Ve Velké Británii vybudoval síť restaurací, pak se nechal zaměstnat ve fastfoodovém velkoprovozovateli AmRest a zanedlouho přestřihával pásku v první pobočce kavárny Starbucks v Česku. Také téměř dekádu vedl českou a slovenskou pobočku prodejce nábytku Kika a asistoval u prodeje MallGroup polskému Allegru.
Svou kariéru si Jakub Střeštík podrobně rozplánoval už před dvaceti lety, s cílem vyhnout se komfortním zónám a co nejvíce se u toho naučit.
„Miluji neřešitelné problémy a makání čtrnáct hodin denně. Práce oddaluje stáří,“ říká ve skromné kanceláři na pražské Malé Straně, kam před pár měsíci zamířil, aby si dal od velkých korporátů pauzu. Z manažera se stal investor, Střeštík dnes spoluvlastní a řídí investiční společnost Skayo Capital, která vykupuje nemovitosti ve „složité právní situaci“.
„Řešíme problémy, které nastávají v životě spousty lidí. Dědická řízení, rozvody, nebo když se několik vlastníků jednoho domu nedokáže dohodnout. Pokud třeba zdědíte šestinu chalupy po babičce, kterou nechcete využívat, a se zbytkem rodiny se nejde domluvit na odkupu, přijdete za námi a my podíl odkoupíme,“ vysvětluje.
Na skupování podobných „problémových“ podílů se Skayo zaměřuje a posléze jedná o jejich odprodeji, nebo naopak vykoupení zbývajících částí nemovitosti. „Ty nemovitosti potom částečně rekonstruujeme, kde je to zapotřebí, a přeprodáváme dál na volném trhu. Odbouráváme tak negativní emoce ve spoluvlastnickém ekosystému,“ tvrdí Střeštík.
Za necelé čtyři roky působení firmy se podle něj prodaly nemovitosti za téměř půl miliardy, přičemž Skayo svým investorům nabízí dvouciferné roční zhodnocení.
„Regulérně sedíme na stovkách nemovitostí, kterými jsme schopni za prostředky investorů ručit,“ dodává. Je jedním ze tří společníků a zároveň působí jako generální ředitel, který řeší každodenní chod firmy, shánění financování, dohody s investory a také posuzování, které nemovitosti vykoupí a které ne. „Taky zapínám myčku v kanceláři a měním žárovky,“ směje se.
Kariérní změnu od řízení stovek lidí k vlastnímu malému projektu podle svých slov potřeboval i kvůli tlaku, kterému čelil v posledních letech. S úderem pandemie Střeštík nastupoval na pozici obchodního ředitele v českém e-commerce holdingu MallGroup. Už tehdy probíhala jednání o prodeji skupiny a nejvážnějším zájemcem byla od začátku polská e-commerce platforma Allegro.
„Myslím, že Allegru to pomohlo už k velkému úspěchu při IPO na varšavské burze v říjnu 2020. Vědělo se, že společnost dlouho nezůstane u jednoho trhu a stane se mezinárodní. Bylo trochu veřejným tajemstvím, že jednají o koupi MallGroup,“ říká Střeštík.
Samotné vyjednávání popisuje jako extrémně náročný střet dvou světů. V Polsku dominuje e-commerce trhu model „marketplace“, kde se propojují různí prodejci a kupující, zatímco provozovatel platformy obvykle zajišťuje pouze zpracování plateb. Oproti tomu v Česku je běžnější model „first party“, tedy prodejci, co si všechny aspekty transakce zařizují sami.
„Allegro například vyžadovalo zavření retailových poboček Mallu a další kroky, které se z našeho pohledu úplně neshodovaly s tím, na co je český zákazník zvyklý. Ale to neznamená, že jej Allegro nebude schopné edukovat tak, jak se jim to povedlo v Polsku. Řešili jsme, které zboží zůstane v rámci first party a které ne, kde budeme držet české dodavatele a kde polské a asijské… Bylo toho hodně a samozřejmě na akcionářské úrovni se vedly velké debaty ohledně cenovky,“ popisuje manažer, který se po prodeji MallGroupu Polákům posunul z pozice obchodního ředitele do čela celé skupiny.
