Kdo si hraje, neplýtvá. U těchto výrobků to platí doslova, neboť takto vypadá cirkulární ekonomika v praxi: ze dřeva, které by ve firmě Egoé normálně skončilo v odpadu, se tu rozhodli vyrábět hračky. A ne ledajaké. „Chceme děti edukovat k lepším zítřkům,“ říká Luděk Látal.
Látal je CEO společnosti Egoé Kovo, která náleží do sítě firem vzniknuvších po rozchodu s původní značkou mmcité. V Bílovicích na Uherskohradišťsku vznikají roky oceňované designové předměty včetně zahradního nábytku, každý odřezek padající na zem zároveň nejen na Látala působil jako čím dál hlasitější signál.
„Mojí myšlenkou bylo nějak zužitkovat zbytky a designér vše umocnil tím, že do toho přidal prvek vzdělávání. Není to pro nás momentálně byznys, spíš radost z toho, že odpad jen tak nehodíte do kamen. Dává to velký morální smysl,“ líčí Látal.
A tak je na světě kolekce Didawood, jejíž název spojuje didaktiku a dřevo. V tomto týdnu se začala prodávat – stylově v bezobalových obchodech, což je nedílná součást konceptu.
Na detaily se dbá i u šňůrek či papírových součástí, které se vyrábějí z recyklovaných materiálů. Zatím je na světě 23 produktů, mezi nimi kupříkladu originální domina, kontrastní dřevěné kostky, kroketová sada na zahradu či série věnovaná poznávání stromů. To vše vyvíjeli v Egoé dva roky.
„Pohybujeme se v sedmiciferném čísle,“ říká o nákladech. „Musíte to správně vymyslet a pak se kolem toho hodně najezdí. Nejvíc peněz šlo na lidi, ale také na spolupráci s odborníky, na testování ve školkách, na testování s postiženými dětmi.“
Což je další rozměr hraček. Mají rozvíjet drobnou motoriku, posloužit jako zrakové pomůcky, pomáhat těm, které osud znevýhodnil. A výhledově – neboť startup jménem Didawood stále teprve začíná – pak dokonce zjednodušovat život dětem s poruchou autistického spektra. To vychází z osobních zkušeností členů týmu.
„Piktogramy pro autisty jsou jedním z pilotních projektů pro příští rok,“ plánuje Látal. „Naše designérka Monika Lacková to měla při studiích jako stěžejní práci a piktogramy má pořád v šuplíku, což je velká škoda. Pokud by se nám to podařilo dostat do oběhu, bylo by to něco velkého, s mezinárodním přesahem.“
Nejen projekt Didawoodu tak z Látala učinil ideálního panelového diskutéra na konferenci, která se tento týden v Praze věnovala právě cirkulární ekonomice. Vizi, že prakticky vše si může najít možnost ke znovuvyužití.
„Přeučit někoho, kdo je celý život zvyklý házet odpadky na zem, může být složité. Ti lidé to někde viděli, byli tomu naučeni,“ říká Látal. „V okamžiku, kdy vás někdo vzdělává odmalička, ať už je to generačně předávaný mobil nebo, znovupoužitelné hračky, to děti budou mít zafixované a podvědomě s tím budou pracovat i v dospělosti. To je za tou myšlenkou schované.“
I Lego, byť vyrobené z plastu, ostatně podle něj může být vícegenerační záležitostí, než se kostky zcela ošoupají či zničí. Dřevěné hračky vše umocňují. „Jednou z věcí, které můžeme v rámci cirkularity udělat, je uvést něco k dětem a umět jim říci: Toto vzniká z odpadů, je to hezky navržené, z přírodního materiálu – a můžete to použít i pro svoje děti.“
Pokrok zatím i v bílovické továrně postupuje pozvolnými krůčky, šéf Egoé Kovo odhaduje stávající využití odpadního dřeva na maximálně deset procent. Ohlasy mu ale ukazují, že se za bohulibými účely skrývá i byznysový potenciál. Win-win situace.
„Určitě takovou cestu vidíme,“ přiznává. „Máme přesně spočítáno, kam se chceme dostat a kdy se to vyplatí, ekonomický model je nachystaný, ale všechno chce čas. Zatím investujeme, příštích několik let určitě nebudeme v plusu. Zároveň nám to dělá radost a vidíme v tom budoucnost.“
Hračky testovaly děti na firemním hudebním Bílovickém festivalu WIFIČ i ve školkách, příběhy za jednotlivými výrobky mají „vtáhnout do hry“ rovněž učitele a rodiče, a vytvořit tím jakési ostrůvky pozitivní deviace, z nichž se příznivé vody budou rozlévat do dalších částí společnosti.
Jak Látal v rámci diskuse s úsměvem popisoval – z někdejších dravých kapitalistů-třicátníků se postupem let stávají lidé, kteří už dávno myslí na mnohem víc než jen na tržby a zisky.
„Můj subjektivní pocit je, že asi nikdo nechce umírat s vědomím, že tady za sebou zanechal hromadu bince a nevyřešených věcí, ale vydělal peníze, které jsou mu tou dobou stejně k ničemu,“ zamýšlí se Látal. „Vydělávat peníze je dobrá věc. Ale ještě lepší je moudře investovat, aby věci dávaly smysl.“
On sám cítí, jak interní firemní evoluci urychluje současné dění, třeba nedostatek materiálů či rostoucí ceny energií. I to podle něj lze vyřešit, jen ne ze dne na den. „Věci začnou dávat smysl, když je děláte jednu za druhou,“ vrací se k předchozí myšlence.
U nich byla třeba na začátku řetězce neočekávaných asociací technologie, která by umožnila využití tepelného zpracování evropského dřeva tak, aby se kvalitou pro venkovní použití vyrovnalo tomu exotickému.
„Řešili jsme, že přestaneme dovážet tropické dřevo. Technologie thermowood ale žere energii, takže pět let řešíme solární elektrárnu, která by poskytla čistou energii na transformaci, po níž by bylo dlouhodobě využitelné dřevo z regionálních zdrojů,“ říká Látal. „Je za tím dlouhá cesta, ale pomalu k tomu spějeme.“
Dalším příkladem je jiná aktuální věc: společnost vyjednává o odkupu velkého terminálového přístřešku v rámci rekonstrukce zlínské tržnice, který byl odsouzen k likvidaci do šrotu.
„Demontáž se zvládne během dvou dnů, repase na nový stav během dalších pěti,“ přibližuje Látal. „Původně jsme si říkali, že to využijeme u nás v Bílovicích, ale reálně to vidím tak, že najdeme kupce, který si v rámci cirkularity koupí nový přístřešek za poloviční cenu. Je škoda hodit takovou věc do šmelcu, vždyť může fungovat dalších třicet let!“
Tak jako hračky, které přitom pocházejí ze dřeva původně určeného k vyhození.
