Jaromír Jágr slaví v úterý 15. února 2022 kulatých padesát let. Jeden z nejlepších hokejistů všech dob má kromě Stanley Cupů a olympijského zlata na kontě také obálku vůbec nejprodávanějšího čísla časopisu Forbes. U příležitosti životního jubilea připomínáme rozhovor, který s Jágrem v roce 2016 vedl redaktor Michael Mareš.
Rozhovor? Hoši, fakt ne. Teď není vhodná chvíle.
Tohle není odpověď, kterou byste od Jaromíra Jágra chtěli slyšet, když za ním přijedete do Ameriky. Ale dala se čekat. Jeho tým právě prohrál a za nejslavnějším českým hokejistou na Floridu dorazili i sponzoři a jeho agent. Jágr vypadá unaveně a jeho NE zní docela rezolutně.
Jenže když se o tohle interview snažíte několik let, tak se nemůžete nechat jen tak odradit. Rozhodně ne u člověka, který se drží čtvrt století na vrcholu a svými výkony i stylem života fascinuje půlku národa. Nebo spíš celý národ. Jestli mu má někdo vyprávět příběh o dřině, inspiraci a úspěchu, tak je to Jágr.
Je mu 44 let a opět se stal nejproduktivnějším Čechem v NHL. V právě vrcholící sezoně překonal tolik milníků, že stačí zmínit jen jeden – už je třetím nejlepším střelcem historie. Před ním zůstávají jen Wayne Gretzky a Gordie Howe. Není pochyb o tom, že až jednou skončí, uvedou ho do Síně slávy NHL.
Jágrův odkaz ovšem výrazně přesahuje svět branek, bodů a vteřin. Jeho život a výkony sledují i lidé, které jinak hokej a sport vůbec nezajímá.
Nejslavnější z Husákových dětí totiž dává čtyřicátníkům, ba i padesátníkům napříč společností pocit, že jejich prime time ještě neskončil.
Jágr je důkazem, že když něco opravdu milujete a jste ochotni tomu hodně obětovat, tak datum narození nehraje roli. Podívejte se třeba na tyhle dva údaje: ještě než klub Florida Panthers vůbec vznikl, Jágr už měl na svém kontě dva vyhrané Stanley Cupy. Dnes za něj hraje v první lajně s mladíky Barkovem a Huberdauem, kteří jsou dohromady o dva roky mladší než on sám.
Nikdo nedokázal zrelativizovat věk tak dobře jako Jágr. Právě končí dopolední trénink hokejistů Panthers a prázdnou halou BB&T Center duní rány pukem do mantinelu. Hráči jeden po druhém odcházejí do šatny, ale Jágr zůstává. Stoupne si do středového kruhu, sebere puk a v plné rychlosti s ním dribluje podél červené čáry k mantinelu. Do něj prudce vystřelí a neomylně trefuje určené místo.
Tohle soukromé cvičení na zrychlení a kontrolu kotouče po něm opakuje i o 23 let mladší učeň Barkov. Dvakrát zakvedlá a puk mu ujíždí. Podruhé zase. Mentor Jágr mu cosi vysvětluje, pak ještě jednou akci názorně předvede a mizí z ledu.
V šatně Panthers, které dominuje obří nápis No Excuses, má výhodné místo úplně v rohu. Na poličku si dal pravoslavnou ikonu a pod pověšenou výstrojí má schovanou nádobu se svěcenou vodou. Na zápěstí obou rukou má náramky s křížkem. Ten si ostatně fixou kreslí i na každou hokejku, se kterou hraje.
Jágr je tu ve svém živlu. Žertuje se spoluhráči, místními novináři i kustody, kteří mu připravují proteinový nápoj. „Co mi to dáváte za zmrzlinu?“ oboří se na ně naoko. To je celý on.
Když s Jágrem strávíte nějaký čas, zažijete spoustu momentů, kdy netušíte, jestli si z vás dělá legraci, nebo to myslí vážně. „Hele, támhle s tím byste měli udělat do Forbesu rozhovor místo mě,“ obrací Jágr pozornost k muži v blyštivých botách a padnoucím obleku, který právě vstoupil do šatny.
Je to Vincent Viola, majitel klubu, obchodník na burze a číslo #959 v žebříčku nejbohatších lidí světa. Když zmerčí Jágra, okamžitě vyrazí jeho směrem. „Jaromiiir!“
Následuje poplácání po zádech, úsměvy, pár vzájemných lichotek a pak i dotaz na nás, odkud jsme. Když zjistí, že jde o velký rozhovor pro český Forbes, přimluví se.
„Jaromíre, udělej to pro svou zemi, pro lidi, co tě obdivují. Jsi ikona,“ říká Viola, když se k nám přitočí i druhý spolumajitel Doug Cifu. „Jaromír je skvělý chlapík. Vyfotíte nás? Nechám si to zarámovat.“
Ne že by si do svého rozhodnutí nechal Jágr od někoho mluvit, ale přímluva možná zabrala. Jágr nakonec svolí k interview i k focení – byť před objektivem nepůsobí jako člověk, který „je pořád šťastný“, jak nám tvrdí v rozhovoru.
