Před rokem rozpálila veřejnou diskusi doběla sada obálek magazínu Cosmopolitan, na nichž figurovaly obézní ženy doprovozené titulkem „This Is Healthy!“ – čili „tohle je zdravé“.
Proženete-li tohle odvážné konstatování základními mechanismy skutečně zdravého selského rozumu, vyjde vám z toho očekávané zjištění, že jde o bohapustou lež. Chcete-li mít ale za zády legitimní argument profesionála na stravování a zdravou výživu, zeptáte se na to třeba české farmaceutky, dietoložky a autorky Velmi osobní knihy o zdraví Margit Slimákové.
„Nelíbí se mi to, myslím si, že to s hyperkorektností přeháníme,“ říká ke konstatování na obálkách Cosmopolitanu Slimáková. „Na jednu stranu se velice snažím bránit obézní lidi – nesouhlasím s tím, že jsou líní a hloupí. Nezdravě jíme i pod vlivem hormonů, genetického nastavení, stresu a dalších vlivů prostředí. Současně se však věci musí pojmenovávat pravdivě a pravda je taková, že obezita je zdravotní problém.“
Pro někoho je udržet štíhlou linii jednodušší, pro někoho obtížnější. „O zdravý organismus ale musíme usilovat – a takovéhle věci tu snahu podkopávají,“ říká dietoložka. „Nejde o to někoho hanobit. Jde o to nepředstírat, že evidentní zdravotní problém ve skutečnosti neexistuje.“
A přiznáme-li si, že obezita je zdravotní problém, můžeme volně přejít k tomu, že si nalijeme čistého (a především suchého) vína ohledně toho, že cukr z člověka Adonise také neudělá.
„Cukr je problém v jakékoli formě,“ odpovídá Margit Slimáková na otázku, zda je třtinový cukr skutečně zdravější než cukr bílý.
„Naprostá většina cukrů, sladidel a sladěnek obsahuje to samé: sacharózu, glukózu, fruktózu.“ Nic z toho nepřidává lidskému zdraví body nahoru. „U cukru jde přitom vždy o množství,“ dodává dietoložka. „Čím více sladíme, tím více se učíme vyžadovat nepřirozeně sladkou chuť.“
Jinými slovy,
vyrábíme si solidní návyk na pobyt v říši cukrových homolí.
Rizika cukru jsou přitom zřejmá. V první řadě jsou to zubní kazy – ty způsobuje konzumace cukru zcela jednoznačně. Pak jsou to rizika způsobená inzulinovou rezistencí. To je velice zákeřný stav zejména kvůli tomu, že o něm člověk po dlouhé roky vůbec nemusí vědět. Nic vás při něm totiž nebolí, a protože se hladina hormonů v ordinacích běžně nevyšetřuje, tak o něm ani nevíte.
„Takže dlouhé roky pracujete na ukládání tuků v tukové tkáni všemožnými svačinkami a dobrůtkami – a je pouze otázkou času, kdy vám inzulin přestane správně fungovat,“ vysvětluje Slimáková. „Celá ta kaskáda budování inzulinové rezistence vede k metabolickému syndromu, tedy nemocím srdce a cév – už nyní se ale hovoří o tom, že Alzheimerova choroba je vlastně cukrovka třetího typu.“
To máme tedy obezitu, cukrovku druhého typu, nemoci srdce a cév a Alzheimerovu nemoc – to vše je dnes spojované s inzulinovou rezistencí. Která zase souvisí s naší konzumací cukru.
„Samotný cukr jako doslazování vadí úplně každému z nás,“ říká Margit Slimáková. Neznamená to přitom, že úplně všechny sacharidy jsou úplně pořád špatně. „Sacharidy ve formě ovesných vloček či kvasových chlebů mohou být bezproblémovou součástí zdravé výživy – u některých lidí,“ říká.
Především jde o omezení té nálože sacharidů, jichž dnes jíme strašidelné množství – běžně asi 250 až 350 gramů denně. „Každému člověku dělá dobře něco trochu jiného, ale většině z nás prospěje, když se těmito látkami nebudeme přejídat,“ říká Slimáková. Jinými slovy – ať jsi Petr, nebo Pavel, když se vykašleš na sušenky a rohlíky, tak ti to jen prospěje.
A sladké jídlo jde koneckonců vyrobit i bez cukru – zkuste třeba jablečný štrůdl s rozinkami.
Kde se ale bere ta zvláštní věc, že
cukr nejenže nesprovodíme ze světa, ale ještě tu existuje mnoho
tendencí jej zařazovat do stravy, která domněle vůbec není
padlá na hlavu?
Podle Margit Slimákové to má kořeny v sedmdesátých letech minulého století v době hysterického tažení proti tuku. „Tenkrát se řešilo, jestli je hlavní příčinou nemocí srdce a cév tuk, nebo cukr,“ říká. „Pak do toho ale vstoupil potravinářský průmysl a politika a rozhodlo se, že rizikový je tuk; nebezpečí cukru se ignorovala či bagatelizovala.“
Ze zdravotního tématu se stalo téma byznysu a politiky, odtržené od vědy i reality – a začala éra tlaku na nízkotukovou a nízkokalorickou stravu, která cukr vůbec neřešila. „Teprve později přišly kvalitnější studie se zjištěním, že tuky vůbec nejsou tak problematické jako cukr.“
Z tohoto mindsetu, který už byl dávno vyvrácen, do dnešních dní ale stále přetrvává tzv. potravinová pyramida, podle níž je správné plošně naplňovat organismus člověka určitým poměrem bílkovin, tuků a sacharidů, kde – světe div se – sacharidy tvoří stále základ.
„To je podle mě největší výživový omyl, který máme,“ říká Slimáková, „existence jediné správné výživy vyjádřené pyramidou.“ Ukazuje se totiž, že můžeme prospívat na velmi rozdílných stravovacích poměrech těchto živin, a navíc už stoprocentně víme, že cukr, respektive sacharidy nejsou esenciální živinou.
Alternativní směry výživy jako keto, paleo nebo carnivore, které razí naopak minimální přísun sacharidů, se do mainstreamu teprve horko těžko prokousávají.
Vysvětlení pro pokračující ražení vyvrácených názorů má Margit Slimáková dvě. „Jednak tu na té nízkotukové stravě postavilo kariéru mnoho lidí, kteří doporučovali margaríny, bagatelizovali cukr a razili omezování tuků. Pak jsou tu zájmové skupiny, které mají na vysoce průmyslově zpracovaných produktech, stojících zpravidla na cukrech, postavený byznys.“
Jak se tedy ke konzumaci cukru postavit? Z povídání s dietoložkou Margit Slimákovou vyplývá vcelku zřetelná a pevná obrana. Jezte skutečné jídlo, ne pokrmy z vysoce průmyslově zpracovaných produktů plné sacharidů a cukrů.
Jste-li na dobrůtky zvyklí, bude to výzva: tím, že dosud pojídáte cukr, podléháte strategii, s níž ve vás ta dobrůtka uměle navyšuje pocit blaženosti. Podívejte se na to ale tak, že to děláte pro své zítřejší já. A pro své já za pět nebo za třicet let.
Nikomu
pak nebudete muset mazat cukr kolem úst s tím, že obezita je
„zdravá“.
