Jindřiška Šindelářová se s chutí zakousne do chlebíčku. Ani po třiceti letech, které letos oslavily její Libeřské lahůdky, se jí nepřejedly. Firma s obratem 250 milionů korun jich ročně vyrobí kolem pěti milionů.
Byť její zakladatelka už před pár lety předala vedení synovi, stále zůstává srdcem této sítě lahůdkářství. Ostatně vybudovala ji od nuly z malého stánku s bagetami, který provozovala na hlavním nádraží v Praze.
„Na
konci osmdesátých let jsem pracovala u Jídelních a lůžkových
vozů. Měla jsem stánek se zmrzlinou, následně s pizzou a později
s bagetami. A jakmile to bylo po revoluci možné, začala jsem
podnikat na sebe,“ vypráví Jindřiška Šindelářová nad šálkem
kávy a chlebíčkem v současném sídle firmy ve Vestci.
Právě
ona byla v Česku průkopnicí plněných baget. Setkala se s nimi ve
třiceti letech, když poprvé zavítala do Paříže. Křupavé
pečivo s nejrůznějšími náplněmi ji nadchlo a rozhodla se tuhle
pochoutku přenést i k nám. A jak se ukázalo, byl to dobrý tah. V
době, kdy se na nádraží daly sehnat tak maximálně housky se
salámem, působily poctivě plněné bagety jako zjevení.
„Byli jsme jediné středisko u Jídelních a lůžkových vozů na hlavním nádraží, které vydělávalo. Jinak tam všichni kradli, v pracovní době popíjeli a hráli šachy, a ještě si psali přesčasy. Ale mně se tenhle přístup nelíbil. Vždy jsem zastávala názor, že ať člověk dělá cokoliv, měl by to dělat, jak nejlíp umí. I kdybych byla uklízečka, tak záchody budu mít špígl nýgl,“ usmívá se Šindelářová.
Dodnes tak vzpomíná, jak s bagetami za 13 korun dokázala vydělat svůj první milion. „Nikdy jsem neměla sebevědomí, myslím, že na tom měl podíl i můj nevlastní otec. Nedávala jsem si tak žádné vysoké mety. Ale když se mi najednou začalo dařit, byl to nesmírně příjemný pocit,“ líčí podnikatelka.
Jindřiška Šindelářová se synem Jiřím Kulhánkem | Foto: Libor Fojtík
Postupně
se přes období, kdy dělala částečně pro státní podnik a
částečně na sebe, zcela osamostatnila a rozjela vlastní
podnikání. Z jednoho vozíčku s bagetami byly najednou tři.
Následně přišla první prodejna. Bagety doplnily saláty a
chlebíčky a po čase měla Jindřiška Šindelářová solidně
rozjetý byznys.
Zlomový
moment nastal v roce 2002, kdy vybudovala první větší výrobu ve
svém bydlišti – v Libři. A právě tehdy
vznikl název Libeřské lahůdky. Tedy začala dělat také řízky,
bramboráky a otevřela si malou pekárnu, kde začala péct třeba
oblíbené
briošky a následně pak
vyhlášené libeřské koláče.
Další klíčový okamžik přišel o dva roky později, kdy na Palmovce otevřela první kamennou prodejnu mimo hlavní nádraží. Postupně se nabalovaly další a další provozovny. Dnes jich mají Libeřské lahůdky 17, většinu v Praze a dva menší obchůdky v Libři a v Jesenici. A když už prostory v Libři nestačily, přesunula se výroba v roce 2016 do nové výrobní haly ve Vestci u Prahy.
„Nikdy
jsem netoužila mít velký podnik. Na začátku byla jen snaha
uživit se, protože jsem byla sama se synem. Růst firmy přicházel
přirozeně, aniž by to byl můj primární cíl,“ říká
Jindřiška Šindelářová, jejíž společnost se dostala dokonce
do výběru deseti nejlepších tradičních lahůdkářství z
celého světa, který v roce 2018 sestavil prestižní britský
deník The Guardian.