Prakticky se neusmívá, ale za to asi může uštípnutý zub v dolní řadě. Hned na začátku nám dal najevo, že se nenechá dlouho zdržovat – svůj bílý Mercedes S Klasse nechal stát u krajnice, motor puštěný a dveře otevřené. S Jágrem prostě musíte být stále ve střehu.
Foto David Turecký
Aréna Panthers leží asi hodinu cesty na sever od Miami. Tohle místo se jmenuje přiléhavě Sunrise a přesně splňuje představy o Floridě: palmy, sluníčko, aligátoři v mokřadech, v moři žraloci… Čistě geograficky je to stejné, jako by se NHL hrála v Maroku nebo v Dubaji.
Hokej sice v tomhle tropickém prostředí působí trochu nepatřičně, ale Jágrovi se tu zalíbilo. A je to oboustranná náklonnost. Při zápasech Panthers je v hledišti vidět nejčastěji číslo 68, a když hlasatel uvádí sestavu, Jágr má suverénně největší ohlas.
On sám tu našel klid ve vysokém apartmánovém věžáku jen dvě minuty jízdy od haly, užívá si hru vedle talentovaných mladíků a možnost chodit venku v žabkách po celý rok. „Počasí super, co?“ říká, když pózuje fotografovi mezi palmami. „To mě na Floridě baví. Život je tady krásnej.“
Nic nevlastníš, jen jsi dostal dar
Prožíváš šťastné období?
Já se snažím být pořád šťastnej.
Opravdu? Co na to má vliv?
Pohled na život. Nějakou náhodou jsme se tady objevili, někdo nás stvořil, dal nám čas na Zemi – sedmdesát osmdesát let, nebo když máš štěstí a nic se ti nestane, tak třeba i devadesát – a tak jde o to, to tady smysluplně prožít. Tvojí snahou by mělo být život prožít co nejšťastněji, protože tady stejně musíš být, na tom světě. A až to skončí, tak to skončí. Nemá cenu se s tím nějak zvlášť trápit. To bych byl sám proti sobě.
Myslíš, že se ti to daří?
Jsou situace, kdy šťastnej nejsi, ale právě proto si musíš tu věc, co jsem zmínil předtím, uvědomit. Abys pochopil, že většina těch věcí jsou prkotiny a na světě není nic tak důležitýho jako zdraví. Pokud máš postaráno o to, kde žít a mít co jíst, tak už je jen na tobě, jak se k těm věcem postavíš. Můžeš mít všechno bohatství na světě, ale když budeš chtít ještě víc, tak budeš vždycky nešťastnej. Jsou lidi, kteří nemají skoro nic, a jsou šťastní, protože to, co mají, jim ke štěstí stačí. Každý je opravdu strůjce svého štěstí.
Je ti čtyřiačtyřicet a pořád hraješ na nejvyšší úrovni. Co tě žene dál? Co je hlavní motor?
Jak to myslíš?
Co tě motivuje pokračovat, makat, každý den vstávat…
Já nepotřebuju žádnou motivaci. Znova se vrátím k tomu, že nás někdo stvořil, jsme tady určitou dobu a že Bůh nám ukázal cestu, kterou máme jít, abychom byli šťastní. Většinou se tím neřídíme… ale pokud se tím budeš řídit, tak budeš šťastnej, to ti zaručuju.
No dobře, ale kde je tam ta motivace?
Já jsem vždycky naštvanej na lidi, kteří se mě ptají na to, co mě motivuje. Tím dávají najevo, že nepochopili moje myšlení a můj život. Mě nic nemusí motivovat. Já dělám věci, které miluju, abych tady pořádným způsobem prožil co nejšťastnější život. Takže když mě něco dělá šťastným, tak v tom chci pokračovat, dokud to jde. Nepotřebuju k tomu motivaci… Co to je za nesmysl.
Tvůj bývalý osobní trenér Marián Jelínek o tobě říká, že nemiluješ cíle, ale cestu k nim. To je to, o čem mluvíš?
Být šťastnej a úspěšnej ve sportu nebo v zaměstnání obnáší soupeření s ostatními lidmi. Aby se ti dařilo, tak tomu musíš něco obětovat a pracovat víc než ti ostatní. Mně tohle nevadí a o tom asi Marián mluvil. Kdyby mi to vadilo, tak se nikdy nedostanu tam, kde jsem dnes. Když jdeš na vrchol, tak ti to prostě nemůže vadit. Nemůžeš si myslet, že budeš sklízet obilí, když ho nezaseješ. To by byl nesmysl.
Co je pro tebe úspěch?
Mít v životě víc šťastných dnů než těch nešťastných. To je úspěch. Samozřejmě to obnáší to, že vnímáš svět svým pohledem a jsi spokojený s tím, co máš.
Máš i ty nešťastné dny?
