Barbora Krejčíková dosáhla na ultimátní tenisový úspěch, o víkendu se stala wimbledonskou šampionkou. Její cesta mezi elitní hráčky byla ale náročnější než u většiny jejích vrstevnic: připomeňte si velký životní příběh Barbory Krejčíkové, který Forbes přinesl v létě 2021 po jejím prvním grandslamovém titulu na Roland Garros.
Nechte fantazii pracovat a představte si úspěch, pro který nestačí obvyklá měřítka. Třeba že tenistka, která ještě v roce 2020 nepatřila ani do elitní stovky, najednou předčí veškerou konkurenci a dojde si pro trofej, o níž sní miliony lidí na všech kontinentech. Že se tím pádem v globální disciplíně dostane mezi superhvězdy.
„Bylo by hezké, kdybych byla jednou z nich,“ usměje se Barbora Krejčíková a podmiňovací způsob autora trochu znejistí. Pardon, ale vždyť už jí přece jste, ne? „Já nevím. Opravdu ne. Uvidíme!“Upřímný dialog naznačuje, co se vlastně stalo. I sama hlavní aktérka si musí zvykat.
Tuzemský tenis je zvyklý na vítězství a vychoval mnoho
vynikajících hráček, přesto v dějinách samostatného Česka dokázaly do
letošního června jen dvě z nich dobýt grandslamový titul, tedy uspět na
jednom ze čtyř nejprestižnějších turnajů planety.
Jana Novotná platila za hvězdu, když v roce 1998
pozvedla trofej pro šampionku Wimbledonu (její jméno sehraje klíčovou roli).
Petra Kvitová na stejném místě uspěla v letech 2011 a 2014
s imagí tenistky, která ve vrcholné formě smete prakticky kohokoli. To, co
se přihodilo letos v Paříži, se ale vymyká všem zvyklostem. Jako by
jednoho rána stála Eiffelovka vzhůru nohama. I proto trenér čerstvé
šampionky Aleš Kartus druhý den po finále zavolal domů manželce: „Vážně se to
stalo?“
Stalo, nebyl to sen! Holka z Ivančic se titulem z Roland Garros dotkla tenisového nebe. Překonala pochyby, paniku. Udržela si víru. Svými pádnými údery dodala ještě pádnější důkazy o tom, že nemožné neexistuje a že limity si určujeme jen my sami, což je natolik inspirativní lekce, že dalece přesahuje rozměr tenisového kurtu. Toto je její příběh.
Praha, 2021: Tobogan.
Do kurtů v areálu Sparty se opírá silné letní slunce, nedávné bouřky připomínají už jen zbytky listí na antuce. Kouč a jeho svěřenkyně. Klidný den. Obyčejný trénink. Nebo ne? Zdání klame, protože jak říká trenér Kartus: „Je to jízda na toboganu a my jedeme dál. Ze dne na den, žádný odpočinek, žádný čas se pozastavit a zamyslet se nad tím, co se stalo, a nějak to vstřebat.“
Takto vypadal nejnáročnější a nejkrásnější úsek jejího
sportovního života. Na konci května vyhrála Krejčíková turnaj ve Štrasburku,
svůj vůbec první na okruhu WTA. Následně v Paříži na grandslamu opanovala
dvouhru i čtyřhru. Senzace! „Pak jsem doma měla povinnosti, krátce jsem se
viděla s rodinou, začala hned trénovat na trávě, odjela jsem na
Wimbledon,“ popisuje. „A z Wimbledonu rovnou do Prahy. Na nic nebyl
čas. Vím, že jsem grandslamová šampionka v singlu, ale nějak mi nepřijde,
že se věci mění.“
Zčásti to je jen přání. Krejčíkovou v den našeho
rozhovoru zval na oběd legendární Jan Kodeš, u kurtů jí tleskal Jaromír
Jágr, stala se sportovní celebritou.
Zčásti má pravdu, na radikální změny se nedostává času, vždyť
okamžitě po turnaji ve Stromovce zamířila na olympiádu do Tokia: „Třeba je to
velké už teď, jenže já jsem pořád v jednom kole, pořád zavřená
v turnajové bublině. Nevím, jestli mě budou lidi zastavovat, když půjdu po
ulici, jestli budou chtít podpis nebo fotku.“
A hlavně je to zčásti celé její záměr. Krejčíková se ani
po jednom z nejvýraznějších českých sportovních počinů posledních let
zkrátka nechce měnit. Ani lidsky, ani sportovně.
„Chci to být pořád já. Chci to vracet všem lidem, kteří se na
mě dívají a fandí mi, chci si udržet kontakt se svými kamarády.
A pořád mám stejné cíle: co nejvíc se zlepšovat a makat tak, abych se
na podobných turnajích udržela,“ říká ve vzácné chvíli volna. „Důležitý je můj
osobní pocit a vědomí, že do toho dávám maximum. Že jdu do nekomfortní
zóny a dokážu se přes takové situace přehoupnout. To mi dodává energii.“