Úspěch to je ale tvrdě vydřený. Dlouhé roky pracovala i 14 hodin denně, soboty a neděle nevyjímaje. „Podepsalo se to na mém zdraví. Přivodila jsem si nejprve únavový syndrom a následně i syndrom vyhoření. Snažila jsem pak alespoň trochu zvolnit. Ale před čtyřmi lety přišel další zdravotní problém. Měla jsem infarkt a od té doby se o firmu stará můj syn, který měl do té doby na starosti strategii a rozvoj firmy,“ líčí zakladatelka firmy.
Jitka a Jiří Kulhánkovi jsou druhou generaci rodinné firmy, kterou založila Jindřiška Šindelářová. | Foto: Libor Fojtík
Jiří Kulhánek se teď snaží přinést do Libeřských lahůdek svěží vítr. Redesignuje jednotlivé pobočky, aby do nich přilákal mladší zákazníky. A rozšiřuje nabídku o zdravější produkty, jako jsou zeleninové saláty a pomazánky nebo žitné chlebíčky.
„Nabízíme přes tři sta produktů. Zákazníci ale mají stejně nejradši klasický chlebíček. Před pár lety jsme si mysleli, že o ně bude časem menší zájem. Ale opak je pravdou. Češi chlebíčky prostě milují a kupují je pořád,“ říká Kulhánek.
A co je vlastně tajemství dobrého chlebíčku? Podle Jindřišky Šindelářové veka a salát. Mít kvalitní základ a poctivé suroviny. „Všechny chlebíčky děláme stále ručně. Nemáme žádnou linku, ale každá výrobářka připravuje chlebíček od A až do Z. A to většinou přímo na prodejně, aby bylo vše čerstvé. Na centrále vyrábíme jen pro velkoobchodní prodej,“ popisuje Jiří Kulhánek, který zaměstnává 280 lidí. „Právě naše lidi vnímáme jako klíčové. Bez nich by Libeřské lahůdky nebyly tím, čím jsou,“ dodává.
Nejvíc se přitom prodávají tradiční chlebíčky s vajíčkem nebo šunkové, které nesmí chybět na žádné poradě ani rodinné sešlosti. Problém ovšem nastal během pandemie, kdy se přesně tyhle akce nemohly konat. Podobně jako na celé řadě firem se tak i na Libeřských lahůdkách covid mocně podepsal. Loni kvůli němu firma přišla zhruba o padesát milionů korun na tržbách.
„Rok 2020 jsme zakončili s obratem 250 milionů korun a ztrátou 17 milionů. Situaci pomohl zvládnout krátkodobý úvěr a finanční injekce od nás jako akcionářů. Letos se ale situace v druhé polovině roku zlepšila, budeme v mírném zisku a částečně pokryjeme ztrátu z předešlého roku,“ líčí šéf firmy.
Jiří Kulhánek a Jindřiška Šindelářová | Foto: Libor Fojtík
Společnosti podle něj pomohlo i to, že během pandemie posílila svůj e-shop, který obzvlášť letos vystřelil nahoru. Vedle toho Libeřské lahůdky prodávají také přes internetový obchod Rohlík.cz a rozvozovou službu Wolt a chystají spolupráci s Dáme jídlo. Online prodej má na starosti Kulhánkova žena Jitka, která se zároveň stará o marketing.
„Mamka
si konečně užívá zaslouženého důchodu. A my se ženou
pokračujeme v tradici rodinné firmy. Doplňují nás ještě dva
moji nevlastní bratři, jeden
vede naši prodejnu a druhý má na starosti logistickou expedici,“
říká Kulhánek.
Do budoucna by rád navázal na to, co za třicet let vybudovala jeho maminka, a v těch příštích třiceti letech dál chlebíčkové impérium rozšiřoval i za hranice Prahy. A otálet s tím dlouho nehodlá. Jen co se trochu uklidní covidová situace, hodlá se vrhnout do expanze.
