Jeho rodina kdysi odmítla michelinskou hvězdu, on sám chtěl původně studovat ekonomii a dnes vede restauraci, jejíž historie sahá téměř sto let do minulosti. Italský šéfkuchař Massimiliano Musso přiváží do pražského V Zátiší šest kilogramů vzácných lanýžů a menu, které propojuje tradice Piemontu s moderní gastronomií. Luxus podle něj nemusí spočívat ve složitosti, ale v dokonalosti jediné suroviny.

Jsou dvě hodiny ráno a v piemontských lesích končí noční směna. Lovci lanýžů se svými speciálně vycvičenými psy opouštějí místa, jejichž polohu si před konkurencí úzkostlivě střeží. Jejich úlovek ale tentokrát nezamíří pouze na stoly místních i světových restaurací, část vzácného nákladu čeká cesta dlouhá více než tisíc kilometrů rovnou do srdce Evropy.

Tři kilogramy bílých a tři kilogramy černých lanýžů. Tedy celkem šest kilo jedné z nejvyhledávanějších gastronomických surovin, jejichž hodnota může dosahovat astronomických částek.

Italský šéfkuchař Massimiliano Musso je ráno osobně naložil do automobilu a vyrazil z Piemontu přes rakouské hranice do Prahy. Se šéfkuchařem Paolem Ghibaudem mířili do pražské restaurace V Zátiší, kde oba kuchaři představují speciální degustační menu v rámci tradičního lanýžového festivalu.

info Foto Massimiliano Musso

Kvůli této události dokonce na několik dní přerušili provoz vlastní restaurace Ca’ Vittoria v piemontském Tigliole. A to dokonce v období, kdy mají díky lanýžové sezoně pravidelně plno.

„Na této události nám opravdu záleží. Rozhodli jsme se přijet oba a naši restauraci na několik dní zavřít. V sezoně lanýžů máme prakticky neustále obsazeno,“ vysvětluje Musso.

Region na severozápadě Itálie je proslulý především bílým lanýžem, který je ceněný pro své mimořádně intenzivní a komplexní aroma. Kolem jeho hledání se během generací vytvořila specifická kultura. Lovci lanýžů, italsky trifolau, se často vydávají do lesa ještě za hluboké tmy. Doprovázejí je psi, kteří dokážou vzácné houby vyčenichat pod povrchem půdy. 

Důvodem nočních výprav je ale potřeba utajení. „Konkurence mezi lovci bílých lanýžů je obrovská. Každý má svá místa, o nichž ostatní nemají vědět. Často vyrážejí v noci a vracejí se ještě před východem slunce,“ popisuje šéfkuchař Ghibaudo.

Když se úlovek podaří, čeká ho další pečlivý proces. Musso spolupracuje s několika lovci z regionu, kteří mu nabízejí čerstvě nalezené kusy. „Každé ráno nám lovci volají a nabízejí, co se jim podařilo najít. My si potom vybíráme pouze lanýže nejvyšší kvality,“ vysvětluje Musso.

Na rozdíl od mnoha jiných luxusních potravin lanýže nemají dlouhou trvanlivost. Už během několika dnů začínají ztrácet část svého aroma a postupně i hmotnost. Právě proto je kuchaři uložili do chladicích boxů, jež během dlouhé cesty pomáhaly udržovat stabilní teplotu.

info Foto Massimiliano Musso

„Chtěli jsme zachovat co nejlepší kvalitu. Lanýže cestovaly v zemině od našeho dodavatele a ve speciálních chlazených nádobách. Stejnou pozornost jsme věnovali i ostatním surovinám, které v rámci menu mohou nyní návštěvníci ochutnat,“ dodává Musso.

Lanýž hlavní hvězdou

Ačkoli se Musso se svým týmem nebojí gastronomických experimentů, pro pražský festival zvolili mnohem přímočařejší přístup. Základním vodítkem při sestavování menu bylo, že hlavní roli musí vždy hrát lanýž.

„Když připravujete menu s bílým lanýžem, nemůžete používat překomplikovaná jídla nebo zvláštní ingredience. Host musí především cítit chuť lanýže. Ten je hlavním protagonistou celého menu,“ vysvětluje Musso.

