skip to main content
Seberozvoj

Neberte se příliš vážně, povede to k frustraci, varuje psycholog

Jak vyvážit zodpovědnost a uvolněný přístup k životu? A jakou roli v něm hrají nároky, které klademe na sebe samé? Nejenom o tom jsme mluvili s psychologem a lektorem Alešem Bednaříkem, který se v posledních letech intenzivně věnuje i psychologii štěstí.

„Mnoho lidí se bere příliš vážně a řeší, jak velkou stopu musí ve světě zanechat. Je v pořádku se občas bavit, blbnout a nechat se unášet proudem,“ připomíná v rozhovoru.

V posledních týdnech se většina z nás intenzivně zabývala válkou. Ve svém okolí jsem pozoroval, že lidé mnohem intenzivněji přemýšlejí o tématech smysluplnosti – například jaký smysl má jejich práce, když skrze ni přímo nepomáhají. Je to přirozená reakce?

Je naprosto přirozené přemýšlet o tom, jaký význam pro nás mají věci, které děláme. K podobnému přehodnocení priorit dochází i při jiných závažných událostech: například když vážně onemocníme, zemře nám někdo blízký nebo nás postihne jiná tragédie.

Když něco ztratíme nebo zažijeme nečekanou situaci, kterou nemůžeme ovlivnit, způsobí to v nás chaos. Začínáme pochybovat o svém přínosu světu nebo o tom, zda žijeme tak, jak chceme. Takové uvažování o smysluplnosti a hodnotě našeho života je prospěšné. Hledání smyslu nám totiž pomáhá nejen řešit špatnou situaci, ale také ji přijmout, pokud ji nemůžeme změnit.

Musíme v každé obtížné situaci hledat smysl?

Není to jen černobílé. Podle mě mnoho náboženství vyzdvihuje, že utrpení je smysluplná věc. Na biologické úrovni to funguje, když cítíme bolest, pomáhá nám to zachránit si život. Na psychologické úrovni nám zase prožívání těžkých chvil, jako když nám přítelkyně dá kopačky a my trpíme, pomáhá uvědomit si, že jsme k ní cítili lásku. Ukazuje nám to, že přicházíme o něco, na čem nám záleží.

Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi nemoudré.

To je v životě důležité – utrpení nám pomáhá se s tím vyrovnat. Obrovské množství utrpení je však nesmyslné. Například válečné utrpení na Ukrajině, humanitární krize, dětský hlad všude na světě, chudoba a bezdomovectví, to jsou z velké části zcela zbytečné formy utrpení, které společnost připouští, přestože má nástroje, jak jim zabránit. Tvrdit, že veškeré utrpení má smysl, je velmi jednostranné a nemoudré.

Může to hraničit s toxickou pozitivitou?

Jistě. To dělají lidé, kteří nechtějí nijak trpět, bojí se toho a neumějí s těmito emocemi konstruktivně zacházet. Možná proto, že sami v životě zažili velké rány a traumata, se kterými se nikdy nevyrovnali. Jedním z jejich nástrojů je pak toxická pozitivita: ta se tváří, že vše je třeba vnímat pozitivně a vše má svůj smysl. Je to součást obrany těchto lidí, aby už nikdy netrpěli.

Výsledkem však je, že jsou slepí k utrpení druhých i k vlastnímu.
Je dobré vnímat utrpení v kontextu „co mi to přinese“, ale také v kontextu toho, že mi to možná nic nepřináší. Některé utrpení můžeme jen přijmout a žít s ním, nemusí nám dávat smysl

Nemusíme tedy vždy hledat řešení nebo smysl určité situace…

Často mluvím o dvou základních mechanismech vyrovnání se. První z nich je takzvaný „samurajský způsob“. Podívám se na to, co se děje, zjistím, že s tím mohu něco udělat, a jdu do toho. Druhým mechanismem je cesta přijetí. Když si uvědomím, že nějakou situaci nemohu nijak vyřešit, musím se naučit ji přijmout, což se snáze řekne, než udělá. Uvědomuji si to.

