skip to main content

Sabráž, vulkanická půda a žádné zbytečné zásahy. Jak dělá víno Wilomenna?

Jmenuje se Kateřina Mikulíková, ale budete ji znát spíš pod přezdívkou Wilomenna. Je jednou z mála žen, které se v Česku prosadily ve spíše mužském oboru. O tom, že se stane vinařkou, ale snila odmalička. Možná také proto, že má kořeny na jižní Moravě a vínu se věnuje i její otec.

„Původně jsem si vybrala jiný obor. Až na rodičovské dovolené mi došlo, že když se do toho nepustím hned, tak se k tomu už dostat nemusím. Rozhodla jsem se vystudovat vinařství na vysoké škole. To se podařilo a měla jsem zároveň velké štěstí, že jsem se potkala s investory Liborem Winklerem a Michalem Kvíčalou, kteří mi dali důvěru k tomu, abych s nimi budovala vinařství Wilomenna,“ říká vinařka. 

Na „vulkanické“ vinici pěstuje jedenáct odrůd. V Českém středohoří, které je sopečného původu, na úpatí Blšanského Chlumu Mikulíková obhospodařuje 35 tisíc keřů vinné révy. A ve vinařských soutěžích sbírá jednu cenu za druhou. 

Blšanský Chlum je geologicky významná přírodní památka evropského významu, kde se vyskytují chráněné druhy rostlin a také řada vzácných a ohrožených druhů motýlů.

Zažijete zde nejen degustaci přímo na vinici, což je nezapomenutelný zážitek sám o sobě, ale také třeba sabráž, kterou vinařka provádí „kapesní“ šavlí.

Ročně Mikulíková naplní 35 tisíc lahví, soustředí se převážně na suchá vína, která nechvává zrát v nerezi, barrique sudech či „betonových vejcích“. „Pandemie nás nasměrovala blíž ke koncovému zákazníkovi a ukázala, jak důležitý pro nás je lokální a regionální trh,“ říká.

Reklama

Distribuce do různých restaurací podle ní prakticky zkolabovala, takže vinařství začalo prodávat víno přímo ze sklepa. To se ukázalo jako správná cesta. Stejně jako řada dalších kolegů navíc Mikulíková začala pořádat online degustace.

„Díky propojení s eventovou agenturou jsme třeba byli součástí firemního online večírku. Bylo toho hodně, co jsme se museli naučit, a pandemie jen potvrdila, jak důležité je mít byznys postavený na více odběratelských pilířích,“ vzpomíná na období plné restrikcí. Vinařka se zaměřuje sice hlavně na bílé odrůdy, ale paradoxně její největší chloubou je šedesátiletý Vavřinec.

„Tím, že jsou keře tak staré, jejich kořeny sahají do velikých hloubek, hrozny jsou pak ještě bohatší na minerály, které vínu dodávají specifickou chuť,“ dodává. Pyšná je ale také na tradiční odrůdy jako Ryzlink rýnský, Müller Thurgau nebo už zmíněné Svatovavřinecké. 

„Spojování historického a osvědčeného s moderním je mojí vášní. To, že pěstujeme jedenáct kvalitních odrůd, nám také umožňuje připravovat velmi dobrá cuvée,“ vysvětluje.

Výjimečnost svého vína podporuje i tím, jak révu pěstuje. Vinici mírně pozitivně „stresuje“ užším sponem, tedy vzdáleností mezi keři révy. „Na hektaru běžné vinice najdete obvykle 4 500 hlav, my jich máme na stejné rozloze dvojnásobek. Což vede k tomu, že réva koření ve větší hloubce,“ vysvětluje.

Vinice navíc leží ve srážkovém stínu, ale díky hlubším kořenům má réva lepší přístup k vodě a minerálům z vulkanické půdy. Ve vinařství Mikulíkové je také vysoký podíl ruční práce.

„Od okopávání příkmenného pásu přes takzvané zelené práce, odlisťování, zaplétání šlahounů do drátění až po etiketování lahví. Při sklizni jsou samozřejmě potřeba další ruce,“ říká vinařka. Klíčová je podle ní rychlost, takže se během sklizně přidávají i známi a kamarádi. Sklizeň je totiž nejen práce, ale i radost a požitek.