I do českých kin tento čtvrtek vstoupila výpravná adaptace slavného románu Jane Austen Rozum a cit. Slavného příběhu o sestrách Dashwoodových se tentokrát ujal téměř čistě ženský tým filmařek pod vedením režisérky Georgie Oakley. K tomu ale vznikají i zbrusu nové seriály. Čím to, že právě teď?
Zemřela v roce 1817, ale ještě víc než dvě stě let poté patří k nejadaptovanějším autorkám. Nikdy nikdo snad nezažíval u filmařů tolika generací takovou vlnu zájmu.
Co by si asi Jane Austen pomyslela o naší době, která se tak nadšeně vrací k romantice éry anglického regentství a časům předcházejícím vládě královny Viktorie? Čím to, že dodnes prakticky každý ví, kdo byly sestry Bennetovy a kdo pan Darcy? Jakto, že se nové a nové generace i velmi mladých tvůrců a tvůrkyň vracejí k románům, které byly napsány před téměř 250 lety, aby v nich našli poselství pro novou generaci?
Tak třeba Georgia Oakley. Osmatřicetiletá rodačka z Oxfordshire v Anglii za sebou nemá skoro nic, vyjma krátkometrážního filmu Little Bird, rozporuplně přijatého dramatu Blue Jean zabývajícího se LGBT+ problematikou – a svého vlastního hereckého účinkování v dramatu Pokání před dvaceti lety.
Teď na sebe ovšem strhla veškerou pozornost, protože se pustila do adaptace jednoho z nejslavnějších románů všech dob, dramatizace knihy Rozum a cit od Jane Austen.
Příběh sester Elinor a Marianne Dashwoodových, které obě hledají lásku, spásu a snad i vlastní uplatnění ve světě, v němž jedinou důstojnou cestou pro mladou dívku je vdát se a stát se matkou, kdysi zažil triumfální úspěch na filmovém plátně v režii Anga Leea.
Hvězdně obsazené dílo, v němž postavu Elinor získala Emma Thompson, která si za scénář k filmu odnesla i Oscara, přecitlivělou Marianne hrála mladá Kate Winslet (snímek šel do kin ještě dva roky před velkofilmem Titanic) a v dalších rolích se představily hvězdy jako Hugh Grant a Alan Rickman, se dodnes propsal do myslí a srdcí všech milovníků díla Jane Austen jako vůbec nejlepší film vycházející z jejích románů.
Teď ovšem látku uchomila mladá režisérka, využila adaptovaný scénář rovněž debutující scenáristky Diany Reid, do hlavních rolí obsadila dvě mladé, zatím ještě stále spíš méně známé herečky Daisy Edgar-Jones (Kde zpívají raci, seriály Válka světů, Normální lidé a Šest v tom) jako Elinor a Esme Creed-Miles (Stříbrná mlha, seriály Sandman, Hanna) do role Marianne a do kin poslala docela novou verzi Rozumu a citu.
V moderním pojetí, byť podaném i vyprávěném velmi tradičně a v půvabných dobových kostýmech i kulisách nádherné krajiny střední a jihozápadní Anglie v oblastech Dorsetu a Dartmooru, zvolila Georgina Oakley poněkud jiný způsob vyprávění než známé z adaptace Anga Leeho.
Foto CinemArt
Zatímco Lee spolu se scenáristkou Emmou Thompson volil velmi doslovný styl převyprávění díla Jane Austen, Georgina Oakley vsadila na velmi naturalistický, zemitý a atmosférický vizuální styl, který podtrhuje náladové myšlení obou hrdinek.
Pokud v díle Anga Leeho vidíme přesně zachycené myšlení tehdejších žen a dívek, ovlivněné zhusta zpátečnickým uvažováním jejich matek (žena nemá nárok na vlastní myšlenky, natožpak rozum, manželství je věc přežití v úzkoprsé společnosti, svobodná žena budí podezření, manžel přináší bohatství) a kritický způsob přijetí těchto mateřských pravidel ze strany hlavních hrdinek, moderní verze se mnohem více zabývá emocemi, melancholií, intimitou, niterními prožitky i přemýšlením o lásce jako existenciální nutnosti.
Jestliže třicet let staré dílo Anga Leeho je akčnější co do rytmu vyprávění a nepostrádá humor i nadsázku, nová verze se snaží konkurovat oduševnělostí, vážností prožívaných emocí a smutkem. Záleží samozřejmě na vkusu, ale humor a vtip, mnohdy i cynicmus a sarkasmus tak typický pro dílo Austenové se z nové verze takřka úplně vytratil.
Foto CinemArt
Snad poplatnost současné mladé generaci, až příliš velká snaha přiblížit se modernímu publiku, dělá z pozoruhodné vztahové fresky smutnou romanci z dívčího pokojíčku dvou místy až příliš depresivních teenagerek.