K tomuto tématu je užitečné si uvědomit, že mnoho věcí ve svém životě nemůžeme ovlivnit, a to nejen to, co dělají ostatní lidé, ale často ani to, co si sami zvolíme. Výsledek může být zcela jiný, než jsme si přáli. Dnes však žijeme ve světě, kde jsme neustále bombardováni heslem: „Co si usmyslíš, to dokážeš.“ A přitom to vůbec není pravda. Některé věci můžeme ovlivnit jen částečně.

Co doopravdy znamená žít smysluplný život?

Na toto téma existuje více pohledů, ale já se přikláním k několika kritériím. Můžeme si položit otázky: Dělám věci, ať už v práci, nebo jinde, kterými konám dobro a přináším užitek ostatním lidem? Věnuji se činnostem, které nejsou jen dočasné, ale mají i dlouhodobější dopad? A dělám věci, které jsem se rozhodl dělat? Když na všechny tyto otázky odpovím ano, je pravděpodobnější, že můj život, práce nebo vztahy budou mít smysl.

Jak souvisí smysl se štěstím? Zajímavý je paradox rodičovství, kdy rodiče často uvádějí zvýšenou míru smysluplnosti a zároveň nízkou míru štěstí…

Smysl života a štěstí spolu souvisejí velmi složitým způsobem, někdy se vzájemně podporují a někdy si odporují. Známe totiž takové tři dimenze štěstí: skutečné štěstí, spokojenost a smysluplnost. Prožívání skutečného štěstí nám napovídají pozitivní emoce, často velmi intenzivní – například radost, uvolnění, relaxace.

S odstupem času, kdy vnímáme i zpětný pohled, se může objevit druhá úroveň štěstí, a to spokojenost. Například když se večer ohlédneme za svým dnem nebo zhodnotíme, jaký byl náš týden, je tento zpětný pohled spíše o spokojenosti a jakémsi racionálním a emocionálním hodnocení toho, jak jsme se měli dobře.

Reklama

A pak je tu smysluplnost, která je zajímavá tím, že nemusíme prožívat žádné intenzivní pozitivní emoce, často dokonce prožíváme přímo utrpení, ale v kontextu času vnímáme, že to, co jsme udělali, mělo, má nebo bude mít nějakou hodnotu.

Předplatné Forbesu
Tamara
Forbes 6/2022

Některé výzkumy potvrzují, že pokud zažijeme nějaké negativní události, skutečně to sníží naše opravdové štěstí, ale zvýší to hodnotu smyslu našeho života.

Ano. Vezměme si například ukrajinské muže nebo ženy, kteří v zemi zůstali nebo se tam vrátili s úmyslem bojovat nebo jinak pomáhat. Předpokládám, že nikdo z nich neprožívá euforické pozitivní emoce, s výjimkou některých specifických situací, například když se jim něco podaří v boji.

Hádky, nedostatek jídla, noci strávené venku v mrazu, to všechno jsou různé formy utrpení, včetně strachu o vlastní život, strachu o životy druhých kolem mě a strachu o blízké. To, že jsem tam zůstal, však souvisí se zajímavým rozměrem smysluplnosti: dělám něco, co mě přesahuje.

Takhle to vnímají i leckterá náboženství – že naše činy se stávají smysluplnými, když překračují egocentrický pohled na sebe sama a zaměřují se na komunitu, zemi, svět. To je rozměr, který vytváří smysluplnost.

K tomuto tématu jste jednou řekl, že potřebujeme cítit sami ze sebe, že jsme aktivními činiteli ve svém životě. Pokud tedy ponecháme rozhodování o životě na osudu nebo nějaké „vyšší moci“, je těžší najít smysl?