Koncept menu podle kuchařů nevznikal příliš dlouho. „Jsme velmi kreativní. Máme spoustu nápadů a energie. V restauraci navíc pracujeme s menu, které může vznikat i poměrně spontánně. Někdy se o konkrétním pokrmu rozhodujeme téměř v okamžiku, kdy host přijde,“ popisuje Ghibaudo.

Pro Prahu ovšem museli vzít v úvahu vlastní kreativitu i charakter události. „Potřebovali jsme vytvořit menu, jemuž hosté v rámci sedmichodového gastronomického představení snadno porozumějí. Chceme, aby lidé ochutnali opravdu kvalitní ingredience, řekli si, že jsou fantastické, a především si je užili,“ říká Musso.

Mezi nejzajímavější chody pražského menu patří kombinace bílého lanýže s artyčokem kardovým, méně známou zeleninou, která má v piemontské gastronomii dlouhou tradici.

Používá se její zdužnatělý řapík a způsob pěstování je poměrně neobvyklý. Rostliny se během růstu ohýbají a zahrnují zeminou, čímž se omezuje přístup světla. Díky tomu získávají jemnější, křehčí a nasládlou chuť. V Praze ji kuchaři představí společně s celerovým krémem, lískovými ořechy, tonka boby a bílým lanýžem.

„Tohle jídlo přesně vyjadřuje, co chci svou kuchyní říct. Silné spojení s regionem, respekt k lidem, kteří suroviny pěstují, a zvědavost objevovat nové kombinace, aniž bychom ztratili ze zřetele tradici,“ vysvětluje Musso.

Ještě výraznější kontrast nabízí další předkrm, jehož základem je jedna z nejdostupnějších kuchyňských surovin: cibule. Kuchaři ji připravují několika způsoby. Jednu část pečou v soli, z další získávají sladkou šťávu a připravují také teplou pěnu. K tomu přidávají studenou šafránovou zmrzlinu, parmezán a černý lanýž. 

Kontrast teplot je stejně důležitý jako chuť. „Máte teplou pěnu, studenou zmrzlinu a několik různých struktur cibule. Hrajeme si se sladkostí, teplotou a texturou. Na tomhle pokrmu jsme pracovali několik měsíců,“ vysvětluje.

Kombinace obyčejné cibule s luxusním lanýžem má podle něho ještě další rozměr. „Rozhodli jsme se spojit jednu z nejchudších ingrediencí s bílým lanýžem. Dát dohromady chudobu a šlechtu. To je na tom fascinující,“ říká. Ve festivalové verzi tohoto pokrmu se ovšem používá černý lanýž, jehož zemitější chuť se podle kuchařů k cibuli hodí nejlépe.

Dalším chodem jsou plněné těstoviny bottoni s perličkou, rozmarýnem, houbovým ragú a bílým lanýžem. Inspirací není tentokrát zahraniční gastronomie, ale tradiční nedělní oběd v Piemontu.

„Chtěli jsme připomenout chuť perličky, kterou v našem regionu připravovaly babičky v neděli, když se celá rodina sešla u jednoho stolu. Přenést tu vzpomínku do malého kousku čerstvých těstovin,“ vysvětluje Musso. Ty doplňuje jemná houbová pěna a mladý špenát. Bílé lanýže se přidávají až na závěr. 

Výběr konkrétního druhu lanýže je promyšlený. Zatímco bílý lanýž vyniká výrazným aromatem, černý podle kuchařů lépe funguje s některými intenzivnějšími, zemitými chutěmi.

Proto se u hlavního masového chodu, jeleního hřbetu s pastinákovým krémem a červenou řepou, objevuje černý lanýž. „Sladkost červené řepy by se s výrazným aromatem bílého lanýže nemusela ideálně doplňovat. Černý lanýž má zemitější charakter a k takovému pokrmu se hodí mnohem lépe,“ popisuje Musso.

Podle kuchařů je důležité nepřistupovat k lanýžům jako k univerzálnímu luxusnímu doplňku, který lze nastrouhat na cokoli. Každý druh má odlišný chuťový profil a vyžaduje vhodného partnera.

