Za studiem, za prací i za vyčištěním hlavy a získáním nové inspirace. Designérka kabelek a oblečení Adéla Mitrengová, módní návrhář Milan Flíček, fotografka Nikol Herec a fotograf Marek Mičánek prozrazují, proč se rozhodli odejít z domova na sever Evropy a jak se jim zde daří.
Od neúspěšných přijímaček až na pařížský fashion week
Adéla Mitrengová
„Dánsko je jedna ze zemí, kde se nemusí platit za studium, a je tu velká spousta značek, jejichž estetika je mi blízká,“ vyjmenovává Adéla Mitrengová důvody, proč si k životu v zahraničí vybrala zrovna tuto zemi.
Tvoří pod značkou ADEMI a věnuje se převážně kabelkám, ledvinkám, peněženkám a dalším koženým doplňkům. V loňském roce pro účast v soutěži VAN GRAAF Junior Talent na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku vytvořila kolekci re-start, v níž byly kromě kabelek i žebrované topy a vesty, které má v nabídce dodnes. Seženete je například v obchodě Kvartýr.
„Před třemi lety jsem si udělala výlet do Kodaně, abych zjistila, zda je to město, kde bych chtěla žít. Naprosto mě okouzlilo. Hlásila jsem se na magisterské studium na Royal Danish Academy, což bohužel nevyšlo, a tak jsem se rozhodla pro plán B – obepsat mé oblíbené kodaňské značky. K mému nadšení mě přijali na stáž do Stine Goya,“ vypráví designérka.
Díky této stáži získala Mitrengová další kontakty, a tím pádem i možnost pracovat pro další známou dánskou značku. Seznámila se s freelance designérkou doplňků, která částečně pracovala i pro Cecilie Bahnsen.
„Dostala jsem od ní kontakt přímo na manažerku design týmu, která si mě pozvala na pohovor,“ popisuje Adéla svoji cestu.
„Měla jsem možnost porovnat dva různé způsoby práce. Cecilie Bahnsen působí na pomezí couture a ready-to-wear, a tak mi dala možnost objevit pro mě nové řemeslné techniky. Nesmím opomenout také příležitost účastnit se pařížského fashion weeku, kde se představovala kolekce, na jejímž vzniku jsem se podílela.“
Adéla zatím neví, jak dlouho by v Kodani chtěla zůstat. Přiznává, že vést svou značku na dálku není tak jednoduché. „Cítím, že se ADEMI nemůžu věnovat na sto procent, a vše trvá déle. Chybí mi návštěvy u českých dodavatelů. Vyřizovat změny na produktech je přes telefon těžší. Mám ale štěstí na lidi, kteří mi s ADEMI pomáhají, jako třeba moje pravá ruka Veronika.“
Právě teď Adéla pracuje na nové kolekci Candy shop, kterou představí v rámci Czech Design Weeku na začátku září. „V kolekci bude například pouzdro na telefon, ale zatím nechci nic moc prozrazovat,“ říká designérka a dodává, že by chtěla prodej rozšířit i v Dánsku. „Zatím je celá věc v řešení. Dánové si na lokální značky hodně potrpí, ale zároveň holdují také high fashion brandům, jako je třeba Prada.“
S Adélou v Kodani žije i její přítel, fotograf Vojtěch Tesárek, a pracuje jako asistent fotografů ve studiu The Lab. „Na začátku mě to stálo trochu přemlouvání a argumentů proč ano, ale pak se to rychle otočilo a na stěhování jsme se těšili oba. Často spolupracujeme, Vojtěch fotí některé mé produkty a také spolu probíráme inspiraci, focení, naše osobní projekty a podobně,“ popisuje Adéla.
