Jsou dva. Bratři. Jejich příjmení je Salanský a v uměleckých kruzích Liberce je zná téměř každý. Do kulturního světa pátého největšího města v zemi vnášejí nový pohled i energii z titulu svého mládí. A zároveň se chystají na životní dílo. Za pomoci sklářů vyrobí čtyřiadvacet metrů dlouhý skleněný žebřík, který umístí do věže Severočeského muzea.

„Troufáme si říci, že půjde o největší skleněný žebřík na světě. Je to pro nás velká výzva,“ říká Jan Salanský.

Právě on je z autorské dvojice tím, v jehož hlavě nápady a následně i návrhy vznikají. Na liberecké univerzitě na fakultě architektury vystudoval enviromentální design, teď si na na ní dodělává doktorát. K umění tíhl už odmalička. Rád maloval a tvořil téměř z čehokoli, třeba z krabice od lednice. Namísto aby hrál počítačové hry, si do počítače nainstaloval grafické programy a upravoval třeba fotografie.

A zatímco Jan šel uměleckou cestou, o šest let staršího Ondřeje nadchl marketing. Spolupracovat začali roku 2010, kdy se nejdříve podíleli na organizaci festivalů a eventů, ale až loni na podzim založili pod svým jménem firmu Salansky zaměřenou na design.

„Naše spojení je výhodné pro všechny. Já mám na starosti technické provedení a marketing, brácha je zodpovědný za design a estetiku. Ale občas si do těch našich oblastí mluvíme, když třeba vidím, že technicky je nějaký Honzův nápad neproveditelný, tak ho včas zarazím,“ směje se Ondřej.

Materiálem, ze kterého tvoří asi nejčastěji, je sklo. Rádi objevují jeho možnosti a hrají si s ním. „Sklo je spíš prostředník nějakého sdělení. Environmental design je o tom, že řešíte různá témata a přistupujete k nim různými postupy. A já nejvíc tíhl k designu, který je na hraně umění. Ke sklu musíte dospět, naučit se s ním pracovat. Něco uděláte špatně, zkazíte jeden krok a můžete to rozbít a začít znovu,“ popisuje dvaatřicetiletý Jan.

Práci se sklem tak nechávají mistrům sklářům, oni jsou v rolích režisérů a vedou jejich ruce. A stejně postupují třeba v případě následného broušení. Rádi posouvají hranice a ukazují možnosti skla a hledají nové postupy.

Tak se zrodil třeba nápad na kolekci Underground, kdy zabrouzdali do historie a zjistili, že do skloviny se v minulosti přidávaly vzácné zeminy, oxidy, a jedním z nich bylo i europium. I když na první pohled jde o křišťálové sklo, při nasvícení UV světlem se zbarví do růžovofialova nebo do červena. „Není jednoduché tu sklovinu získat. Musíte ji speciálně natavit,“ říká starší Ondřej.

Kromě toho pracují bratři i s opálovým sklem, které po vyfoukání a opískování získá až porcelánový vzhled, a navíc je tvrdší než křišťál a více v něm vynikne organická struktura skla. Z něj je například vyrobená série o třinácti kusech fosilie předmětů každodenního života.

„Vzal jsem věci, jako je židle, věšák a skrz tyto předměty nechal foukat sklo. V jeden moment jsem ho tlačil do extrémů a na druhou stranu mu dával volnost. Vznikly z toho tvary, které nesou informaci pro další generace o předmětech, které jsme běžně používali. Mohou sloužit třeba jako váza,“ popisuje Jan své dílo.

A hranice posouvá i u materiálů, jako je dřevo. A protože na střední škole se věnoval designu a tvorbě nábytku, jedním z jeho témat jsou židle. Žádnou klasiku ale nečekejte. „Napadlo mě klasickou židli rozřezat a sochařsky ji pak vytvarovat. Zužuji a zároveň zveličuji objem a měním proporce. Židle tak dostane jiný charakter, zabere méně místa, spíše se na ní sedí opačně, čelem k opěrce. Je to takové posezení na chvíli a pak zase jít dál.“

A dál došel i Jan, židle obalil papírovou kašírkou, do které přidal lógr od kávy a vytvořil kolekci nábytku nazvanou Coffee Set. „Je inspirovaná lidmi, kteří si sednou do kavárny, pijou kafe a kouří,“ dodává.

Nejraději pracují se sklem, ostatně tak si to nejčastěji žádají i zákazníci. Navrhují svítidla, plastiky i vnitřní a venkovní instalace. Ta poslední, větší, je k vidění v parku libereckého zámku. Je vyrobená z místní žuly a ledově křišťálových tyčí a zapuštěná půl metru pod zem. Skulptura nese název Penetrace a inspirací jí byl tok energie vyvřelý ze středu země.

„Nejlepší je, když nám zákazníci dají volnou ruku. Měli jsme třeba klientku, která chtěla oddělit prodejní prostor v přízemí od kanceláře ve druhém patře. A my jsme přišli s návrhem stěny z pnoucích rostlin v kombinaci se skleněnými pruty a tubusy jako svítidlem. Další dělicím prvkem pak byly barevné troj- a víceúhelníky, které mezi těmi prvky levitují,“ přibližuje Ondřej.

Výzvou pro ně bude už zmiňovaná instalace žebříku ve věži severočeského muzea v Liberci, který vyrobí na objednávku Křišťálového údolí. Skleněné dílo bude měřit celkem 24 metrů a rozdělené bude na dvě poloviny. „Bude procházet stropem, aby to vypadalo, že pokračuje nahoru do nebe. Kolem budou ještě stříbrné skleněné mraky. Žebřík bude z čirého skla, ještě vystříbřeného, takže se v něm lidé uvidí jako v zrcadle,“ popisuje Jan.

V žebříku je podle něj symbolika, která ukazuje křehkost sklářství, protože kdyby po něm člověk skutečně vylezl, tak se sesype a roztříští na malé kousky. A zároveň stoupání po žebříku vzhůru odkazuje na strasti sklářského řemesla, kterými si umělci musí projít, než nabydou zkušenosti a dojdou do sklářského nebe.

„Těšíme se na to. Jsme rádi, když můžeme být součástí kulturního života v Liberci a přitáhnout k umění i ostatní.“