které něco dokazují, vysvětlují a učí.

Proč si je oblíbil zrovna Bill Gates?

Jednu věc máme s Billem společnou. Chceme rozumět světu kolem sebe. Proto má rád moje knihy: jsou plné čísel, která mu to umožňují.

Také říká, že mu pomáháte udržovat jeho optimismus pod kontrolou.

To je pravda. V tom jsme zase odlišní. Já jsem vědec a inženýr, který jen popisuje věci tak, jak jsou. A to, jestli je to optimistické, nebo pesimistické vidění, je na vás. Je to subjektivní. Navíc, já jsem spíš skeptický Evropan, zatímco Američané včetně Billa mají daleko víc optimismu.

V čem tedy krotíte jeho optimismus?

Upozorňuji ho, že přechod na takzvanou zelenou energii nejde udělat přes noc a jestli tenhle proces chceme urychlit, musíme začít masivně investovat do energetických inovací. Ale postupně, systematicky, a ne jednorázově. Celosvětově se dnes z fosilních paliv vyrobí osmdesát šest procent veškeré primární energie. Před pětadvaceti lety to bylo devadesát procent, takže z toho je evidentní, že jsme společnost, která byla fosilními palivy stvořena a je na nich také totálně závislá.

Dotovat zelenou elektřinu má smysl, když se to dělá s mírou.

Je přechod na zelenou energii utopií?

Nejsem proti zelené energii, jak mi někdo vyčítá. Já jen říkám, co je evidentní. Když jsme za pětadvacet let snížili svoji závislost na fosilních palivech jenom o čtyři procenta, v dalších pětadvaceti letech se bez nich určitě neobejdeme. Fandím solární elektřině, ale třeba v Německu si kvůli ní už teď 350 tisíc rodin nemůže dovolit platit účet za elektřinu, protože ji už teď má Německo nejdražší v západním světě.

Kvůli dotacím na obnovitelné zdroje.

Ano, všechno by mělo mít postupný a organický vývoj, dotovat zelenou elektřinu má smysl, jen když se to dělá s mírou a v určitých mezích. A víte, co je zajímavé? Že vlastně nic jako úplně zelená elektřina ani neexistuje. Podívejte se na větrnou turbínu. Ta, která má výkon pět megawattů, je vyrobena ze sto osmdesáti tun oceli a čtyřiceti pěti tun plastů. A jak tyhle materiály vyrobíte? Potřebujete k tomu uhlí, ropu nebo zemní plyn. Co je vodní přehrada? Ocel a beton. Takže na začátku jsou pořád fosilní paliva.

Jak dlouho nám jejich zásoby ještě vydrží?

Vyrůstal jsem v době, kdy se říkalo, že touhle dobou už dojde ropa. A vidíte – nedošla. Dokonce se dnes už z obavy o změny klimatu říká, že všechna fosilní paliva nikdy nebudou spálena. Ropy máme jen ve Venezuele nebo Kanadě na další stovky let dopředu, třeba v kanadských dehtových píscích je ropy stejně jako v Saúdské Arábii. Je pravda, že ta ropa je špinavější a její těžba je také náročnější a dražší, ale i to se už zlepšilo. Fyzicky ale nemůže dojít nikdy. Jednoduše proto, že kvůli těm nejmenším ložiskům by se nevyplatilo vrtat do země.

Mohou dojít jiná fosilní paliva?

No, uhlí je tolik, že nebude asi spáleno nikdy. A zemního plynu je mnohem víc, než se předpokládalo, protože se nacházejí pořád nová ložiska. Třeba Izrael ho má tolik, že by mohl být jeho největší vývozce na světě. Krásný příklad, jak obrovské jsou zásoby fosilních paliv, je rozmach Číny. Čína vyrostla z ničeho na světového obra a přitom žádné materiály nedošly. Pořád je v zemi dost hliníku a ceny ropy ještě klesly. Teď zřejmě čeká stejný rozmach i Indii, a když planeta ustála růst Číny, myslím, že ustojí i Indii.

Takže se bát nemusíme?

Když se ptáte, jestli máme v zemi dost zásob, je to vlastně špatně položená otázka. Spíš se musíme ptát na to, jak chytří dokážeme při jejich využívání být, aby nám vydržela co nejdéle a způsobila co nejmenší škodu na životním prostředí. Jak moc budeme ochotni snížit svoji spotřebu.

Lidé si pořizují obrovské domy, i když do poloviny místností nikdy nevkročí.