„Z mého pohledu je pro fotografa působení v zahraničí trochu jednodušší než pro designéra. Ale záleží na mnoha okolnostech. Vojtěch se hodně věnuje food fotografii, a tak může oslovit velké množství restaurací a spolupracovat s nimi jako freelancer. V módním byznysu tu práce jako freelancer v podstatě není možná. Značky chtějí někoho, kdo jim dá veškerý svůj pracovní čas. Díky tomu, že jsou místní značky hodně známé, navíc poptávka po práci hodně převyšuje její nabídku.“
Všem, kdo by se chtěli se svojí tvorbou do zahraničí přesunout, Adéla doporučuje hlavně obrnit se trpělivostí. „Zejména co se týká zdlouhavé byrokracie. Třeba založení účtu zde trvá více než dva měsíce. Důležité je také mít dostatečný finanční polštář, který ustojí i nenadálé finanční výdaje,“ přibližuje dánskou realitu Adéla.
„V Dánsku je za kauci na byt normální platit třeba sto tisíc korun a k tomu ještě tři nájmy. Asi bych si předem zjistila více informací ohledně zmíněné byrokracie a začala se hned od prvních dnů učit místní jazyk. Dánové sice umí perfektně anglicky, často na vás však záměrně mluví dánsky, aby vám dali najevo, že pokud tu chcete bydlet, měli byste se jejich jazyk co nejdříve naučit,“ radí Adéla.
Z Třeboně na Královskou akademii
Milan Flíček
Na Royal Danish Academy v Kodani se hlásil i český návrhář Milan Flíček, a ačkoli vůbec nečekal, že by mohl uspět, na univerzitu, kam přijímají jen dvanáct lidí ročně, se dostal. „Asi jsem měl štěstí,“ komentuje svůj úspěch návrhář, který už získal bakalářský titul na Arts University Bournemouth v Británii. Milana Skandinávie jako taková zajímala už odmalička.
„Fascinovaly mě jejich legendy, báje a příběhy. Je zde také bohatá umělecká a módní scéna a lidé si tu i jako umělci žijí velmi dobře,“ podotýká Milan. „Navíc miluji cyklistiku, takže po Kodani jezdím jen na kole a to je k nezaplacení. Je to krásně vyvážené město – plné příležitostí, života a galerií, ale zároveň jste za dvacet minut v přírodě. Má zdravý balanc, který jsem dlouho hledal, a tady jsem ho našel.“
Milan vystudoval střední oděvní školu v Třeboni, která mu dle jeho slov dala důležité základy nejen v řemeslném ohledu. V Británii pak studoval obor orientovaný na pánskou módu.
„Neměnil bych. Arts University Bournemouth mi dala tolik znalostí a skvělý pohled na svět módy, že bych tam klidně šel studovat znovu. Anglický systém je ale tvrdý. Měli jsme každý den přednášky a lekce do šesti večer a teprve pak jsme museli dělat naše vlastní úkoly – šít, řešit konstrukční střihy, fittingy, hledat látky, psát diplomku a navrhovat,“ vzpomíná na studia.
„Do posledního ročníku se kvůli tomu hodně lidí nedostalo. Ale jak jsem zmiňoval, já si bakaláře užil, jelikož jsem dělal to, co mě naplňuje,“ vypráví Milan. Do Kodaně se pak přesunul kvůli magisterskému studiu orientovanému na udržitelnost.
„Dánský školní systém je oproti tomu anglickému dost uvolněný. Porovnávám sice bakaláře a magistra, ale tady mají studenti většinou jednu až dvě lekce denně a zbytek dne si můžete naplánovat, jak chcete. Což mě naučilo zodpovědnosti a propracovanému plánování.“
Udržitelnost je pro Milana v tvorbě velmi důležitá. Kolekci, kterou prezentoval na kodaňském fashion weeku, zaměřil na problém pálení oblečení a textilií obecně. S Barborou Surou, která studuje na Copenhagen Business School, aktuálně rozjíždí startup Our Shift – názvem chce poukázat na to, že teď je se změnou zajetých procesů v módním průmyslu řada na mladé generaci.
„První kolekce byla náš aktivistický boj proti pálení oblečení, nyní jsme tento problém prozkoumali do hloubky a oblečení upcyklujeme. Momentálně jsou to stany z festivalu Roskilde. Většina lidí je tam po skončení festivalu nechá a odejde. Je to šílený pohled,“ popisuje Milan zákulisí.
