Ve středu 17. června se po dvou letech stavebních prací a více než dvaceti letech příprav otevřelo veřejnosti jedno z nejdůležitějších pražských náměstí. Revitalizace náměstí Jiřího z Poděbrad za půl miliardy korun proměnila známý vinohradský prostor v místo s novými stromy, pobytovými trávníky, vodními prvky a technologiemi pro hospodaření s dešťovou vodou.
Jsou projekty, které se rodí rychle. A pak jsou takové, které přežijí několik primátorů, starostů, ekonomických krizí i proměnu celé společnosti. Revitalizace náměstí Jiřího z Poděbrad patří do druhé skupiny.
Vizualizace MCA
Když architekti Pavla Melková a Miroslav Cikán z MCA atelieru vyhráli v roce 2000 architektonickou soutěž na proměnu jednoho z nejznámějších pražských náměstí, málokdo tušil, že mezi prvním návrhem a slavnostním otevřením uplyne více než čtvrt století. Během té doby se projekt z důvodu nedostatku financí několikrát zastavil, znovu ožil, znovu usnul a opět se vrátil do hry.
Foto: Magistrát hlavního města Prahy
„Pro nás jako architekty bylo nejtěžší období, kdy práce zase letěla z okna. A znovu letěla z okna. A zase znovu. Byly časy, kdy jsme si opravdu říkali, že se to prostě nikdy nezrealizuje,“ vzpomíná Melková a dodává, že lidé jsou celkem právem zvyklí na to, že se dělají projekty, soutěže, hodně se o tom mluví, ale pak se to třeba nikdy nezrealizuje.
Právě ona a její kolegové byli jedni z mála lidí, kteří s projektem zůstali od začátku až do konce „Nešlo ani tak o to, že by se nepostavil náš návrh. To není to hlavní. Horší bylo vědomí, že náměstí, které patří mezi nejživější veřejné prostory v Praze, zůstane v tom stavu, v jakém bylo. Navzdory práci desítek lidí, kteří se tomu za ty roky věnovali,“ vysvětluje Melková.
Přestože Jiřák patří mezi nejznámější veřejné prostory v Praze, podle architektů měl jednu zásadní vadu. Nikdy nebyl dokončen jako celek. Od svého vzniku v roce 1896 rostl po částech. Největší zásah přinesla výstavba metra, která prostor rozdělila na několik nesourodých částí. Chybělo jasné centrum, místo pro větší akce i logické propojení jednotlivých funkcí.
„Na konci už to byl vlastně takový nepořádek. Akce se odehrávaly na trávnících, tím pádem se zničily a zůstala tam jen vydupaná hlína. Bylo tu poměrně málo míst k posezení. Když se dnes rozhlédnete kolem sebe, vidíte dlouhé lavičky, kruhové lavičky kolem stromů, různá zákoutí, pražské židle a stolky. To všechno dříve chybělo,“ popisuje Melková.
Lidé přitom náměstí milovali. Ne kvůli jeho kvalitě, ale navzdory ní. Přitahovala je dominanta v podobě kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, navrženého podle slovinského architekta Jožeho Plečnika, který proměnil také Pražský hrad a Lány v rezidence českých prezidentů. Magické jsou i vinohradské domy a jedinečná atmosféra čtvrti.
Samotný veřejný prostor ale za potenciálem místa zaostával.
Právě pobyt se stal hlavním tématem nové podoby náměstí. Zatímco většina diskusí kolem veřejných investic se často točí kolem dopravy, architekti se soustředili na něco jiného: jak vytvořit místo, kde budou lidé chtít trávit čas. Výsledkem je více než 120 nově vysazených stromů, desítky nových laviček, pobytové trávníky, dětské hřiště, vodní prvky, pítka, mlžítka i prostor pro trhy a kulturní akce.
Trávníky už nejsou jen dekorací. Jsou navrženy tak, aby si na ně lidé mohli lehnout, číst si, piknikovat nebo jen sedět ve stínu stromů. „Dnes už víme, že lidé chtějí ve veřejném prostoru trávit mnohem více času než před dvaceti lety. Tohle jsme se po revoluci vlastně teprve učili,“ vysvětluje Melková.
Foto: Magistrát hlavního města Prahy
Podobnou filozofii sledovali architekti i u rekonstruované fontány Sjednocená Evropa „Snažili jsme se, aby byla dostupná, aby se lidé mohli polaskat s vodou i kamenem,“ říká Cikán. Stejnou příležitost na hraní poskytli dětem i na hřišti, kam přidali vodní prvek.
To nejdražší není vidět
Když se mluví o víc než půlmiliardové investici, kritika přichází rychle. Celkové náklady projektu dosáhly 570 milionů korun včetně DPH. Na první pohled však většina lidí vidí jen nové dlažby, stromy a lavičky. Pod povrchem se ale podle architektů projektu skrývá podstatně složitější příběh.
