Pracoval pro Českou televizi, pohyboval se ve velkém postprodukčním studiu a potkával lidi, které od dětství považoval za profesní ikony. Zvenčí měl Šimon Jakub Růžička skvělý život. Uvnitř však cítil něco úplně jiného. Po šesti letech „vzdorování“ vstoupil k františkánům, jak líčí v devátém díle seriálu Restart. Designu se ale nevzdal a založil značku Sacra.
Zásadním momentem v jeho životě bylo, když mu známý v hospodě poklepal na rameno a řekl mu větu, kterou by většina mladých lidí v kreativní branži chtěla slyšet. „Kubo, ty máš báječnej život,“ líčí bratr Šimon chvíli, kdy nad svou cestou začal výrazněji přemýšlet.
Měl tehdy partnerku, krásné bydlení v pražských Dejvicích poblíž Šárky a práci, ke které se řada lidí pokouší dostat celé roky. Studoval grafický design a animovaný film, pracoval na volné noze pro Českou televizi a pohyboval se kolem filmu a postprodukce.
Podílel se například na Příběhu Luboše Jednorožce pro Paměť národa či na filmu Kuky se vrací Jana Svěráka. Ve studiu UPP potkal George Lucase, tvůrce Star Wars a jednu ze svých dětských ikon. Dostával se zkrátka do prostředí, o kterém dříve jen snil.
Přestože mu okolí potvrzovalo, že se mu podařilo uspět, on sám to prožíval úplně jinak. „Já jsem si uvědomil, že jsem uvnitř cítil prázdnotu,“ líčí u stolu v zahradě Kláštera františkánů Praha.
Právě tato prázdnota se stala jedním z posledních kroků jeho dlouhého restartu a Růžičkova cesta k františkánskému řádu se skládala postupně z pochybností, silných prožitků, vztahů, cestování.
Bůh místo nedělních pohádek
Vyrůstal především s věřící maminkou, otec od rodiny odešel, když byl Jakub ještě velmi malý. Víra byla v rodině přítomná, její přijetí ale automatické nebylo.
Když mu bylo dvanáct let, maminka rozhodnutí, zda bude dál chodit do kostela, nechala na něm. Kostel mu do té doby připadal studený a nudný. Navíc kvůli nedělním mším nestíhal televizní pohádky, o kterých se pak ostatní děti v pondělí bavily ve škole.
Jednou proto po mši položil Bohu jednoduché ultimátum. Buď existuje a dá se to nějak poznat, nebo s kostelem skončí. „V tu chvíli zasvítil paprsek na oltář a já jsem poznal, že tam je někdo, kdo mě má rád,“ říká.
Víra mu přitom dospívání nijak neusnadňovala. Ve škole byl jedním z mála věřících, poslouchal poznámky spolužáků a někdy Bohu „vyčítal“, že kvůli němu nemůže dělat věci, které patřily k dospívání jeho okolí.
Smlouvání s Bohem
Druhá zásadní chvíle přišla krátce před osmnáctými narozeninami. Původně měl jet na hiphopovou akci na Slovensko. Maminka mu ale nabídla náhradní pobyt v Koclířově, kde měl vystoupit františkán Elias Vella. A když drobný maltský řeholník začal mluvit, měl Šimon pocit, že přesně vidí do jeho života a nabyl přesvědčení, že ho Bůh zná a má pro něj plán.
Setkání bylo natolik silné, že se poprvé odhodlal vyslovit možnost, kterou později dalších šest let odmítal. „Tam jsem řekl mamce, že bych šel do řádu,“ řekl.
Jeho maminka myšlenku nerozporovala. Připomněla mu však, že má za měsíc maturovat, a doporučila mu, aby nejdřív středoškolské vzdělání dokončil. Poslechl ji. Pokračoval na vysokou školu, věnoval se animovanému filmu, navázal partnerský vztah a zkoušel zjistit, zda nemůže víru i své schopnosti naplnit v běžném životě.
„Šest let jsem odolával, jak to šlo,“ říká. Ve světě filmu se mu přitom otevíraly dveře. S kamarády měl pražský ateliér, pracoval jako grafik a animátor, chvíli si přivydělával jako promítač v kině Světozor a prošel velkým postprodukčním studiem.
Právě tam se dostával do blízkosti lidí a projektů, které pro něj zosobňovaly profesní úspěch. Snažil se proto Bohu nabídnout jinou variantu svého života. „Já jsem s Bohem smlouval, že do kláštera nepůjdu, ale budu pro něj točit filmy,“ vypráví.
