Je nejlépe vydělávající sportovkyní současnosti. Ale také ženou provázenou svými démony, kvůli nimž už několik týdnů nehraje a její budoucnost je nejistá. Naomi Ósaka, geniální tenistka, která nepřestává vířit emoce, se nově odhaluje v trojdílném dokumentu, který měl v pátek premiéru na Netflixu.
Dost se v něm mluví o duševním zdraví, pochopitelně. Pro Ósaku je to velké téma, jak se ukázalo v nedávné minulosti, kdy nejprve před grandslamovým Roland Garros oznámila, že nebude chodit na tiskové konference, a pak se v průběhu turnaje odhlásila a nezúčastnila se ani následného Wimbledonu. To vše z důvodů, aby si odpočinula, a to především psychicky.
Na Twitteru pak přiznala, že byla nervózní z toho, jak v tomto období diváci dokument o ní přijmou. “Doufám, že tam budou části, s kterými se lidé dokáží ztotožnit a možná i části, díky nímž snáze pochopí má rozhodnutí.”
O čemž není sporu. Dokument vysvětluje motivaci, proč Ósaka začala hrát vrcholově tenis (“Chtěla jsem, aby máma byla šťastná a nemusela pracovat přesčas”) a vcelku brzy přeskočí k prvnímu velkému triumfu Ósaky, vítězství na US Open 2018. Tehdy se stala globální hvězdou, když porazila tenisovou ikonu Serenu Williams a jako první Japonka vyhrála grandslamový titul.
Jenže úspěch nebývá zadarmo a dokument jeho odvrácenou stránku výstižně ukazuje. Připomíná, že najednou každý měl na Ósaku názor, což s dvacetiletou dívkou muselo nutně zacloumat. “Být na špici je ohromně těžké. Byla jsem pod ohromným tlakem. Cítila jsem se bezradně,” popisuje.
Vyhrála sice i následné Australian Open, ale pak ji role obhájkyně začala nesmírně svazovat. Dokument ukazuje jednu z bezesných nocí, kdy přemítala, jestli je vůbec dobrou tenisovou hráčkou. A jestli udělala dobře, že zasvětila svůj život právě tenisu.
Po jedné z proher na Australian Open zase bloumala ulicemi Melbourne. “Jdu jen tak bezcílně. Mohla jsem buď jít ven, nebo nejít a zbláznit se z toho, protože bych rozhodně neusnula,” vypráví v osobním videu.
Přiznává, že jí chybí mentalita šampionky. “Občas to všechno zvládám, ale občas je toho na mě moc a nevím, co dělat,” vypráví otevřeně. Režisérovi Garrettu Bradleymu se skutečně odhalila a ukazuje spoustu svých tváří: zarputilé sportovkyně v tréninku, obyčejné holky v brýlích a teplákách, ale i vyfintěné hvězdy na společenských akcích.
Často se však vrací k motivům, které jsou pro její život zřejmě stěžejní: Kdo je Naomi Ósaka, kromě tenisu? Kým by byla, kdyby ho nehrála? A jak se srovnat s psychickou náročností celého tenisového kolotoče?
Několikrát se v dokumentu Ósaka zmíní, že by po duševní stránce potřebovala pauzu – aniž by tehdy tušila, že nedlouho po natáčení nastane doba, kdy se k ní doopravdy uchýlí.
Foto Hirofumi Yamamoto
Také odhalí, jak blízko měla k muži, jehož mentalita šampiona zdobila. Nedlouho po tragické smrti basketbalisty Kobeho Bryanta na záběrech ukazuje, že právě společnou fotku s ním měla na pozadí svého telefonu. Ráda si od něj nechávala radit, jelikož ho brala za spřízněnou duši.
Zásadní pro ni je i vztah se sestrou Mari, s níž vyrůstala na tenisovém kurtu. “Hrávaly jsme i osm hodin denně. Možná proto jsem tak neomalená, protože jsem dlouho nemluvila s nikým jiným než s ní,” přemítá.
Celý dokument je vůbec hodně introspektivní, pokládá otázky a nenabízí jasné odpovědi, nechává je na divákovi. Plyne pomalu, nemá jasnou gradaci, je zamyšlením nad kariérou hvězdy, která vydělala miliardy, ale občas si jen povzdychne: “Poslední dva roky mě neustále jen všichni někam ženou.” Otevřený konec pak jako by se ptal za tenistku samotnou: Jsem v tomhle životě šťastná?