Foto archiv Jakuba Střeštíka
Foto archiv Jakuba Střeštíka
„Byly to neskutečný kvanta potu, krve a slz. Ale to, co se povedlo, to byl regulérně byznysový majstrštyk,“ říká Střeštík s odkazem na to, že dva ze tří tehdejších vlastníků MallGroup, PPF a EC Investments Daniela Křetínského s Patrikem Tkáčem, vydělali na prodeji miliardy. Navzdory tomu, že MallGroup byla dlouhodobě ztrátová a do černých čísel se poprvé dostala až v roce 2020, k čemuž jí notně pomohla pandemie.
Pro Střeštíka byla pozice v MallGroup posledním střípkem jeho dlouholetého působení ve službách a retailu. Svou kariéru startoval v 90. letech v britské gastronomii.
„Celý sektor tehdy stál a padal na cizincích, kteří byli ochotní dělat po večerech a o víkendech. V britské gastronomii bylo relativně snadné se rychle dostat na manažerskou pozici,“ vzpomíná.
Poté co se vypracoval na regionálního manažera, rozhodl se rozjet vlastní byznys. „S tehdejší manželkou jsme si vzali půjčku a postupně otevřeli v Londýně tři restaurace. Vedli jsme je sedm let a pak úspěšně prodali,“ líčí Střeštík.
U následného návratu do zaměstnání podle něj sehrály roli dva faktory: patriotismus a setkání s Henrym McGovernem. Zakladatel evropské gastronomické společnosti AmRest tehdy potřeboval někoho, kdo mu pomůže s expanzí franšíz KFC, Pizza Hut či Starbucks do střední a východní Evropy.
Zejména u poslední jmenované byla mezinárodní expanze nesmírně důležitá. Tržní podíl kavárenského řetězce na domovském trhu v USA před krizí v roce 2008 zásadně klesl a akcie firmy ztratily během dvou let 75 procent své hodnoty. Starbucks se stal prakticky závislým na otevírání nových poboček v zahraničí a jednou z cílových zemí bylo i Česko.
A první tuzemskou provozovnu kavárny otevíral v lednu 2008 Jakub Střeštík. Jenže záhy přišly komplikace, druhé dvě pobočky Starbucks se otevřely v pražském obchodním centru Palladium den předtím, co zde vypukl požár elektrického vedení, který celé centrum na měsíc vyřadil z provozu.
„Dělali jsme si srandu, že jsme zapli kávovar a Palladium vyhořelo, ale překážka to byla ohromná. Samotnou expanzi řetězce v Česku to však neohrozilo, tuzemský zákazník se na Starbucks těšil,“ říká Střeštík.
Po rozjezdu českých Starbucksů krátce vedl české zastoupení slovenského prodejce elektroniky Nay, který se však na zdejším trhu neprosadil. Střeštíkova role zde byla pouze o zavírání prodejen, než nastoupil na svou zatím nejdelší kariérní štaci v nábytkářské společnosti Kika, které vedl českou a slovenskou pobočku devět let.
Zde měl, podobně jako v MallGroupu, „štěstí“ na změnu vlastníka firmy, který se za jeho působení měnil hned třikrát. Rakouský nábytkářský řetězec nejdřív přešel do rukou mezinárodního holdingu Steinhoff, pak jej získala rakouská společnost Signa a nakonec jej koupil konkurent XXXLutz.
„Dostal jsem nabídku pokračovat na pozici generálního ředitele sjednocené společnosti, ale po devíti letech jsem se rozhodl, že už to s dalším vlastníkem dělat nechci,“ uvádí Střeštík.
Také proto, že ve své kariéře, jejíž kontury si podle svých slov před dvaceti lety přesně vytyčil, chtěl obsáhnout co největší spektrum různých oborů. „Někdy je potřeba si potřást rukou a posunout se dál. Když děláte dokola to samé, nikam se neposouváte,“ říká byznysmen, který v dětství vydělal první peníze ve sběrných surovinách na kradeném železu. „Byl jsem velice podnikavé dítě,“ usmívá se.
