skip to main content

Sorrentino má Boží ruku. Jeho mládí v Neapoli s Maradonou krásně bolí

Italský režisér Paolo Sorrentino žil v italské Neapoli až do svých sedmatřiceti let. Vracet se do rodného města je pro něj ale vždycky bolavé. Nový film Boží ruka, jenž je od prosince k dispozici na Netflixu, nastiňuje proč.

Autobiografický příběh z osmdesátých let proplétá jeho tragickou rodinnou historii s neapolským angažmá fotbalisty Diega Maradony, který režisérovi svým způsobem zachránil život.

Sedmnáctiletý Fabietto v podání Filippa Scottiho zažívá idylické dospívání v kruhu milující rodiny i svérázných příbuzných. Pokud Jep v Sorrentinově oscarové Velké nádheře hledal smysl mezi znuděnou římskou smetánkou, která už všechno zažila a všechno viděla, Fabietto je jako houba, která nasává všechny vjemy i obrazy, které formující roky v lidském životě přináší.

Na Boží ruce je vidět, jak ji režisér postupně plní situacemi, které si pravděpodobně nevymyslel. Rodiče na sebe neustále chystají drobné šprýmy a místo loučení na sebe hvízdají, sestra je pořád zavřená na záchodě, kde si stříhá nehty, a na rodinných setkáních nesedí jedna z tetiček u stolu s ostatními, nýbrž i v parném létě debužíruje sama v kožichu, protože ostatní považuje za chátru. Když si jedna z příbuzných přivede přítele, muž mluví syntetickým hlasem skrze zesilovač.

Reklama

Všichni navíc prožívají, zda Neapol skutečně koupí Diega Maradonu. S jeho „božským zjevením“ ale Sorrentino postupně zvážní, protože Fabietto chce najednou utéct z reality, která zčistajasna není tak bezstarostná. Zvažuje, že by se chtěl stát filmařem, neví ale, zda má skutečně co říct a zda i jeho bolestná ztráta není vlastně jen omšelým tématem, s nimž se v nějaké fázi života potýká úplně každý.

Sorrentino s novým filmem ukazuje, že bolest rodné Neapole sice opustil, přesto v něm zůstala navzdory tomu, že i filmy a jejich tvorba se dají považovat za útěk. I jednotlivé záběry tady totiž působí jako vzpomínky na město pašeráků cigaret i prvních sexuálních zážitků, kde se potkává na ulicích světské a sakrální, když se vás po cestě na zápas kněží ptají, zda se potřebujete vyzpovídat.

Vracet se do dob dospívání a točit o tom filmy je obrovský trend. Greta Gerwig takhle vzpomínala na život v Sacramentu v Lady Bird, Jonah Hill na Los Angeles v Devadesátkách. Za pár týdnů budeme svědky dospívání Kennetha Branagha v Belfastu, za pár měsíců nás do svého zrání pozve dokonce i Steven Spielberg. 

Ty nejlepší filmy o dospívání ale vždycky dokážou cizí vzpomínky ukázat tak, jako kdyby byly vaše vlastní. Boží ruka v tom exceluje.