Jednatřicátého srpna 1980 byla neděle, takže Rudé právo vyšlo až v pondělí 1. září. Úvodní text byl nadepsán „Zápas o zrno“ a věnoval se průběhu žní. Vedle byl článek k začátku nového školního roku, oznamující výchovu mladých v duchu směrnice XV. sjezdu Komunistické strany Československa.
Generace, jíž se výchova podle směrnice týkala, se však zrodila pro jiný svět. Pro svět, který svým způsobem započal právě poslední prázdninový den před čtyřiceti lety: v Polsku vznikla Solidarność, první nezávislá odborová organizace uvnitř sovětského bloku.
Od té doby už nic nebylo jako dřív. Trvalo to sice ještě přes devět let, ale právě toho léta bylo do prohnilého systému poprvé kopnuto tak, že se rozkýval a nakonec s rachotem zhroutil.
Vzniku Solidarity předcházela prázdninová vlna stávek s epicentrem v Gdaňských loděnicích. Příčiny nepokojů jasně ukazují, jak politický systém prorůstá ekonomikou a naopak. Plyne to z legendárních jedenadvaceti požadavků, s nimiž stávkující vyrukovali. Například?
- podniknout činnosti, které by zemi vyvedly z hospodářské krize
- zvýšit základní mzdy o dva tisíce zlotých
- zrušit prodej za devizy
- zaručit růst mezd paralelně k růstu cen. Realizovat plné zásobování trhu
- zlepšit pracovní podmínky ve zdravotnictví
- zavést všechny soboty volné
Ústředním tématem petice bylo samozřejmě volání po svobodě. Ale právě svoboda v sobě nese i volný trh a prostor pro vlastní činorodost a podnikání. Tedy aspekty, jež do jisté míry obsahují i řešení nevýkonné ekonomiky.
Polští dělníci, deklarovaná páteř komunistického režimu, vstoupili do stávky za lepší život. Byl to od nich odvážný hazard, poněvadž stávkovat bylo v zemi ze železnou oponou nelegální; zatímco stávky na Západě byly v Sovětském svazu a jeho satelitech kvitovány jakožto výrazy vzdoru proti prohnilému kapitalismu, v socialismu nebylo podle mocných proč stávkovat a stávkovat se tedy nesmělo.
Srpnová stávka v gdaňských loděnicích | Foto Zenon Mirota
Jenže v polské povaze je cosi heroického. „Tradice velí, abychom nikdy nesouhlasili se zotročením, což hodně často vedlo k beznadějným vzpourám, ale polská mentalita je tím ovlivněna,“ řekl kdysi autorovi tohoto textu Adam Michnik, jeden z předáků Solidarity, který si odseděl v komunistických vězeních šest let a nyní je šéfredaktorem listu Gazeta Wyborcza.
Michnikem zmíněný rys patrně postrčil Poláky k rozpoutání protestů. Nemohli si zkrátka pomoct. Ke stejnému vzdoru se odhodlali už v roce 1970, o deset let později ale zvolili jinou taktiku: nevyšli do ulic, kde mohli být snadno rozehnáni, ale okupovali továrny.
Nad všemi jejich požadavky čněl ten hlavní: legalizace odborů, které by nebyly závislé ani na zaměstnavatelích, ani na komunistické straně. Z dnešního pohledu celkem krotce vypadající požadavek v sobě nesl výbušninu, která soudruhy právem děsila – ztratili by monopol na moc. Aparátčíci správně tušili, že při povolení uzdy se jim totalitní jízda může fatálně vymknout z rukou.
Proto nechtěli kapitulovat. Léto 1980 bylo poměrně chladné, často pršelo, ale v Polsku bylo pořádně horko. Jenže u nás se o tom z oficiálních zdrojů nešlo dozvědět. Za humny vyústilo dusno v bouřku, doma panovalo lepkavé normalizační bezvětří.
Listovat
vydáními Rudého Práva ze
srpna
1980 způsobuje
jistý
druh
zvrhlé
rozkoše.
Tak
třeba na den přesně před čtyřiceti lety deník na své titulní
straně dopodrobna informoval o návštěvě zambijského prezidenta,
přičemž výrazem „dopodrobna“ je míněn takřka nekonečný
seznam členů KSČ, kteří státníka
v Praze vítali. Společná deklarace pak zdůraznila „význam
sepětí všech pokrokových sil“.
Archiv Ústavu pro českou literaturu
Strana šest je věnována zahraničí. „Plány NATO – nebezpečí pro mír a spolupráci“, sděluje titulní článek a pod ním je ctěný čtenář seznámen s „Některými novými jevy všeobecné krize kapitalismu“. A tak dál a tak dál. Ať jde o Rudé právo z 29. srpna 1980 nebo o jiné vydání z tohoto období, o událostech v Polsku tam není zmínka.
Přitom Polsko už mělo své hrdiny. A nebyl jím jen elektrikář Lech Wałęsa, který se postavil do čela Solidarity. Henryka Krzywonos-Strycharská řídila 15. srpna 1980 v Gdaňsku tramvaj, když na rušné křižovatce vůz zastavila a odmítla jet dál – pasažérům vysvětlila, že se právě přidala ke stávce.
„Čím víc jsem se blížila do místa, kde jsem mínila zabrzdit, tím víc jsem se bála. Měla jsem strach, jestli mě cestující nezbijí,“ vzpomínala tramvajačka později. Jak se později ukázalo a bude o tom ještě řeč, zmlácení přišlo odjinud. Lidé v tramvaji naopak gesto ocenili a právě Henryka se stala jedním z hybatelů žádosti určené „těm nahoře“.
Krzywonos-Strycharská (vlevo) na tiskovce Solidarity | Foto Stanisław Składanowski
Poslední
srpnový den režim konečně
povolil:
vládní zástupci podepsali s dělníky dohodu a přistoupili na
jejich požadavky. Do
konce téhož
roku
se Solidarita
stala
nejmasovější organizací v zemi,
když dokázala získat zhruba
7
milionů členů. A
protože s jídlem roste chuť, v
následujícím
roce
začalo
hnutí usilovat o
zásadní reformu politického systému.
Ještě však nenastala doba, aby si komunisté nechali něco takového líbit. V prosinci 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav a začalo zatýkání vůdců opozice, předáků Solidarity. Krzywonos-Strycharskou zmlátila při domovní prohlídce státní policie. „Bylo jich pět a házeli se mnou jako s nějakým pytlem, pak mě brutálně zbitou nechali na zemi. Byla jsem v tu dobu těhotná a následkem policejní brutality potratila.“
Foto AFP
Tragickými příběhy z dob totality jsou naplněny tlusté knihy. Jsou trýznivé, trčí tu jako bolavé vykřičníky. A přesto: byla-li jednou vpuštěna za ostnaté dráty vůně svobody, už ji nešlo „vyvětrat“. Stala se neodolatelnou. Po delegalizaci se Solidarita přesunula do podzemí, nepřestala však existovat a v roce 1989 sehrála klíčovou roli při pádu režimu.
Když jsem se Adama Michnika ptal, zda vidí dnešní dobu optimisticky, sarkasticky se zasmál: „Prosím vás, optimistická není Bible, natož já!“
Dobrá tedy, je třeba být realistou. Na konec srpna 1980 je ovšem vhodné pohlédnout s euforií.