Ve svých představách plánoval, že jednou bude mít syna, který by se mohl stát knězem nebo řeholníkem místo něj. Bůh však podle něj k těmto nabídkám mlčel.
Čím víc profesních idolů poznával, tím více si všímal, že ani úspěch, sláva a velké projekty automaticky nepřinášejí klid. U některých lidí, kteří dosáhli vrcholu, vnímal strach, nejistotu a neustálý neklid.
Cesta do kláštera
Rozhodnutí stále nepřicházelo. Růžička navštěvoval kláštery, zvažoval různé podoby duchovního života a opakovaně se vracel do vztahu i civilní práce. Nakonec ale přišel okamžik, kdy si přestal nechávat otevřená zadní vrátka.
„Najednou jsem řekl: To chci,“ líčí. Ani potom nevstoupil do kláštera ze dne na den. Odstěhoval se a přibližně půl roku ještě dokončoval rozdělané grafické věci. Do formace vstoupil v roce 2011.
První dva roky postulátu ještě františkánský hábit nenosil. Chodil do práce, ale už žil v komunitě a zjišťoval, zda je řeholní život skutečně jeho cestou.
Právě tehdy se stalo něco nečekaného. Film, který do té doby tvořil podstatnou část jeho života, najednou nedokázal sledovat. „Trvalo to dva roky,“ říká.
Foto se svolením bratra Šimona Jakuba Růžičky
Přibližně po té době se ke grafice začal vracet. Už ji ale nevnímal primárně jako cestu do filmových titulků nebo k profesní prestiži. Začal ji používat pro františkánské misie.
Značka Sacra
Velkou částí jeho života jsou misie. Do města přijede tým šedesáti lidí a společně s místní farností připraví kulturní program, koncerty, divadlo, kavárny i prostor pro setkávání a rozhovory.
Aby se o programu lidé dozvěděli, potřebovali plakáty a jednotný vizuální styl. Růžička proto začal připravovat grafiku, značku a oblečení. Každoroční objednávání triček, domlouvání tiskáren a organizování kolekcí ale postupně přestával zvládat. Požádal tedy vedení řádu, zda by kolem myšlenky mohla vzniknout samostatná, oficiálně zaštítěná skupina.
Tak se začal rodit projekt Sacra. Růžička získal souhlas řádu a začal shánět peníze. První kolekce měla podle jeho odhadu stát kolem tří set tisíc korun. Nakonec se podařilo získat přibližně půl milionu korun od dobrovolníků, řeholních společenství i biskupství.
Postupně kolem něj vznikl tým skautů a dalších nadšenců, kteří převzali výrobu, materiály, logistiku, marketing i obchodní stránku. A Sacra dnes podle Růžičkova odhadu prodala už tisíce kusů. On sám však nemá projekt formálně řídit ani z něj pobírat příjem. Toto oddělení bylo podmínkou vedení provincie.
„Mou rolí je především grafika, duchovní směřování a přinášení nápadů. Zároveň nechci určovat každý krok nebo projektu diktovat, co přesně má kdo dělat,“ líčí.
Foto se svolením bratra Šimona Jakuba Růžičky
Sacra pracuje i s výrazy, které znějí na první pohled jako zaklení. Na oblečení se objevuje sakra, JežíšiMaria, hergot a další slova s náboženským původem nebo konotací. Hranice mezi posvátným a tím, co se postupem času proměnilo v bezmyšlenkovitou nadávku, Růžičku baví.
Humor a schopnost dělat si legraci ze sebe samých mohou podle něj lidem umožnit začít o víře mluvit bez křeče a přehnané vážnosti.
Sacra má být také prostorem pro další křesťanské umělce. Růžička ve svém okolí potkává schopné hudebníky, sochaře, šperkaře, řemeslníky a designéry, kteří svou nejsilnější tvorbu často rozvíjejí až vedle zaměstnání. „Přál bych si, aby jim projekt mohl nabídnout spolupráci a společnou platformu,“ říká.
V závěru říká, že restart podle něj nemusí znamenat výměnu něčeho špatného za něco dobrého. Někdy člověk opouští život, který je sám o sobě krásný, protože věří, že pro něj existuje jiná cesta. Film, grafika ani design z jeho života nakonec nezmizely. Jen přestaly být cílem a staly se nástrojem.
