skip to main content

Projděte Uličkou přízraků. Co ukrývá nový film od režiséra oscarové Tváře vody?

Mexický rodák Guillermo del Toro je jeden z autorsky nejvýraznějších filmařů současnosti. Jeho snímek Tvář vody sklízel před čtyřmi lety Oscary za režii a nejlepší film a autorsky stojí za dvěma filmovými Hellboyi s Ronem Perlmanem, gotickým hororem Purpurový vrch nebo oceňovaným Faunovým labyrintem.

Tvůrčí režisér s citem pro vytváření temně fantaskních světů a vtahující atmosféry ale natočil také první díl akčního blockbusteru Pacific Rim, čímž potvrdil chuť překvapovat diváky i schopnost překračovat rámec svého rukopisu. V základu mu však zůstává věrný, a proto se i na jeho novinku, psychologický thriller Ulička přízraků, velmi dobře dívá.

Příběh podvodníčka Stantona Carlislea (Bradley Cooper), který se po připletení k cirkusu naučí principy pouťového čtení mysli a stane se úspěšným falešným mentalistou, je adaptací stejnojmenné knihy Williama Lindsayho Greshama z roku 1946.

Ta už se jednoho filmového zpracování dočkala, hned o rok později – snímek režiséra Edmunda Gouldinga je dnes navzdory vlažnému diváckému přijetí v době premiéry považován za klasický film noir, ačkoli měl v rámci žánru nezvykle vysoký rozpočet i hvězdné obsazení.

To má i del Torův nový počin, který je, jak sám režisér uvedl, spíše věrnějším zpracováním literární předlohy než remakem. Projevuje se to především větším důrazem na vykreslení psychologie postav.

V hlavních rolích se vedle Coopera objeví Willem Dafoe, Rooney Mara, Toni Collette nebo australská herečka Cate Blanchett, která má ze všech zúčastněných svými rysy, osobitým půvabem a projevem nejblíže k filmovým hvězdám zlaté éry Hollywoodu.

Reklama

Jsou to právě scény s její nebezpečnou a manipulativní psychiatričkou Lilith Ritter, které poskytují labužnický zážitek všem fanouškům režisérovy obrazové preciznosti. Když Blanchett v přítmí stylové kanceláře jako kočka mhouří oči, ozářené pouze jedním pruhem světla pronikajícím skrze zaprášené, těžké závěsy, iluze moderního filmu noir je téměř dokonalá.

Ale právě v tom tkví hlavní úskalí Uličky přízraků – její modernost je pouhou iluzí. Hodnota nejlepších filmů Guillerma del Tora vyplývá z jejich síly udržovat při životě magický realismus, který nejde dohromady se současnými filmovými trendy.

Prostředí, v němž se příběh odehrává, i noirový žánr se v tomto ohledu zdají být pro del Tora jako stvořené. Přesto jako by se režisér tentokrát držel zpátky v zájmu dodržení žánrového kánonu v podobě, ve které už neexistuje. Místy dokonce působí spíš jako někdo, kdo se del Tora snaží pouze napodobit.

Nemusel by to být problém, kdyby byla Ulička přízraků aktuální v příběhu a sdělení, a tím pádem relevantní i navzdory archaickému vizuálu. Jenže ona není, i když se tak tváří.

Pracuje sice s nadčasovými motivy božského komplexu a touhy po moci pramenící ze schopnosti ovládat ostatní, ale na film z roku 2022 to nestačí. Gresham svůj román napsal na základě vyprávění kamaráda – bývalého cirkusáka, s nímž se potkal během dobrovolnické služby ve španělské občanské válce, a dobová specifika druhé poloviny třicátých let příběhem výrazně prostupují.

Drží se jich i Guillermo del Toro a výsledkem je snímek, který je zvláštním způsobem zastaralý i moderní. Funguje především jako sice podmanivý, nicméně jednorázový únik do dob dávno minulých, nenabízející nic, čím by se hlouběji propsal do paměti současných diváků.