skip to main content
Český byznys

Rudi přijel z Kosova a zamiloval si Plzeň. A Plzeň teď miluje jeho Rud’s pizzu

Je to emigrantská byznysová story, která se mohla klidně odehrát v době, kdy se část Evropy stěhovala za Atlantik. Nebo, když Češi prchali před komunismem směrem na západ. Tahle se ale děje v Plzni a teď. A na jejím začátku bylo válkou poničené Kosovo.

Vlastně spíš osmnáctiletý kluk Rudi Kolndrekaj, který ve dvousettisícovém Prizrenu dokončil střední školu a pochopil, že doma ho velká budoucnost nečeká. Sbalil si proto věci a vyrazil do Česka, kde nikdy předtím nebyl. V Kolíně na něj čekal strýc a místo prodavače ve zlatnictví.

Rudi od začátku věděl, že se domů nejspíš nevrátí, takže už za půl roku se domluvil česky. Jenže práce ve zlatnictví… „Deset hodin čekáte na zákazníky a většinu času se strašlivě nudíte,“ vzpomíná Kolndrekaj. Tu nudu ale vydržel víc než deset let. Jen Kolín kvůli strýci poměrně rychle vyměnil za Plzeň, kterou si zamiloval.

Chuť ze zlatnictví odejít byla, ale co chybělo, byla odvaha. Navíc nešlo jen o Rudiho. V Kosovu totiž zůstala mladší sestra, kterou podporoval ve studiu na vysoké škole, takže většina vydělaných peněz každý měsíc odešla sestře do Prištiny. O to těžší bylo jistou práci opustit.

Co ale Rudiho lákalo, byl svět gastronomie. „Miloval jsem pizzu, ale nikdy jsem nebyl spokojený. Vždycky mi něco chybělo,“ vysvětluje. Coby potomek pekařské rodiny tak sám přes dva roky zkoušel vyvíjet vlastní těsto i náplně. „Chtěl jsem udělat takovou pizzu, která bude chutnat každému. Nejenom mně,“ dodává.

Výsledky jeho pokusů nejdřív dostávali ochutnat jen kamarádi, potom i jejich známí, které Rudi vůbec neznal. A pizza slavila úspěch. Jenže tohle všechno se dělo doma v kuchyni v poloprofesionální peci, kterou Rudi dostal od manželky Veroniky k narozeninám. Na vlastní provozovnu nebyly peníze a nápad péct doma v garáži Rudi kvůli hygieně raději zavrhl hned v počátku.

Pizzu tak na chvíli uložil k ledu a v Karlových Varech a potom i v Plzni začal provozovat stánek brněnského řetězce Trdlokafe. A uspěl. Když k tomu přidal i plat prodavače ve zlatnictví, sen o vlastní pizzerii dostával reálnější kontury, aniž by se musel zadlužit u banky. Se strýcem se tak po třinácti letech rozešel. Teď už bylo všechno jen na něm.

Rudi si ale hned ze začátku netroufl otevřít vlastní podnik přímo v Plzni. Přednost dostaly nedaleké čtyřtisícové Blovice. „S tím, jak podnik vybavit, jsem neměl žádnou zkušenost a peněz na to taky moc nebylo, takže trvalo půl roku, než jsem mohl otevřít. Samozřejmě bych několik věcí dnes udělal jinak, ale hlavní bylo, že jsem měl svoji pizzerii,“ vrací se Rudi zhruba o rok a čtvrt zpátky.

Aby byl osud ještě barvitější, v době, kdy si nový podnik piplal k dokonalosti, mu na stole přistála nabídka z Olympie, největšího plzeňského nákupního centra. Chtěli, aby se ve food courtu pekla Rud’s pizza s nepřehlédnutelným logem hipstera s pizzou místo plnovousu. 

Předplatné Forbesu
DoDo
Forbes 7/2022

Zní to sice jako náhoda, ale není to tak. Rudi se do Olympie totiž snažil dostat zhruba čtyři roky předtím, ještě v době, když o vlastní pizzerii jenom snil. Tenkrát ho ale odmítli s tím, že se mu třeba jednou ozvou.

Reklama

„Už jsem na to skoro zapomněl, ale oni se vážně ozvali. Jenže já neměl peníze na rozjetí další pobočky, ale hrozně jsem o to místo stál. Věděl jsem, že tohle nemůžu odmítnout, protože když jste v Olympii, jste celé Plzni na očích,“ vysvětluje s úsměvem, protože ví, jak tohle dopadlo.

Blovice se naštěstí rozjely skvěle a nějaké peníze vydělával i stánek Trdlokafe, takže Rudi to zase zvládl a v Olympii skutečně pobočku otevřel. Zákazníci přibývali, počty denně upečených pizz se počítaly ve stovkách a Rudi zmiňuje také nárůst počtu fanoušků na Instagramu, kde je hodně aktivní. I to je totiž pro jeho byznys důležité.

Několik prvních kroků tedy zvládl. Míří ale výš. Prodeje ukazují, že smysl to dává. Jedna pobočka totiž během týdne při průměrné cenně pizzy mírně přes 200 korun denně utrží kolem pětadvaceti tisíc, v pátek a v sobotu o deset až patnáct tisíc víc.

Kolndrekaj ale nemá byznys nastavený tak, že by celý den trávil u pece. Spíš ho uvidíte s počítačem a mobilem. Chce totiž Rud’s pizzu rozšiřovat dál formou franšízových poboček. Jedna už přibyla v centru Plzně, následovaly Nýřany, další během pár dnů otevře v Dobřanech a zhruba do měsíce v Rokycanech.

Ani s šesti podniky ale skončit nehodlá. V rámci Plzeňského kraje už to stačí, ale po nanejvýš půlroční pauze chce jít dál. Zájemců o franšízu má několik. Rud’s pizzu tak nejspíš budou moct ochutnat také v Berouně. „Ve výhledu je i Praha a mám kamaráda, který mě láká do Londýna,“ plánuje šestatřicetiletý Balkánec.

Připouští ale, že takový zápřah už sám nemůže zvládnout. Další úkol je tedy postavení menšího manažerského týmu, který mu s šířením jeho pizzy dál do světa pomůže. „Každá nová pobočka je moje miminko, které franšízantovi svěřuju. Nese moje jméno a záleží mi na tom, aby v ní všechno skvěle fungovalo,“ vysvětluje.

I proto počítá s tím, že i dál při otevření každého nového podniku v něm stráví nejméně první tři dny a i dál ho bude pravidelně navštěvovat s plánem franšízanty motivovat, a když to bude potřeba, tak jim i radit.

„Když je spokojený ten, kdo pizzu dělá, je to na ní vidět. A pak je spokojený i zákazník,“ dodává Rudi jednoduchou poučku, která v jeho případě zatím funguje dokonale.