Lanýže mají své místo i v cukrařině. Většina lidí si sice lanýže spojuje s těstovinami, vejci nebo masem, Musso je s oblibou používá také ve sladké kuchyni. V Ca’ Vittoria například připravuje dezert, v němž kombinuje bílý lanýž s roquefortem, bergamotem, mandlemi, kandovaným pomerančem a likérem Grand Marnier.

Do Prahy přiváží tradičnější inspiraci. Festivalové menu zakončí reinterpretace dezertu Mont Blanc, jehož základem jsou kaštany, kandované kaštany, lískové ořechy a jemný krém z bílé čokolády. Tyto ingredience podle něj dokážou vytvořit zajímavý základ pro doplnění bílým lanýžem.

„Kaštany, kandované kaštany, lískové ořechy a bílá čokoláda mají jemné, zaoblené chutě. S bílým lanýžem se mohou velmi dobře doplňovat,“ vysvětluje Musso. „Výzvou není vytvořit dezert, který chutná jako slaný pokrm. Jde o to najít pro lanýž přirozené místo v cukrařině,“ dodává.

Rodina, která michelinskou hvězdu odmítla

Pro Massimiliana Mussa jsou lanýže klíčové, představují především součást rodinných vzpomínek. Jeho restaurace Ca’ Vittoria se nachází v piemontském Tigliole a příští rok oslaví sto let existence. „Prožil jsem v restauraci prakticky celý život. Vyrůstal jsem tam, takže je pro mě něčím mnohem větším než jen podnikem,“ vzpomíná.

Rodinná historie sahá k jeho prarodičům a předchozím generacím. Podnik postupně vedli jeho rodiče a dnes v tradici pokračuje Musso se svou manželkou. Původní jméno restaurace Vittoria podle Mussa vzniklo v období fašismu, kdy bylo slovo vittoria, tedy vítězství, součástí dobového slovníku.Název se postupně vžil natolik, že jej rodina ponechala i po válce.

Předpona „Ca“ v piemontském nářečí znamená domov. Rodina ji k názvu připojila při rozšíření podniku o hotel v roce 2001. Smysl byl jednoduchý, hosté by se zde neměli cítit jako v anonymním luxusním hotelu, ale jako doma.

Zdaleka nejpozoruhodnější kapitolou rodinné historie je však příběh michelinské hvězdy. V roce 1996 se restaurace dozvěděla, že získala prestižní ocenění. Pro většinu kuchařů by to byl splněný sen. Mussova babička Gemma ale reagovala úplně jinak.

„Restaurace byla plná, podnikání fungovalo skvěle a nikdo z rodiny o michelinskou hvězdu neusiloval. Když se o ocenění dozvěděli, sedli si společně k večeři a rozhodli se, že ho nechtějí,“ vypráví Musso.

Rodina podle jeho vzpomínek dokonce kontaktovala průvodce Michelin a poděkovala za ocenění s tím, že o hvězdu nestojí. „Řekli, že by kvůli ní museli příliš mnoho věcí změnit. A proč by to dělali, když restaurace fungovala a oni byli spokojení?“ pokračuje.

Dnes, kdy je michelinská hvězda jednou z nejvyšších met profesionálních kuchařů, působí takové rozhodnutí téměř neuvěřitelně. O rok později však přišla další zpráva. Restaurace prestižní ocenění získala znovu. „Tentokrát už rodině řekli, že ho zkrátka musí přijmout,“ směje se Musso při vzpomínce na události, jež tehdy sledoval jako dospívající chlapec.

A tak se začala psát nová kapitola. Restaurace prošla rekonstrukcí a postupně se proměnila v podnik, který spojoval tradiční rodinné recepty s nároky moderní vysoké gastronomie. „Pamatuji si, že jsme tehdy obsluhovali přibližně pětačtyřicet až padesát hostů na oběd a podobný počet na večeři. Byla to úplně jiná doba,“ vzpomíná.