Já mám třeba ve Winnipegu super zateplený dům, okna s trojitým sklem, topím v kotli na zemní plyn, který má účinnost devadesát sedm procent, a jezdím v malé hondě. Kdyby to samé udělala jedna miliarda lidí žijících ve vyspělém světě, ze dne na den bychom spotřebovávali o třetinu energie méně.

Ale to se nám nechce.

Ne, protože lidé jsou společenské bytosti. Nechtějí malou hondu, ale chtějí velký mercedes. Chtějí se dívat, jestli se na ně ostatní dívají. Proto si lidé v Americe pořizují obrovské domy, i když do poloviny místností nikdy nevkročí. Lidé to nedělají kvůli sobě, ale proto, aby ostatní oslnili.

Reklama

Vidíte naději na šetrnější budoucnost v Tesle a dalších elektrických autech?

To je zase špatný termín. Elektrické auto přece není elektrické – třeba v Praze je to uhelné a jaderné auto, protože většina elektřiny v Česku pochází z uhlí a jádra. V Číně je to uhelné auto, ve Francii jaderné, protože osmašedesát procent tamní elektřiny pochází z jádra, a v Kalifornii je to zase auto hlavně na zemní plyn. Celé je to o tom, jestli emise vypustíme do vzduchu tam, kde auta jezdí, nebo v místě, kde stojí elektrárna, která tu elektřinu vyrábí. Jen říkám pravdu, kterou spousta lidí nechce slyšet.

Národnost neřeším

Říkát nepříjemnou pravdu chtěl Václav Smil už v roce 1968, když jako absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy po vojně nastoupil do plánovacího výboru Severočeského hnědouhelného revíru. Vadilo mu, že se na severu Čech ve velkém ničí krajina, a chtěl to změnit. Jenže brzy narazil.

„Napsal jsem o tom svůj první článek do časopisu Vesmír, který cenzura kupodivu povolila. Byl to docela průkopnický text,“ vzpomíná s úsměvem Smil na svůj marný boj. Tehdy pětadvacetiletý vědec rychle pochopil, že tohle není budoucnost, o které snil.

„Chtěl jsem být na univerzitě, dělat výzkum a psát knížky. A to by nešlo, kdybych nebyl ve straně,“ dodává.

Proto jste o rok později emigrovali?

Ano. Až do října 1969 nechali komunisté hranice relativně volné, takže to nebylo zase tak těžké. Šest týdnů jsme s ženou Evou čekali ve Stuttgartu na vízum do Ameriky a pak jsme odjeli do Pensylvánie, kde jsem si na Penn State University dodělal doktorát. Mohl jsem tam začít přednášet, ale já nemám rád moc velká města, a tak jsme nakonec odešli do Winnipegu. Ten je relativně malý a takový víc evropský.

Chybí vám někdy Česko?

Ne. Než v roce 2006 zemřela moje maminka, jezdil jsem za ní do Prahy každý rok aspoň na jeden nebo dva týdny. Prahu miluju, ale od té doby jsem tam byl jen jednou, když mě před dvěma lety pozvali na nějakou konferenci. Má žena tam jezdí každé tři roky, ale pro mě je to už cizí země.

Česky ale mluvíte pořád dobře.

Když se koncentruju, zvládám česky mluvit i psát. S manželkou doma česky mluvíme, ale už ne pořád a já jinak nemám příležitost češtinu použít. Se synem Davidem (pracuje jako vědec v oboru organické a syntetické chemie – pozn. red.) už mluvíme jen anglicky, ale když byl malý, mluvil česky skvěle. Dodnes česky rozumí, ale už nemluví.

Přemýšlel jste, že si po revoluci znovu zažádáte o české občanství, které vám komunisté po emigraci sebrali?

Kdepak. Nikdo mě po revoluci nekontaktoval a pro mě by to nemělo žádný smysl. Kanada je moje země, já tam chtěl jít, záměrně jsme kvůli tomu opustili Československo a Kanaďané byli tak úžasní, že nám dali svoje občanství. Tak přece teď nebudu žádat zase o to české jen proto, abych mohl projít rychleji kontrolou na evropských letištích.

Já navíc národnost moc neřeším. I vy jste určitě jako každý Středoevropan Čech, Němec, Rakušan, Polák, Maďar a Žid… Záleží jen na tom, jak daleko do minulosti zajdete a jaké předky tam najdete.

A jsme u historie, kterou jste ani nestudoval. Jak vlastně vznikl váš široký záběr?

Za to může moje přirozená zvídavost. Dneska se můžete učit řeč Papuánců, studovat krovky brouků, ale když se podíváte na sedm miliard lidí na světě, dojde vám, že jsou mnohem důležitější problémy. A to, jak vědecké disciplíny vědomosti rozškatulkovávají, není přirozené a hlavně to nepomáhá. Já takovým vědcům říkám vrtači šachet. Sedí si spokojeně na jejím dně, a když vzhlédnou nahoru, vidí jen úzkou výseč nebe a nic víc. Já zkoumám celý horizont.