Samozřejmě že jo. Ale vždycky se vracím k tomu vnímání světa, o kterém tady mluvím. Když pomineme vážné situace jako úmrtí někoho blízkého nebo velké zdravotní problémy, tak se většinou lidi stávají nešťastnými sami. Tím, že si myslí, že jim něco patří, a najednou to nemají. Ale ty nic nevlastníš, ty jsi jen dostal dar, že tady vůbec jsi.
Jinými slovy štěstí není o blahobytu.
Jakmile si myslíš, že něco máš, a bereš to za svoje nebo s něčím stoprocentně počítáš, a pak to ztratíš, tak to tě dělá nešťastným.
Když pozoruješ lidi okolo sebe, tak jsou podle tebe spíš šťastní, nebo nešťastní?
Víš co, já mluvím jako svobodnej člověk. Ale když máš rodinu a děti, tak tenhle pohled asi zmizí. Těžko se pak na svět už díváš stejně, protože máš pocit, že musíš dělat maximum pro dítě a pro celou rodinu. Někdo teď možná řekne, že to je blbost. Já jen říkám svůj názor, a možná kdybys se mnou dělal rozhovor, až budu mít děti, tak bych mluvil úplně jinak.
Chci jen říct, že se jako rodič snažíš dát svému dítěti úplně všechno, ale přitom mu nedáváš vůbec nic, protože to dítě se nemůže stát samostatné. Lepší je stát při něm a poradit mu, ale nechat ho dělat věci samotné. Když ho budeš držet v bavlnce, tak ho svět jednou semele.
Tím myslíš, že každý si musí cestu nahoru prošlapat sám?
Tak nějak. Když malé dítě prochází slabšími nemocemi, tak se mu naopak imunita těla posílí a v budoucnu je to pro něj lepší. Tak je to se vším – jenom prožitá zkušenost tě může někam posunout.
Ty teď rozjíždíš v rámci spolupráce se Sazkou projekt, jak české děti opět rozhýbat. Přijde ti, že jsou dnes zhýčkanější?
Vždycky záleží na rodině. Vidím to u nás na Kladně – některé rodiny jsou velice dobře zabezpečené a snaží se těm dětem dát až moc. Všude je chránit, všude je tlačit. I tam, kde vůbec nemají být. Na druhé straně jsou rodiny, které jsou na tom finančně špatně, rodiče musí dřít od rána do večera a na děti nemají vůbec čas. Nejlepší je jít zlatou střední cestou.
Hodně se mluví o tom, že dnes děti přestávají sportovat, nechce se jim moc makat. Změnilo se to od doby, kdy jsi vyrůstal ty?
Nechtěl bych to zhodnotit jedním šmahem. Některé sporty jsou hrozně drahé na vybavení, na cestování, náročné na čas a ne každá rodina na to má. Dělat sport na úrovni, to je pro bohaté lidi. A to nemluvím jen o hokeji, podívejte se třeba na lyžování, kde musíte za sněhem a za lepšími sjezdovkami jezdit do zahraničí.
Je z toho nějaká cesta ven?
To se ptáš špatnýho člověka… Ale věřím, že každá maličkost pomůže. I proto jsem se rozhodl tomuhle tématu víc věnovat. Ne každý sport je o penězích, můžeš se hýbat i bez nich. Zvednout se od počítače a jít se projít, proběhnout, zablbnout si venku na ulici. Projekt, na kterém spolupracuji se Sazkou, by měl pomoct rodičům rozhýbat jejich děti. Samotné děti jen tak nerozhýbeme, role rodičů je v tom hodně důležitá.
Tak ty jsi tu podporu a zázemí doma měl.
Jasně. To, že se to povedlo a já jsem dneska, kde jsem, tak to je shoda všech různých věcí dohromady. V podstatě je to náhoda. U nás to bylo jinak – moji rodiče obětovali hodně ze svého života pro to, abych se měl lépe. Ale na druhou stranu, já jsem musel být součástí toho procesu.
Měli jsme statek, na kterém jsme dřeli od rána do večera. A já musel pracovat taky. Když jsem v šestnácti letech debutoval za Kladno, tak nikoho nezajímalo, že mám první ligový zápas. Zítra má pršet, tak se to musí sklidit z pole. Byl jsem na to jen já a táta.
Co to bylo? Vojtěška pro dobytek?
To nebyla vojtěška. Bylo to nějak po žních, takže sláma. Co sláma – balíky slámy! Prostě než jsem odešel do Ameriky, tak jsem normálně každý den pomáhal na statku.
Kdy jsi naposledy pomáhal?
To už je dlouho. Dneska už je to všechno jinak. Na všechno máš stroje a té fyzické práce není tolik. Je jiná doba, sláma se rozšrotuje a zůstává na poli. Nejtěžší bylo nakládat balíky slámy na valník. Největší dřina byla v létě o žních, kdy se všechno připravovalo na zimu. Ta už pak byla v klidu.
Takže na poli jsi nabral svalový základ?
Samozřejmě. To musím zaklepat, já jsem neměl nikdy problémy se zády jako ostatní hráči. To není jako v posilovně, kde si uděláš deset opakování a dáš si pět minut přestávku, takhle třikrát dokola a jdeš na jiný sval nebo domů. Na poli jedeš od sedmi od rána do deseti večer jeden pohyb.