„Festival nemá kapacitu je třídit, a proto stany vyhodí a spálí. S dobrovolníky jsme určité množství stanů po festivalu sebrali a nyní z nich tvoříme nové nepromokavé oblečení a doplňky. Plánujeme je zahrnout také do naší další kolekce pro kodaňský fashion week v únoru příštího roku,“ dodává.
Dánové berou podle Milana udržitelnost velmi vážně. Mají propracovaný třídicí systém a takzvaných 17 Sustainable Development Goals, které se musí v určité procentuální podobě odrážet ve všem, co studenti na univerzitě dělají. Těmito cíli se řídí odmalička a mají je vyvěšené ve všech základních školách.
„Je to odlišné od toho, jak jsme my vnímali udržitelnost jako děti. Každopádně moji rodiče třídí všechny možné druhy odpadu a věřím, že se jejich výchova přenesla i na mě. V Dánsku ale doopravdy není všechno zlato, co se třpytí – například zmíněné stany. Dánové jsou finančně za vodou a občas mi přijde, že si věcí neumí vážit tolik jako my Češi. Ale je to samozřejmě individuální.“
Milan věří v budoucnost cirkulární ekonomiky, tvůrci by podle něj měli být schopni využít všechny odstřižky a staré oblečení a znovu je vrátit do oběhu tak, jako to on dělá se stany.
Doufá, že v budoucnu dokáže vytvářet nové oblečení, které bude jednoduše recyklovatelné a bude se znovu moci vrátit do oběhu. „Můžeme stále vytvářet nové oblečení i umění, ale jen tak udržitelně, jak dokážeme, a tím pádem vyvíjet nové udržitelné cesty a nápady, jako je například moje upcyklační technologie Fire-piping, kdy jsem využil látky z deadstocku.“
V Dánsku je podle Milana mnohem větší zájem o extravagantní oblečení než v Česku a lidé si více kupují oblečení od malých a středně velkých návrhářů. Umělce a designéry také mnohem více podporuje stát. „S naší značkou jsme už třikrát dostali umělecký grant na realizaci, výzkum a produkci. Což nám dává rapidně větší šanci na úspěch, hlavně ze začátku,“ vysvětluje Milan.
O Trondheimu nikdy dříve neslyšela, teď se v něm cítí doma
Nikol Herec
Fotografka Nikol Herec žije už skoro deset let v norském Trondheimu. „Vždycky mě lákalo Švédsko, ale levná letenka do Osla rozhodla,“ směje se Nikol. „O Trondheimu jsem předtím vůbec nevěděla. V Oslu mi někdo řekl, že bych měla zkusit Trondheim, tak jsem ho zkusila a zůstala.“
Nikol si život v zahraničí před Norskem vyzkoušela ještě v rámci programu Work & Travel na Novém Zélandu. „Jejich pohodová mentalita mě ovlivnila. Začátky jsou vždycky těžké – stěhovat se do země, kde nikoho neznáte, a ještě hezky před zimou v září není nic jednoduchého. Ale já si jdu ráda za svým a nechtěla jsem poslouchat známé, jak říkají, že jsem tam teda moc dlouho nevydržela,“ vypráví Nikol.
Od svých začátků v Norsku se snažila pořád fotit. Jedna z jejích prvních zakázek bylo focení do časopisu. „Měla jsem prezentaci v jedné reklamní agentuře a manžel jedné ženy z marketingu byl editor v tom časopise. Kontaktoval mě, jestli bych jim chtěla něco nafotit. A nakonec jednu z fotek použili na titulku,“ vzpomíná Nikol.
Aktuálně je na volné noze, spravuje několik instagramových účtů a na full time pracuje jako fotograf a kreativec v jednom z větších norských multibrandových obchodů s oblečením.