Jak přicházíte na všechna ta čísla, kterých jsou vaše knihy plné?

Procházím všechny možné zdroje a počítám. Čtu velké množství knih, ročně jich zvládnu osmdesát až sto, a na základě toho dělám svoje výpočty. Dám vám příklad. Říkal jsem vám, kolik oceli je potřeba na výrobu větrné turbíny. A z toho se dá snadno vypočítat, že pokud by mělo být do roku 2030 vyráběno třicet procent světové elektřiny z větru, budeme na to potřebovat 600 milionů tun oceli. Tedy i fosilní paliva. Takže když se nad tím zamyslíte, hesla o nutnosti skončit s fosilními palivy už znějí úplně jinak.

Mimochodem, na jaké nejdůležitější číslo lidé nejvíc zapomínají a neměli by?

Čtyřicet procent. Tolik lidské populace žije díky Haber-Boshově umělé syntéze amoniaku, tedy průmyslové výrobě čpavku, který se používá buď přímo jako hnojivo, nebo ze kterého se další dusíkatá hnojiva vyrábějí. Tohle dnes skoro nikdo neví. Orné půdy nepřibývá, a pokud z ní má být větší výnos, který by uživil víc lidí, je potřeba víc hnojiva. A kdybychom se ho díky těmto dvěma vědcům v roce 1909 nenaučili vyrábět průmyslově, jednoduše by tahle planeta sedm miliard lidí neuživila. Druhá zásadní inovace pak přišla zhruba v šedesátých letech.

To bylo co?

Vyšlechtění vysoce výnosných druhů pšenice a rýže, které nejlépe reagují na vysoké dávky umělého hnojiva. Studovat zemědělství dnes není moc populární, přitom musíme jíst každý. I v Silicon Valley, které je dnes považované za centrum inovací.

Jenže inovace je spíš to, o čem mluvím – původně měla pšenice výnosnost jednu až dvě tuny na hektar, zatímco teď je to i víc než devět tun. Díky téhle inovaci dnes žijí miliardy lidí, přitom většina z nich považuje za největší inovaci Uber nebo Airbnb. Ale co je to za inovaci? Pořád je to přece taxík a ubytování.

Když jsme si domlouvali schůzku, zaskočilo mě, že nepoužíváte mobil.

Ano, tohle zaskočí úplně každého. Nepotkal jsem nikoho, kdo by se mě neptal, jak to bez něj zvládám. Úplně normálně. Člověk je společenský tvor a mobil je věc, která mu v tom pomáhá. Každý chce mít ten nejlepší model, stejné je to i s tím mercedesem. Chcete vidět, že vás ostatní vidí, že máte nejlepší iPhone, protože to posouvá výš vaše sociální postavení. Proto také Facebook používá 1,5 miliardy lidí. Dřív vás mohl obdivovat jen úzký okruh lidí, teď to ale díky Facebooku a mobilu můžete dát najevo celému světu.

Zároveň ale přece mobil usnadňuje život.

Ano, to nepopírám. Ale zároveň si přiznejte, že většina lidí mobil nepoužívá k usnadňování života. Nedávno jsem byl v Japonsku, a když jsem pozoroval lidi v metru, devadesát procent z nich hrálo zrovna na mobilu nějakou hru. A nejčastější věc, co lidé přes mobil sdílejí na Facebooku, jsou fotky jídel nebo latte artu. To přece není způsob, jak si usnadnit život. Mobil je v první řadě věc, která vám zvyšuje váš sociální status.

A kvůli tomu ho nepotřebujete.

Jaký má smysl pálit uhlí na výrobu elektřiny, která pohání ty miliony serverů zahlcených fotkami obědů a kávové pěny? Představte si, kolik dat by se přeneslo, kdyby všech 1,5 miliardy uživatelů Facebooku vyfotilo a nasdílelo svůj oběd. Lidé si neuvědomují, kolik elektřiny tyhle servery spotřebují.

Byla někdy v historii lidstva nějaká technologie, na které jsme byli stejně závislí jako na mobilech?

Ne. Je tady totiž ještě jedna věc, díky které je mobil tak úspěšný. A to je ta jeho okamžitost. Svoje potřeby si díky němu můžete vyplnit okamžitě. Teď a hned. Na nic nemusíte čekat. Vy jste boss. Máte pocit, že máte všechno pod kontrolou. Je to v mnoha ohledech primitivní pud, ale to je právě ten důvod, proč má mobil takový úspěch. Cítíte se s ním dobře.