Nebolelo to?
To se tě nikdo neptá, jestli tě něco bolí! (smích) To nikdo neřešil, prostě druhý den jedeš znova.
Ty jsi dělal i hodně dřepů, že?
Tisíc denně. Začal jsem v osmi letech a do šestnácti jel fakt poctivě. Pak už jsem byl tak dobrej, že jsem to nepotřeboval… (smích)
Jak jsi vlastně na to dřepování přišel?
Někdo tátovi poradil, že mám cvičit jen s váhou vlastního těla, a táta to poradil mně. Já jsem ho v tomhle vždycky poslouchal. Jinak jsem do posilovny vůbec nechodil, poprvé jsem tam byl až poté, co jsem přišel do kladenského A týmu.
Jsou dnešní děti ochotné úspěchu tolik obětovat?
Pokud nejsi ochotný tolik obětovat, tak se nikdy nemůžeš dostat do NHL, když se budeme bavit o hokeji. Tady vidíš, jak se to posunulo dopředu. Když vidím dnešní osmnáctiletý nebo devatenáctiletý kluky, kteří přicházejí, tak je jasný, že dřou daleko víc, než jak jsme makali my. Nejsou ani tak silnější, jako spíš rychlejší. Jejich přístup, disciplína a životospráva, to je někde úplně jinde, než jak to bylo dřív.
Proto je v NHL dnes výrazně méně Čechů než před deseti lety?
Je to možný. Ale není to jen tím. Hokej je pro spoustu českých rodin opravdu drahý sport. V Kanadě nebo Americe je běžná domácnost ekonomicky silnější než ta naše, to si nemusíme nic namlouvat.
Zmínil jsi životosprávu – jak jsi to měl v mládí ty?
Nemusel jsem to moc řešit, protože u nás v rodině nikdo alkohol nepil, takže když to nevidíš okolo sebe, tak ani nevíš, co to je. Ani jsme doma žádný alkohol neměli. A navíc, mně to nechutná. Co se týče jídla, tak my jsme měli všechno svoje: vepřové, vejce, brambory, zeleninu, ovoce… Kupovali jsme jen mléko a chleba, jinak bylo všechno od nás ze statku. Nejedl jsem nic speciálního, dával jsem si to, co bylo. Maso hlavně z prasat, takže i prejt, jitrnice, uzené…
Musel jsi po čtyřicítce nějak upravit jídelníček, aby ses udržel na špičce?
No samozřejmě, furt přicházíš s něčím novým. Dám ti příklad: Vždycky jsem měl rád bábovky, ale teď si už nedávám ty klasické, přítelkyně mi peče ty bezlepkové, je tam i méně cukru… Metabolismus se s věkem zpomaluje, takže prostě hledáš dietnější řešení.
Mám docela vůli
Co dalšího jsi musel změnit?
Hodně jsem omezil červené maso, místo toho jím dost ryb. Mám ji každý den buď k obědu, nebo k večeři. Tělo rybu lépe stráví, takže se pak cítím lépe. Snažím se svému tělu co nejvíc naslouchat a zbytečně ho netrápit. Nejvíc by mě ovlivnilo, kdyby muselo odbourávat něco, na co není zvyklé.
Kdybych začal pít alkohol, tak bych určitě hrozně přibral na váze. Sladké si dávám odmalička, takže tělo je schopné se s tím poprat. To i ve svých letech sním daleko víc sladkého, než co si dávají ostatní okolo, a není to problém. Dalo by se to omezit, ale zas tak moc se omezovat nechci. (smích)
A káva?
Nepil jsem ji po celé postní období před Velikonocemi, prostě jsem si ji odepřel, a když půst skončil, tak jsem si kafe už nedal. Nějak nemám potřebu… A to jsem jich pil deset denně, i když ne nijak silných. Máma miluje kafe, klasickýho turka, to jsme měli pořád doma. Už v mládí jsem se na něj naučil a doteď si ho rád dával.
Neměl jsi problém kávu vysadit? To musí být pro tělo velký šok…
To nevím, já se ho neptal. (smích) Víš co, já mám docela vůli. Když si řeknu, že něco udělám, tak to udělám.
O tom nepochybuju. Kde se v tobě ta vůle vzala?
Dal mi ji Bůh.
Co ti vůle třeba pomohla překonat?
Celý život jsem pil dietní kolu. To byly litry, já vlastně ani nic jiného nepil. Měl jsem ji i na střídačce během zápasu, nemohl jsem se bez ní obejít. A před dvěma roky jsem s ní najednou přestal. Je to stejný případ: prostě jsem s ní skončil, když začal půst. Od té doby jsem si jí ani necucnul.
Když se tě novináři ptají na věk, tak jednou říkáš, že se cítíš na dvacet čtyři, jindy na čtyřiatřicet. Podle čeho se to mění?