Babiččina kuchyně

Přestože vyrůstal v restauraci, Musso původně neměl v plánu pokračovat v rodinné tradici. Zajímala ho ekonomie a studium směroval k byznysu. Nakonec ale začal stále více pomáhat v kuchyni své babičce Gemmě. „Nikdo mě nenutil, abych se stal kuchařem. Bylo to moje vlastní rozhodnutí. Jak babička stárla, věděli jsme, že musíme přemýšlet o budoucnosti restaurace. A já jsem postupně zjistil, že mě práce v kuchyni opravdu baví,“ vysvětluje.

Některé její recepty se v restauraci používají dodnes. Například tradiční piemontské plněné těstoviny agnolotti se podle šéfkuchaře Ghibauda připravují stále podle původního rodinného postupu. A kvůli nim se do Ca’ Vittoria vracejí hosté z celého regionu. „Máme recepty, které se nezměnily desítky let. Hosté je znají a očekávají, že budou chutnat přesně tak, jak si je pamatují,“ říká.

Ekonomické vzdělání Musso nepovažuje za zbytečnou odbočku. „Dnes je pro mě důležité, že se na restauraci nedívám jen očima kuchaře. Mám také ekonomické myšlení a rozumím tomu, jak funguje její řízení a podnikání,“ vysvětluje. To je podle něj čím dál důležitější i kvůli proměnám gastronomického byznysu.

Udržet michelinskou hvězdu samozřejmě znamená připravovat výjimečné jídlo, restaurace však musí dlouhodobě zvládat kvalitu servisu, organizaci práce, personální otázky i ekonomické náklady.

„Je obtížné hvězdu udržet, protože nikdy nevíte, kdy přijde inspektor. Navíc se po covidu změnil pracovní trh. Najít lidi, kteří chtějí v gastronomii pracovat, je mnohem složitější než dřív,“ upozorňuje Musso.

„Když ráno přijdu do práce, první člověk, kterého potkám, je Massimilianova maminka. Vždycky se mě zeptá, jestli už jsem měl kávu. Když řeknu, že ne, prakticky mě nenechá začít pracovat, dokud ji nevypiju,“ směje se Ghibaudo. „Je to opravdu jako doma. A to dělá naši restauraci výjimečnou,“ dodává.

Od rodinných receptů až po asijský vliv

Zatímco základem Ca’ Vittoria zůstávají recepty předávané mezi generacemi, dnešní kuchyně restaurace je podstatně odvážnější, než by její téměř stoletá historie mohla napovídat. Musso během své kariéry procestoval řadu zemí a pracovně se dostal mimo jiné do Asie a Spojených států. Šéfkuchař Ghibaudo zase sbíral zkušenosti na Tchaj-wanu, kde působil jako executive chef.

Zahraniční zkušenosti zásadně ovlivnily jejich přístup ke gastronomii. „Naše kuchyně má velmi pevné základy v piemontské tradici. Současně ale využíváme inspiraci z různých kultur, kterou přetváříme tak, aby byla naše vlastní,“ vysvětluje.

Dvojice se brání označení fusion. „Chceme, aby naše jídlo zůstalo stoprocentně italské. Používáme jen malé prvky, díky nimž vás může jediné sousto přenést někam jinam. Nechceme přebít původní chuť receptu,“ říká Ghibaudo.

V jejich restauraci vznikají pokrmy inspirované kantonskou kuchyní, používají se mořské řasy a tradiční japonské techniky úpravy ryb. Musso věří, že tradice a moderní techniky se nemusejí vylučovat. „Tradice vám ukazuje cestu a dává vám chutě, které si pamatujete. Ale zkušenosti a život vám pomáhají určit, kam chcete dojít,“ vystihuje filozofii restaurace.

Příkladem je jeden ze signature pokrmů restaurace: šneci připravovaní v kokosovém vývaru, se zeleným jablkem, nakládanou šalotkou a omáčkou z kysaného zelí. Šneci patří k tradičním piemontským surovinám, kokosový vývar zase připomíná jihovýchodní Asii. Kysané zelí dodává pokrmu kyselost, jež vyvažuje ostatní chutě. 

„Je to velmi zajímavá kombinace. Začínáme s typickou piemontskou ingrediencí a vytvoříme z ní něco úplně nového. Přitom je pořád poznat, co jíte,“ popisuje Ghibaudo. Tento pokrm se podle něj stal jedním z charakteristických jídel restaurace a získal pozornost michelinských inspektorů.