Náměstí totiž stojí nad stanicí metra. Součástí projektu byly rozsáhlé zásahy do podzemních konstrukcí, technické infrastruktury i vybudování retenčních systémů pro hospodaření s vodou. „Je tady hodně věcí, které nevidíme. Proměnil se prakticky každý metr čtvereční,“ říká Melková.
Další z méně nápadných změn je třeba odstranění mohutných přístřešků vstupů do metra. „Zrušili jsme je, protože se stávaly obrazovým stínem kostela,“ doplňuje Miroslav Cikán.
Podle Melkové navíc veřejnost často podceňuje velikost protoru. „Náměstí má přes čtyřicet tisíc metrů čtverečních. Je opravdu obrovské. Když to srovnáte třeba s Václavským náměstím, tak cena na metr čtvereční vychází vlastně velmi podobně,“ dodává.
Právě neviditelná vrstva projektu z něj dělá jednu z nejzajímavějších veřejných staveb posledních let. Ještě před dvěma desetiletími se městské náměstí navrhovalo především jako estetický a dopravní prostor. Dnes musí plnit další roli: pomáhat městu přežít klimatickou změnu.
Na Jiřáku proto vznikl systém, který by ještě před několika lety působil spíše jako součást ekologického experimentu než běžné městské stavby.
Dešťová voda ze střechy Plečnikova kostela putuje do akumulačních nádrží. Povrchy jsou maximálně propustné. Stromy mají speciální retenční prostory a substráty schopné zadržovat vodu. Voda, která dříve mizela v kanalizaci, dnes zůstává v místě a pomáhá ochlazovat celé okolí.
„Všechny povrchy jsou propustné. Voda proteče dlažbou zpět do systému a znovu se využije pro náměstí,“ vysvětluje architektka. Výsledkem není jen ekologická inovace. Výsledkem je lepší mikroklima pro lidi, kteří na náměstí tráví čas.
Foto: Magistrát hlavního města Prahy
Kritika nesměřovala jen na cenu. Ještě před otevřením se na sociálních sítích objevily námitky, že rekonstrukce přinesla příliš mnoho dlažby na úkor zeleně. Podle náměstka primátora Petra Hlaváčka ale realita ukazuje něco jiného.
„Názor, že je tu hodně dlažby na úkor zeleně, už je vyřešený, protože zájem o pořádání trhů a společenských akcí je tady obrovský a bez pevné plochy by to prostě nešlo,“ konstatuje.
Největším překvapením pro samotné architekty byly ale lavičky. „Dneska mě pobavilo, že největší kritika míří na červené lavičky. Původně jsme přitom chtěli šedé. A pak jsme si říkali, že budou lidem připadat nudné, tak jsme je udělali zábavnější, v červené barvě,“ směje se Melková a dodává, že červené lavičky tady vůbec nemusí zůstat, jsou volně přesouvatelné a mohou se nakonec dát i někam úplně jinam.
Vzápětí ale dodává, že podobné reakce jsou přirozenou součástí každého veřejného projektu. „Veřejný prostor nikdy není jen pro jednoho člověka. Nemůže být všechno jen pro mě. Důležité ale je, aby si každý mohl říct: je tady něco i pro mě,“ vysvětluje.
Skutečný test úspěchu teprve přijde
Na rozdíl od mnoha ikonických staveb nevznikalo náměstí Jiřího z Poděbrad jako manifest architektonického ega. Na projektu se během let odehrály desítky setkání s veřejností. A některé připomínky dokonce změnily původní návrh.
Typickým příkladem je historická kašna. Architekti ji původně chtěli nahradit novým vodním prvkem. Obyvatelé si však přáli její zachování, a tak kašna zůstala. Stejně tak přibylo více květin, více míst k sezení nebo dalších detailů, které lidé během participačních setkání požadovali.
Foto: Magistrát hlavního města Prahy
„Nejdůležitější bylo, že lidé nakonec říkali jediné: hlavně ať už se to opravdu postaví,“ podotýká Melková. Po letech plánů totiž mnozí přestali věřit, že se projekt někdy vůbec uskuteční.
Slavnostní otevření bývá pro většinu staveb cílem. Pro architekty je ale teprve začátkem. Pavla Melková i Miroslav Cikán mají ateliér jen několik minut odsud. Budou tudy chodit každý den. Pozorovat, jestli si lidé sedají na lavičky, leží v trávě, využívají vodní prvky nebo se zastavují pod stromy.
„Budeme se dívat, jestli lidé dělají to, co jsme jim tady připravili,“ odpovídá Melková na otázku, jak pozná, že byl jejich návrh úspěšný.