Podle toho, jak jsem unavený. Kdybych nehrál těžký zápasy, tak se cítím pořád na dvacet. Ale vlastně ještě horší je ta fyzická příprava na zápasy. Vždycky říkám, že jsou dvě možnosti: Buď se unavíš při tréninku trošku fyzicky, když se připravuješ na utkání. Když se na to vykašleš, tak tě zápas ani tolik nebaví, jelikož jsi v něm hodně unavenej, hraješ hrozně a trápíš se na ledě. Nebo se unavíš psychicky. Anebo oboje.
Jak se ti ráno vstává z postele?
Bez problémů.
Jak moc musíš dbát o tělo, aby to tak bylo? Přece jenom v NHL je zátěž velká, věk už taky nějaký je…
Já si jedu svůj režim. Přes noc moc nespím. Chodím si lehnout ve dvě, v půl třetí ráno, někdy i později, a vstávám v osm ráno. Ale musím se jít prospat přes den, tak to mám naučené. Vyhovuje mi to tak. Vezmi si třeba den, kdy hrajeme zápas: rozbruslení nám skončí v jedenáct dopoledne a sraz v šatně před zápasem je v půl páté. Mezitím nemůžeš nic dělat, aby ses neunavil do zápasu. To by byl nesmysl, takže spánek je nejlepší výplň toho času. Když si lehnu odpoledne, tak jsem večer daleko čerstvější.
Dřinou, svým přístupem a pochopitelně úspěchy inspiruješ hodně lidí. Kdo inspiruje tebe?
Nemám vyloženě žádného člověka, kterého bych sledoval. Inspiruje mě šťastný život. Když už tady jsem a nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, nebo ne, tak si chci život udělat nejkrásnější, jak jen to jde.
Jak vnímáš to, že tě jako vzor a inspiraci bere v Česku tolik lidí?
Popravdě o tom moc nepřemýšlím. A to je asi ten důvod, proč to ty lidi inspiruje. Snažím se být sám sebou a – znovu se budu opakovat – snažím se svůj život prožít co nejšťastněji. Takže považuju za zbytečné řešit nějaké prkotiny a drobnosti. To jde úplně mimo mě.
Necítíš teda zodpovědnost…
(skočí do řeči) … a za co?
Za možnost ovlivnit tolik lidí.
Jasně, ale to je právě to – já bych se choval úplně stejně, i kdyby mě nikdo nesledoval, protože mě to dělá takhle šťastným. Vím, že kdybych se choval jinak, tak se mi to nějakým způsobem vrátí a šťastný nebudu. Nedělám to kvůli lidem, já to dělám kvůli sobě.
Na Facebooku tvoje Hokejová rodina čítá přes 700 tisíc lidí. Jak k tomu přistupuješ – je to hra, zábava nebo něco hlubšího?
Určitě to není hra. Když se podíváš na facebookový profil jiných sportovců, tak vidíš, že to je úplně o něčem jiným. Zaprvé, když chceš něco sdělit lidem, který to zajímá, tak nemusíš lézt do zadku nějakým novinářům, aby něco napsali. To je ohromná výhoda. Máš možnost reagovat a uvádět věci na pravou míru.
A zadruhé, můj Facebook není o základních hokejových věcech, jak jsme hráli a kolik jsem dal gólů. Sdílím tam své pocity a komentáře pro lidi, kteří jsou rádi za to, že tam nějaký příspěvek je, protože to jsou v drtivé většině moji fanoušci. To je rozdíl oproti tomu, když si někdo jde koupit noviny nebo časopis, které má rád, a najednou je tam rozhovor se mnou. Můžou si říct: Ty vole, zase Jágr. Může jim to přijít otravné.
Teď tedy doufám, že Jágr není otravné téma…
Buď realista, ne všichni mají Jágra rádi. Víceméně to je tak půl napůl.
To se mi nechce věřit.
No ale je to tak. Proto nerad dávám rozhovory, protože to pak uvidí lidi, kteří to ani nechtějí číst. To se mi na Facebooku u pětadevadesáti procent lidí nestane. Tam jsou lidi rádi za to, že něco napíšu. Nikdo je nenutil, aby moji stránku lajkovali.
Čteš vzkazy, které lidé pod tvoje příspěvky píšou?
Snažím se. Musím říct, že tam mám dost lidí, z jejichž komentářů si něco můžu vzít. Je to v podstatě oboustranně přínosné, pomáhá mi to. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Tak to má být. Jsem rád, že se nebojí a nestydí se tam napsat. Spousta lidí tam má vynikající názory, které si rád přečtu a poučím se.
Podle čeho se rozhoduješ, že na Facebook něco napíšeš?
Pocit. Čisté myšlenky, nápad… Většinou když přijdu z kostela. To platí hlavně v létě, když mám víc času a chodím tam často. Když odtamtud přijdu, tak mě většinou něco napadne. Někdy si jdu unavený lehnout a cítím, jak přemýšlím úplně jinak. Jako by za to unavené tělo přemýšlela duše. Jsou to úplně jiné myšlenky. Když to v ten daný moment nenapíšeš, tak se ráno vzbudíš a vidíš to úplně jinak. Třeba si i říkáš, co to bylo za kravinu. Ale nebyla to kravina, prostě v tobě bylo něco hlubšího.