Jaký to na nás bude mít vliv?

Je těžké zobecňovat. Japonci třeba milují komiksy manga, které jsou někdy neuvěřitelně brutální, ale stejně nemůžete říct, že jsou všichni Japonci vraždící maniaci. Jakkoliv se mi to nelíbí, nechci říkat, že kvůli tomu lidstvo dopadne špatně.

Lidé si neumí představit, že by neměli víc.

Já jen říkám, že je tady mnohem víc věcí, které stojí za to dělat, než věnovat svůj čas mobilu. Povídejte si s rodiči nebo se prostě jen tak dívejte na mraky a přečtěte si francouzskou beletrii. Jestli mě něco straší víc, pak to ohromné množství nerostného bohatství, které se na výrobu mobilů spotřebuje.

V jakém smyslu?

Kdybychom vzali jen pár mobilů a udělali z nich malou hromádku, bylo by v ní víc zlata, stříbra a mnoha dalších vzácných prvků než kdekoliv jinde v přírodě. Abyste v přírodě vytěžil jeden gram zlata, potřebujete vytěžit zhruba dvě tuny minerálu. A na to se zase spotřebuje obrovské množství energie. Na světě je dnes asi sedm miliard mobilů a to se jich každý rok jedna miliarda bez recyklace vyhodí.

Protože potřebujeme nový model.

Všechno musí být pořád větší a lepší, pořád se musíme posouvat, i když to nemá žádnou výhodu. Kolikrát jsem už slyšel argument, že větší auto je bezpečnější. Když ale budou mít nakonec všichni ta velká auta, budou jen o to větší nehody. Tohle se dnes projevuje ve všem. Jsme se ženou snad jediní, kteří teď jezdí v menším autě než dřív. Lidé si neumí představit, že by neměli víc, a nedokážou se zastavit ani u toho, co už mají.

Není tohle ale přece inovace?

Dneska je všechno inovace. První počítačový čip se objevil v roce 1971, ale nemyslím si, že do té doby žili lidé o moc horší život. Zatímco bez počítačového čipu by lidstvo mohlo žít dál, bez syntézy čpavku nebo masové produkce oceli ne. Bez oceli by totiž nešlo vyrobit ani sklo, které totálně změnilo celou naši civilizaci. To jsou základy našeho světa. Silicon Valley je jen třešnička na dortu, ale ten dort, to je čpavek, ocel, sklo nebo plasty.

Přitom technologické inovace dnes fascinují celý svět…

Podívejte se třeba na letadlo, kterým jsem nedávno letěl do Japonska. Boeing 787. Většina z toho letadla je už vyrobena z uhlíkových vláken, kovu tam moc není, takže je lehké. Když se na něj ale podíváte od základu, je to pořád ten samý stroj jako první boeing z roku 1957. A kdybyste k němu vzal tehdejšího inženýra, řekne vám, že v 787 je víc elektroniky a šedesát procent z něj jsou uhlíková vlákna, všechno ostatní by ale znal.

Nejlepší na tom ale je, že ten starý boeing letěl stejnou rychlostí jako současná 787. O šedesát let dřív! A to je letectví jedno z nejinovativnějších prostředí. Chci tím říct, že inovace, které mění věci od základů, zase tak časté nejsou.

Kde jsou tedy dnes podle vás inovace potřeba nejvíc? Kromě energetiky.

Jestli mám v něčem o lidstvo strach, neřešil bych funkce nového iPhonu, ale spíš rezistenci bakterií. Už teď je na světě hodně bakterií, které jsou kompletně rezistentní na všechny možné druhy antibiotik, protože antibiotika používáme příliš. Ve čtyřicátých letech jsme tenhle boj vyhráli, ale teď se blížíme do bodu, kdy by tuhle výhodu mohlo lidstvo zase ztratit. Jestli s tím něco neuděláme, budeme mít velký problém. Místo toho teď nejvíc řešíme mobily a internet.

Kdybyste tedy mohl na světě změnit jednu věc, co by to bylo?

Základní věc je číst, číst a číst. Protože když čtete, přemýšlíte. A když přemýšlíte, dostáváte nové nápady. Čtení aktivuje části mozku, které žádná jiná činnost aktivovat neumí. Také probouzí představivost. Když se podíváte na fotku Benátek, moc o ní nepřemýšlíte. Ale když o tom čtete, musíte zapojit i představivost. Čtení je něco, co z nás dělá lidi.

Rozhovor původně vyšel ve Forbesu 1/2016.

Reklama
Reklama