Cesta z vietnamského bistra rodičů až na vrchol tuzemské gastronomické scény vyžadovala obrovskou dávku odvahy a ochoty riskovat vlastní auto i bydlení. Christian Chu, někdejší člen výběru Forbesu 30 pod 30, vybudoval pražskou restauraci Levitate navzdory pochybnostem okolí i drsným začátkům v červených číslech.
Na pódiu letošního Forbes Business Festu Christian Chu otevřeně popsal své nastavení mysli, plánování zahraničního růstu i neustálý vnitřní neklid, který ho žene kupředu.
„Neměli jsme žádné informace, jestli dostaneme hvězdu, nebo ne,“ zavzpomínal Chu na zásadní zlom roku 2025. Jeho byznys partner se ho tehdy před vyhlášením výsledků ptal, zda má vůbec zarezervované ubytování.
Šéfkuchař mu tehdy s naprostou upřímností odpověděl, že pokud prestižní ocenění nezíská, jede okamžitě domů. Nakonec slavil v hotelu, kam po vlně euforie dorazil až ve tři hodiny ráno.
Tento úspěch přišel po osmi letech od momentu, kdy v roce 2017 luxusní podnik otevřel. Začínal jako pětadvacetiletý mladík bez formálního kuchařského diplomu, zato s ekonomickým titulem z Vietnamu, který je mu dnes dle jeho vlastních slov v praxi úplně k ničemu.
Rodiče z něj přitom původně chtěli mít lékaře nebo právníka a o jeho michelinském triumfu dodnes netuší, protože otec žije ve Vietnamu a matka ve Spojených státech.
Chuovy začátky v oblasti vysoké gastronomie doprovázel extrémní finanční tlak. Blízcí přátelé považovali jeho tehdejší krok za vyložené šílenství a první rok provozu generoval hluboké ztráty.
Christian Chu neměl žádný záložní plán, byl však zcela připravený prodat vlastní auto i byt a půjčoval si peníze od známých, aby chod restaurace udržel nad vodou. Sám sebe s odstupem času označuje za tehdy tak trochu blbějšího, protože málokdo v jeho věku riskuje tak obrovské sumy.
Zásadní obrat přinesl až březen roku 2019, kdy prestižní průvodce Michelin zařadil restauraci do svého celosvětového výběru, což okamžitě obrátilo křivku byznysu směrem vzhůru a přivedlo do podniku davy zahraničních turistů.
Foto Roman Pelderl
Přestože Chu dokázal vybudovat mezinárodně uznávaný koncept, tradiční českou klasiku by hostům nikdy nenabídl. Rezolutně odmítá vařit guláš nebo svíčkovou s odůvodněním, že není Čech a tuzemští kuchaři mají tato jídla přirozeně v sobě, takže je vždy připraví nejlépe.
Sám se raději drží toho, co stoprocentně ovládá. Pražská restaurace je navíc jeho posledním projektem na českém území. Své další podnikatelské záměry plně směřuje do Curychu a především do Dubaje, kde vidí obrovský tržní potenciál a oceňuje mnohem snazší nákup licencí bez zdlouhavého papírování.
V byznysu je podle něj zkrátka nutné neustále riskovat a posouvat se dál. Úspěch na nejvyšší úrovni si však vybírá daň v podobě absolutního perfekcionismu. Chu o sobě prohlašuje, že je v pracovním životě psychopat a že je s ním v kuchyni vyloženě peklo spolupracovat.
Po týmu vyžaduje absolutní čistotu, pořádek a striktní dodržování nastaveného systému, který navíc každý den osobně mění. Sám se nachází ve stavu permanentní nespokojenosti, ze které nedokáže utéct. Skutečné vnitřní uspokojení mu přinese až případný zisk třetí michelinské hvězdy, i když si realisticky uvědomuje, že ten pocit čistého štěstí bude po letech dřiny trvat možná jen tři minuty.