Co další sociální sítě? Ovládáš je?
Instagram si nedělám, Twitter občas jo. Ten je tady v Americe hodně populární, ale je to o něčem jiném než Facebook. Na sto čtyřiceti znacích totiž moc hlubokou myšlenku nenapíšeš.
Začarovaný kruh
Jsi tváří několika reklamních kampaní, aktuálně pro Sazku, Huawei, ČEZ nebo Klenoty Aurum. Je to tak, že je neděláš kvůli sobě, ale kvůli sponzorství kladenského klubu, jehož jsi majoritním vlastníkem?
Jasně, tak to je. Jsem moc rád, že tyhle sponzory na Kladně máme, protože jinak by tam už hokej nebyl. Dost nám pomohl i Agrofert, klub hodně podporují i betonárny Zapa… Nejde jmenovat všechny, ale vděčný jsem všem, i menším firmám. Bez nich to nejde. Občas slyším nějaké narážky lidí na Kladně, což mě hrozně unavuje… Všichni ti kritici by si měli uvědomit, že hokej na Kladně stojí každý rok spoustu peněz. A ty je potřeba někde sehnat.
Sponzoři Kladnu posílají miliony korun ročně, ačkoli nehraje ani extraligu. Láká je spojení se jménem Jágr, že?
Ani to není o tom, jestli hraješ extraligu nebo 1. ligu, shánět peníze je těžké ve všech sportech a úrovních. Díkybohu, že máme sponzory, které ještě zajímám jako osoba a můžu jim dělat reklamu. Jinak by klub už asi nežil, co si budeme namlouvat. Poté, co padla Poldovka, toho na Kladně moc nezbylo.
Další věc je, že na Kladně nechodí lidi. Náš stařičký zimák postupem let zchátral a nebyl přívětivý pro rodiny s dětmi, i když se ho snažíme zvelebovat. Ale i tak jsme na vstupném v extralize vybrali nejméně ze všech, třeba o 15 milionů míň než některé jiné kluby. A z toho postavíš skoro dvě pětky kvalitních hráčů. Je to začarovaný kruh.
Lidi budou chodit, až se vrátíš, ne?
Zkušenost už máme z doby výluky, kde vedle mě hrála celá pětka kluků z NHL. Lidé na Kladně opravdu chodili mnohem víc a jednou bylo i vyprodáno, ale to bylo na venkovních zápasech pokaždé. V Praze jsme si třikrát pronajali a vyprodali O2 arenu, což byl skvělý úspěch…
Jenže i když se vrátím, tak jednou stejně skončím. Maximálně budu hrát do sedmdesáti let. A co bude potom? (usmívá se)
Stačí na chod klubu příjmy od města a od sponzorů, nebo do toho musíš dávat vlastní peníze?
Musím, ale nejvíc tomu pomůžu skrz ty sponzory.
Nejdéle jsi propojený se Sazkou, s níž ses spojil před pěti lety, když prakticky zkrachovala. Jak tehdy vznikla vaše spolupráce?
Jestli si to správně pamatuju, tak s tím nápadem za mnou přišel tehdejší ředitel Sazky Kamil Ziegler. Bylo to v době, kdy můj otec nemohl kladenský hokej dál sám táhnout a reálně hrozilo, že se licence prodá jinam. Nakonec jsem to po tátovi přebral – bylo to hrozně hektické léto, protože jsem se zároveň vracel po třech letech z Ruska do NHL.
Jedním z hlavních důvodů, proč tehdy hokej zůstal na Kladně, byla Sazka. Kamil přišel s tím, že vidí paralelu mezi Kladnem a Sazkou. Obě značky byly absolutně na dně a měly vykvést a dostat se zpět nahoru společně. To byl takový plán…
Tak Sazce se to povedlo.
Ale nám ne! (smích) Asi to udělali nějak jinak. To bude tím, že měli lepší lístky: oni loterijní a my na zápasy…
A i ty jsi jim v tom hodně pomohl.
To oni nám taky.
Kromě toho, že jsi hokejista a majitel klubu, tak jsi i byznysmen – vlastníš prodejce hokejového vybavení JágrTeam. Podílíš se nějak na jeho řízení, nebo to sleduješ zpovzdálí?
Momentálně to pro mě není zas tak důležitý. Můj jediný byznys teď jsem já – hokej. To je teď jediný, co mě zajímá.
Přitom na značce Jágr by se určitě dal postavit slušný byznys, ne?
Zase se vrátím k tomu, co jsem říkal na začátku. Já prostě chci být šťastnej. A nemyslím si, že by peníze někoho v životě učinily šťastným. Krátkodobě možná, ale dlouhodobě pochybuju. Moje investice je hokej. To je práce, kterou miluju. Vlastně to není ani práce, to je zábava, za kterou dostávám placeno. Velice dobře placeno.
Když jsi na to narazil – do jaké míry peníze v hokeji reflektují, jak moc dobře tuhle práci/zábavu umíš?