Přes všechny experimenty ovšem kuchaři přiznávají, že některé z nejlepších kombinací zůstávají ty nejjednodušší. Tuk a jemná chuť ostatních surovin umožňují jejich aromatu naplno vyniknout. „Nejlepší lanýžové jídlo bývá často to nejjednodušší. Vejce, čerstvé těstoviny nebo teplý žloutkový krém. To jsou kombinace, které fungují dokonale,“ vysvětluje Ghibaudo.

„Stačí jediný kus a jeho vůně dokáže zaplnit celou jídelnu. Někdy lanýž vytáhneme v restauraci, hosté ho ucítí a okamžitě si ho chtějí objednat. Jako by na ně volal: Tady jsem, pojďte si mě dát,“ směje se.

Aroma je podle Mussa hlavním důvodem, proč jsou lanýže tak výjimečné. „Je to naprosto jedinečná ingredience. Nemáte nic jiného, co by vonělo podobně. Je v tom něco smyslného, skoro až sexy,“ říká. 

Vůně ovšem nestačí. Zásadní roli hraje také teplota podávání. Bílý lanýž se podle šéfkuchaře nesmí zbytečně zahřívat. Při teplotách kolem 60 až 65 stupňů Celsia totiž může rychle ztrácet část své aromatické komplexity. „Někdy stačí dvacet vteřin na příliš horkém pokrmu a velká část jeho vůně zmizí,“ upozorňuje Musso. Proto se nejlepší bílé lanýže zpravidla krájejí na tenké plátky až v okamžiku servírování.

Splněný sen

Massimiliano Musso o gastronomii přemýšlí také jako podnikatel. Přestože jeho život dnes určují především kuchyně a rodinná restaurace, ekonomické uvažování ho neopustilo. Má poměrně jasnou představu, kam chce Ca’ Vittoria během příštích deseti let posunout. „Mám své sny, ale nechci o nich příliš mluvit. Ne proto, že bych je chtěl tajit. Myslím si ale, že sen se musí proměnit v něco konkrétního. Musíte mít pevné základy, abyste ho mohli uskutečnit,“ říká. 

„Každé ráno vstávám s tím, že se chci zlepšovat. Chci získávat nové zkušenosti, posouvat své schopnosti a rozvíjet restauraci. Je to moje práce, moje vášeň, rodinný podnik, moje budoucnost,“ vysvětluje.

Jeho kolega na něm oceňuje především jeho pokoru. „Je to jeden z nejskromnějších lidí, které jsem kdy potkal. Pracoval jsem s mnoha šéfkuchaři, kteří mají michelinskou hvězdu. Ale od něj jsem nikdy neslyšel, že by se představoval jako michelinský šéfkuchař,“ říká. „Víme, že děláme dobré věci. Ale také víme, že je můžeme dělat ještě lépe. Každý den se snažíme posouvat o něco dál,“ dodává.

A co jeho samotného přivádí každé ráno do kuchyně? „Jídlo ve mně vyvolává emoce. Někdy cítím určitou melancholii, protože mi nějaká chuť připomene dětství nebo konkrétní místo. Opravdu věřím, že jídlem můžete člověku zlepšit i ten nejhorší den jeho života,“ říká Ghibaudo.

„Vařím hlavně proto, abych dělal lidi šťastnými,“ dodává Musso. Možná tato myšlenka nejlépe vysvětluje, proč se dva italští kuchaři rozhodli na několik dní zavřít prosperující rodinnou restauraci, naložit šest kilogramů lanýžů a vydat se přes půl Evropy do Prahy, aby pražským hostům předali něco, co v jejich rodinách vznikalo po generace.

Festival v restauraci V Zátiší v pražské Liliové ulici se uskuteční od 17. do 29. listopadu 2026. Massimiliano Musso se svým šéfkuchařem Paolem Ghibaudem budou osobně připravovat festivalové speciality v úvodní části akce, Musso podle pořadatelů od 17. do 22. listopadu. Následně převezme přípravu degustačního menu místní kuchařský tým. Cena degustačního menu je  3480 korun na osobu.