Otázkou zůstává, jak film zapůsobí na publikum a nakolik uspěje v tržbách z kin.
Žánrově zcela odlišné jsou pak dva nové seriály, které se v poslední době objevily na streamovacích platformách.
Jedna ze sester Bennetových vychází volně z románu Pýcha a předsudek, románu rovněž hojně adaptovaného filmaři (největší úspěch sklidila nejspíše verze Joea Wrighta z roku 2005 s Keirou Knigtley v hlavní roli).
Ovšem seriál z produkce BBC (v českém prostředí jej nabízí platforma HBO Max) se zabývá fiktivní variací příběhu, který je namísto Elizabeth soustředěn na nejméně nápadnou ze sester Bennetových, totiž brýlatou, nevýraznou Mary.
Režisérský tandem Jennifer Sheridan a Asim Abbasi se soustředil na humor, feministický přístup a často bizarní situace vyplývající z maloměšťáckého přístupku ke vdavkám, ženění a procesu námluv u mladých lidí, které Jane Austen ve svých románech kritizovala.
Seriál sklidil veliký ohlas i pro nadsázku, kterou vyniká, a letos o Vánocích se fanoušci dočkají pokračování.
Další velice zdařilá série na podobné či téměř stejné téma rovněž z produkce BBC je právě k vidění na České televizi, respektive v jejím ivysílání. Čtyřdílná minisérie Slečna Austenová se zabývá příběhem vzniku románů, o jejichž adaptacích píšeme, tedy skutečným příběhem spisovatelky Jane Austen a její starší sestry Cassandry.
Ta je historicky doložená jako někdo, kdo zničil velkou část pozůstalosti po své zemřelé sestře Jane – je faktem, že Cassandra někdy okolo roku 1843 spálila veškerou obsáhlou korespondenci své sestry a s ní i pracovní studie k některým jejím románům.
Tento čin i jeho důvody jsou dodnes považovány za literární záhadu a seriál, jehož děj se odehrává v několika časových rovinách, důvody a možné důsledky tohoto činu rozkrývá a osvětluje.
Seriál vychází z bestselleru Gill Hornby a natočila ho irská režisérka Aisling Walsh podle scénáře Andrey Gibb. Autorky se soustředily nejen na objasnění historické literární záhady, ale i detaily ze života Jane a Cassandry Austenových, které pak ve výsledku výrazně ovlivnily dílo mladší z nich.
Seriál tak v náznacích ukazuje životní zvraty, které později prožijí i hrdinky Pýchy a předsudku, Rozumu a citu nebo třeba slavné Emmy.
Podobně jako sestry Bennetovy či Dashwoodovy prožívají Jane a Cassandra velký tlak na to, aby se vdaly, neradostnou realitu dohazovačství i nepříjemné vyhlídky na život v chudobě, když musejí nedobrovolně (většinou na nátlak někoho z movitějšího příbuzenstva, zejména některé z chamtivých žen) opustit svůj rodný dům.
Zažívají odmítání ze strany nápadníků – a samy musejí nápadníky z různých důvodů odmítat, k malému pochopení rodičů i dalších žen z příbuzenstva.
Mladší Jane je emotivnější, zatímco starší Cassandra racionálnější. Obě touží po lásce, ale obě si uvědomují i fakt, že manželství je pro ně možné riziko – i vysvobození.
Hrdinky čelí zmařeným zásnubám kvůli náhlé smrti milovaného muže (Cassandra, která už se nikdy neprovdala) i kvůli vlastnímu úsudku (Jane, která se už pak rovněž nikdy neprovdala a zemřela předčasně ve věku 41 let, zřejmě na Addisonovu chorobu).
Slečna Austenová, nejméně nápadný projekt ze všech, které jsou momentálně pro diváky a příznivce díla Jane Austen k vidění, je paradoxně i ten nejzajímavější a nejatraktivnější, byť divácky nejnáročnější, i kvůli střídajícím se časovým rovinám.
Seriál je fascinující kompilací skutečných historických faktů a takzvané poučené fikce – možná to takto přesně nebylo, ale mohlo to tak být (hlavní zápletka se zakládá na realitě, konverzace za zavřenými dveřmi představují autorskou licenci).
Zejména proto, že byť fiktivní, je vlastně nejvíce věrný reálnému dílu a myšlenkám Jane Austen, jejím originálním nápadům a bystrému úsudku. Dílo Jane Austen totiž není vyhledáváno proto, že nabízí okouzlující výpravu, atraktivní kostýmy a romantiku, nýbrž proto, že nepodceňuje čtenáře, je i po dvou stech letech pozoruhodně přesnou studií milostných vztahů – a nepostrádá vtip.