Dřív tvoje postavení v týmu bylo více určené tím, jestli máš smlouvu na dva nebo na čtyři miliony dolarů. Situace už se změnila, protože do NHL přichází hodně mladých hráčů. Jsou tady tací, kteří mají malé smlouvy, ale když hrají dobře, tak mají přednost před těmi s vysokými smlouvami.
Co je v tvém věku určující při vyjednávání o nové smlouvě?
Dobře si uvědomuju, že nejsem nejmladší, takže už podepisuji smlouvy jen na jeden rok, protože nevím, co se stane. (Jágr v květnu na Floridě podepsal novou roční smlouvu – pozn. red.)
A co se týče peněz? Někteří veteráni hrají klidně za minimální mzdu, jen aby se udrželi v NHL…
Když nějak hraješ, tak zhruba víš, jak jsou na tom ostatní hráči na tvé úrovni. A když ti nabídnou nějaké peníze, tak jim přece neřeknu, že to nechci.
Když se spočítá to, kolik jsi za kariéru v NHL a KHL vydělal, dostaneme se vysoko přes miliardu.
Peníze mě dělají svobodnějším, ale nechci se o nich bavit.
Ani do čeho investuješ?
Ne. (odchází)
Havlovi jsem vykal
K druhé části rozhovoru Jágr svolil po třech dnech. Když po večerním zápasu proti New Jersey opět sedíme v rohu šatny Panthers, Jágr má dobrou náladu. Florida vyhrála, on k tomu pomohl gólem, takže v dobrém rozmaru vtipkuje se spoluhráči, podepisuje se na triko jejich dětem, pije proteinový nápoj a pomalu ze sebe sundává propocenou výstroj.
„Tak se ptej,“ říká, když z holenního chrániče odmotává lepicí pásku. Moje první otázka ho ale zaskočí.
Jsi známý tím, že všem tykáš. Tykal jsi i Václavu Havlovi?
(dlouho přemýšlí) Já tykám akorát novinářům, protože vy mi taky tykáte. Přece vám nebudu vykat, když jste všichni mladší než já. Panu Havlovi jsem vykal, samozřejmě.
Když jsem tě teď poslouchal, co povídáš místním novinářům, tak jsi říkal, že letos makáš nejvíc ve své kariéře. Opravdu? Ve čtyřiačtyřiceti?
Chtěl jsem si to vyzkoušet. První dva měsíce jsem jel normálně, jak jsem zvyklý. Pak jsem se na to dva měsíce vykašlal, ale to se nedá hrát – teda dá se to, ale mě to nebaví, když se u toho necítíš dobře fyzicky. To pro mě pak není žádná zábava. Tak jsem se rozhodl, že budu makat víc. Nejvíc.
Dokonce jsi začal posilovat i před zápasem…
To jo, ale chytře. Víš co, já jsem nikdy nejel úplně naplno, jedu si svých sedmdesát procent. A kdyby bylo potřeba, tak si přidám.
Děláš ještě noční tréninky?
Dělám si věci, které potřebuju. A vím, že mám spoustu rezerv. Proto věřím tomu, že když zůstanu zdravý, tak můžu hrát do padesáti. Kdybych jel na sto procent a nešlo by to, tak vím, že je čas skončit, ale tak to není. Pořád vidím velký prostor, kde přidat a zlepšit se.
Kde třeba?
Třeba strečink. Ten nedělám vůbec a to je zrovna věc, která ti může hodně pomoct. A můžu víc makat i přes léto, když se připravuju na sezonu. V tréninku můžu ještě hodně přidat. Já se totiž neunavím, takže mně to je víceméně jedno.
Teď to myslíš vážně?
No fakt, to je asi z toho statku. Podle mě se to do mého těla muselo nějak zakódovat. Tam se tě fakt nikdo neptal, jestli jsi unavený, musel jsi to prostě potlačit. A to tělo si to pamatuje, protože svaly mají skvělou paměť.
Letos to byla už osmnáctá sezona NHL, v níž jsi dal více než šedesát bodů. Zvenčí se to zdá jako neuvěřitelná kombinace umu a vytrvalosti. Co tahle statistika znamená pro tebe?
Já se tady bavím (ukazuje rukou na vyprazdňující se šatnu Panthers). Já hraju a trénuju, protože se tím bavím. Nemám motivaci být nejlepší na světě. Už ne. Není to pro mě důležitý, nejdu za nějakým číslem jako blázen.
Takže vím, že se neženu za cílem udělat osmdesát nebo sto bodů za sezonu. Ale když si to dáš do hlavy a půjdeš si za tím, obětuješ tomu všechno, tak je úplně jedno, jak jsi starý. To prostě uděláš. Ale já to v sobě nemám, takže tam není, kde by se tahle touha brala.
Takže kdyby to při tom bavení nebylo šedesát bodů, ale čtyřicet, tak je to v podstatě jedno.
Přesně tak. Nevěřím, že by s tímhle přístupem někdo mohl v NHL dneska vyhrát kanadské bodování. Když jsem ho chtěl vyhrát já, tak jsem si za tím šel a vyhrál jsem ho. Když jsi mladej, tak nekoukáš doleva doprava, prostě takovej jsi… S věkem se to samozřejmě mění.