To je zajímavá věc, která s vírou souvisí. Ať už tomu říkáme osud, bůh nebo vesmírné vědomí, často tak předáváme moc něčemu nebo někomu jinému. A přestože je v našem životě spousta dalších sil, které ho řídí, a přestože jsme pravidelně vystaveni situacím, které nemůžeme ovlivnit, klíčovou věcí, která ovlivňuje, zda máme pocit, že žijeme dobrý život, je převzetí kontroly. Někdy je to jen iluze, ale pomáhá nám to.

Smysluplnost zažíváme, když věci ovlivňujeme na základě svého záměru. To je jedna z klíčových věcí, které nám dávají smysl života: něco rozhodnu a zvolím, něco pro to udělám a někam se dostanu. Když jsou věci chaotické a vymykají se naší kontrole, ztrácíme smysl pro cíl.

Lidé, kteří mají pocit, že jsou v práci jen unášeni úkoly, že jsou ovlivňováni tím, co chtějí klienti, a nemohou o své práci rozhodovat sami, nebo jsou také ve vztazích „vláčeni“ tím, jak se chovají ostatní, jsou úzkostnější. Tato úzkost je přímo ovlivněna obavami, že nemohou ovlivnit svůj život.

Utíkáme často před odpovědností a neovládáme svá rozhodnutí?

Jistě, všichni to děláme každý den a velmi mazanými způsoby. (smích) Myslím, že je to v pořádku. Ale není v pořádku, když to nevidíme v perspektivě a neuvědomujeme si to. Právě schopnost reflexe přináší pocit kontroly. Uvědomění si, které věci jsem dnes „odpískal“, nedokončil nebo přehlédl, nám přináší částečnou kontrolu. Mohu s nimi něco aktivně dělat.

O smysluplnost života nás připravuje to, jak je rychlý a jak o něm nepřemýšlíme. Druhým zlodějem je množství možností a nabídek, které nás nutí přemýšlet, co lepšího existuje. Místo toho, abychom si uvědomovali smysl toho, co děláme, hledáme jiné věci a jsme tím přetíženi.

Mají dnešní lidé větší problémy s hledáním a nalézáním smyslu a cíle?

Mají. Existuje tolik možností, že to skutečně vnáší chaos. Mnohé studie ukazují, že když máme dvě nebo tři možnosti, vybereme si jednu a jsme spokojeni. Když je jich najednou třicet, nejenže máme potíže s výběrem, ale i když jsme si vybrali, máme pocit, že jsme si nevybrali to nejlepší. To platí pro práci, vztahy i další oblasti života.

Existuje také druh rozhodovací paralýzy, kdy si nevybíráme žádnou možnost, jen abychom nepřišli o ty ostatní. A jsou tu vnější cíle, které jsou bohužel součástí tohoto kapitalistického, individualistického a konzumního způsobu života. Být bohatý, úspěšný, slavný, mít určité postavení, získat status ve společnosti. V mnoha výzkumech se ukazuje, že tyto cíle nás odvádějí od pocitu smysluplnosti.

Nemáte pocit, že potřeba najít smysl své práce je například velmi přeceňovaná?

Když žijeme ve společnosti, která je založena na tom, že lidé neustále vyrábějí, vyrábějí a vyrábějí a všeho musí být víc, je přirozené, že jednou z klíčových myšlenek je, že bychom si měli najít práci, která nás baví. Ukázalo se totiž, že angažovaní lidé jsou také produktivnější. Zároveň jsem velmi rád, že je spousta lidí, kteří to neberou tak vážně, chodí do práce a dělají to, co musí.

Když příliš spekulujeme o smyslu, stáváme se neurotickými. Pak se dostaví existenciální úzkost. Někdy je také potřeba se uvolnit, prostě se nechat unášet proudem. Někdy je život nudnější a někdy vzrušující. Někdy strávíme osm hodin tím, že děláme něco, co je prostě nutné, a je nám to jedno. A pak se dvě hodiny věnujeme něčemu neuvěřitelně vzrušujícímu.