„Jsem za to vděčná, protože ne každý si může dovolit zaměstnat fotografa na plný úvazek a moje šéfová mi dává volnost a naslouchá, práce pak není stereotypní. Taky chápe, že když jsem já spokojená, tak podávám lepší výkony, a tím ona víc vydělá. Nedávno jsem také fotila obálku jedné knihy, která má vyjít na podzim, tak se těším, až uvidím výsledek.“
Jako výhodu práce fotografa v Norsku Nikol vnímá to, že když si chcete založit živnost, tak všechno během chvíle vyřídíte online, a pokud nic nevyděláte, tak nemusíte nic odvádět. „Je jednodušší věci dělat poctivě a pořádně od samého začátku, tak vás i klienti berou vážně,“ dodává.
Pracovní návraty do Česka pro Nikol nejsou finančně perspektivní, ale občas se do rodné země vrací. „Doma se cítím v Norsku. Někdy mi chybí život ve větším městě, ale zároveň pokud chcete, tak můžete život v Trondheimu reálně ovlivnit. Můj přítel je Nor a Prahu si zamiloval, takže kdo ví, jestli se někdy nerozhodneme přemístit. Ale zatím to není na pořadu dne,“ uzavírá Nikol.
Po úspěchu v Česku potřeboval nutný odstup
Marek Mičánek
Zatím poměrně krátce žije v Kodani český fotograf Marek Mičánek, který fotí módní editorialy pro časopisy jako Vogue CS, Vogue Portugal, Harper’s Bazaar, ELLE a další. Do Kodaně se rozhodl odstěhovat, aby získal odstup od Prahy a poznal jiné lidi a odlišný způsob uvažování.
„Město mě zaujalo a bylo mi vnitřně blízké, zároveň je něčím inspirativní a jiné,“ popisuje Marek. „Myslím, že by bylo dobré tam aspoň dva až tři roky žít a pak uvidím, co dál. Dokážu si ale představit, že bych dlouhodobě žil v Kodani a více cestoval, trávil čas i v jiných městech. Zatím mi Kodaň přijde udržitelnější. Lidi mají více vybalancovaný život, jsou všeobecně spokojenější než v Česku. Vše je samozřejmě dražší, aspoň ze začátku,“ vypráví.
Nejvíce času teď Marek tráví v temné komoře. „Experimentuji s abstraktními fotogramy a do toho pracuji na svých projektech, které fotím na velkoformátové fotoaparáty. Je to něco, co jsem dlouho odkládal, a teď jsem si na to udělal čas, tak z toho mám radost. Stále se věnuji módní fotografií, snažím se ale poslední dobou trochu zabřednout i do focení designu a dát si prostor i pro vlastní tvorbu.“
Ve srovnání s Dánskem je podle Marka fotografická scéna v Česku velmi specifická. „Jsou tam lidi, kteří mě baví, mají talent, ale bohužel nemají tolik možností se posouvat. Lidi, kteří by jim ty možnosti mohli dát, je spíš podkopávají svojí zahleděností do sebe, pohodlností a snahou ušetřit.“
„Myslím, že je lepší fungovat profesionálně, vážit si práce druhých a nedělat ze sebe víc, než co člověk je – s tímto profesionálním přístupem se v Dánsku setkávám. Stejně tak i s určitou výměnou mezi starší a mladší generací kreativců, obě strany se tím obohacují, mladí se učí, starší se udržují. Což je něco, co mě inspiruje a zároveň potvrzuje, že to jde!“
Do Prahy se Marek vrací asi jednou za měsíc jak kvůli práci, tak za kamarády. Přiznává, že mu někdy chybí pražský underground, který je něčím specifický a unikátní. „Věřím, že země, které v historii něčím prošly, mají co vyprávět. Mají v sobě hloubku a určitou melancholii.“
Pokud by někteří tvůrci nad přesunem do zahraničí uvažovali, Marek jim radí, ať jdou a zbytečně to neodkládají. „Je to trochu organizačně náročnější, ale dá se to přežít. Všechno je v životě lepší než přešlapování na místě. Možná bych vše udělal dřív a rychleji, ale myslím, že je lepší dávat pozornost tomu, co je, než řešit co by kdyby.“