Vždycky ale platí, že nemůžeš ničeho dosáhnout, pokud to doopravdy nechceš. Když ti někdo řekne, ať něco uděláš, tak to nikdy není ono – musíš to fakt chtít. A to se nedá ošulit, musí to jít ze srdce.
Jak je pro tebe důležitá víra?
(přelévá proteinový shake z kelímku do kelímku a přemýšlí) Víra, to je největší dar, který člověk může dostat. Protože ti usnadní žít život. Dostaneš sílu, když požádáš, dostaneš, cokoli chceš. Ten, kdo nevěří – a neříkám vůbec, že to je špatnej člověk –, to má daleko složitější. A proč bych to měl mít složitý, když to můžu mít jednoduchý.
Kdy ses k víře dostal?
Myslím, že to mám v sobě odjakživa. Jen to musíš v sobě shromáždit a uvědomit si to. Člověk čte, zkouší, pozoruje svoje tělo… Moje výhoda je, že svoje tělo dokážu vycítit, poznám jakýkoli minimální rozdíl. Plus do toho v hokeji potřebuješ hodně síly a energie a každý plus nebo minus se tam hodně projeví.
Takže když se ráno vzbudíš, tak už víš?
To neříkám. Spíš jde o to, že když se cítíš špatně, tak se můžeš přeprogramovat tak, aby ses cítil dobře.
Díky víře?
Ano, ta je tam hodně důležitá, protože si nemyslím, že bys to bez ní dokázal.
A teď mluvíme o víře ve své vlastní schopnosti, nebo o náboženství?
Já si myslím, že to je to samý. Když věříš, že Bůh stvořil člověka, tak věříš v toho, kdo tě stvořil. Když nebudeš věřit svýmu tělu, tak vlastně nevěříš tomu, kdo ho stvořil, že odvedl dobrou práci. Takže kdokoli kritizuje druhý lidi, tak vlastně kritizuje Boha – toho, kdo je stvořil.
Proto jsem se naučil nekritizovat druhý lidi. Je to vlastně matematická rovnice. O dvou neznámých. (smích) To už ale jdeme asi moc do hloubky, ale chápeš, co chci říct, ne?
Snad ano. Ale když se vrátím z filozofickonáboženské roviny na zem, tak co stojí za tvým úspěchem víc: dřina, nebo talent?
Jasně, dřina je důležitá. Ale nejdůležitější je víra, co si budeme namlouvat. Všechno je energie. Když se zamyslíš nad věcmi, podíváš se okolo, tak přece vidíš, že všechno je o energii. Samozřejmě úplným základem jsou informace zakódované do všech věcí v přírodě – tělo taky roste samo od sebe, aniž by to někdo kontroloval.
Ať se děje, co se děje, tak prostě vyrosteš, ať chceš nebo nechceš. Ovšem potřebuješ tu energii, kterou získáváš jídlem, spánkem. Je to, jako když kropíš semínko vodou, zaléváš informaci energií, aby se mohla realizovat. Teď ale nevím, co jsem chtěl říct…
Ptal jsem se na poměr dřina versus talent.
Jo, už vím. Že ke všemu, co děláš, potřebuješ energii. Auto taky nepojede bez benzinu. Ale pokud se chceš dostat na vrchol a zůstat tam co nejdéle, tak potřebuješ víc energie než ostatní a musíš se ji naučit brát z čehokoli, nejenom z jídla a spánku. To umí přece úplně každý z nás.
A ty ji bereš z víry.
Bingo. To je nejlepší zdroj. A víra tě naučí si ji brát všude… Když chceš víc, musíš se otevřít. Život je vlastně velice jednoduchej.
Takže to není jen mezi dřinou a talentem.
I talentovaný sval se unaví, když nebude mít energii. Proto já se neunavím, protože dokážu brát energii ze spousty věcí. Kdybych ji bral jenom z jídla, tak budu za chvíli tlustej jak prase.
Dobře, ale jíš i tak hodně?
Ani ne, zas tolik nejím. Spánek je pro mě důležitější. Ale ještě jsem chtěl říct, že dřinu i talent samozřejmě potřebuješ. Ale talent se dá chápat i tak, že poznáš svoje tělo a věci, které mu pomáhají. Tak já chápu svoje nadání a talent, který jsem dostal.
Co vlastně na Floridě děláš, když zrovna nemáte trénink nebo zápas?
Dělám úplně normální věci jako každej jinej. Jdu třeba do kina, na pláž… Je tady krásný teplý počasí, takže těch věcí se dá dělat venku spousta.
Jak dobíjíš baterky?
Co znamená dobít baterky? Vždyť ti říkám, že se neunavím. Já se nepotřebuju dobíjet, protože se nevybiju. (S úsměvem k fotografovi) Poslouchá mě vůbec?
Zníš jako králíček Duracell.
To ne, Duracell se přece nakonec jednou vybije. Já ne.
